Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 148/2021

32 Cdo 148/2021-372

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Davida Rause, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně IT credit, s. r. o., se sídlem v Praze 8, Pernerova 502/50, identifikační číslo osoby 26444437, zastoupené JUDr. Jiřím Machem, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Stará Cesta 205, proti žalované GLOBALICA, a. s., se sídlem v Praze 5, Věštínská 36/9, identifikační číslo osoby 27065871, zastoupené Mgr. Bc. Martinem Křížem, advokátem se sídlem v Praze, Davidovičova 1675/4, o zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2020, č. j. -266, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Navrhuje jej zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně žádá, aby dovolací soud odložil vykonatelnost prvního výroku napadeného rozhodnutí do právní moci rozhodnutí, kterým bude skončeno dovolací řízení.

Podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle dovolání podle není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Soudní praxe je jednotná v závěru, podle něhož přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. , ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. , ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. , jež jsou veřejnosti dostupná – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. , ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. , a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. , proti nimž podané ústavní stížnosti odmítl Ústavní soud usneseními ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. , ze dne 15. 2. 2010, sp. zn. , a ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. , jež jsou veřejnosti dostupná – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz; srov. též nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. ).

Tyto závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení provedené s účinností od 30. 9. 2017 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, neboť podle důvodové zprávy k tomuto zákonu účelem změny nebylo rozšíření přípustnosti dovolání nad rámec dosavadní úpravy a jejího judikatorního výkladu, nýbrž naopak omezení přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. , proti němuž podanou ústavní stížnost odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. , proti němuž podanou ústavní stížnost odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. ).

V projednávané věci jde právě o takovou situaci, neboť předmětem dovolacího řízení jsou žalobkyní uplatněné nároky na zaplacení smluvní pokuty ve výši 50 000 Kč za porušení povinnosti uhradit úvěr ke dni konečné splatnosti stanovené v čl. 12.1 všeobecných podmínek (tvořících součást smlouvy o úvěru uzavřené mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou) a smluvní pokuty ve výši 50 000 Kč za porušení povinnosti mít dostatek finančních prostředků na svém účtu stanovené v čl. 13.1 všeobecných podmínek. Byť tyto nároky vyplývají z téže smlouvy o úvěru ze dne 14. 3. 2012, byly uplatněny jednou žalobou (spolu s nároky na zaplacení dalších dvou smluvních pokut, o nichž již bylo pravomocně rozhodnuto soudem prvního stupně) a odvolací soud o nich rozhodl jedním výrokem, jde ve smyslu výše označené konstantní judikatury o samostatné nároky s odlišným skutkovým základem (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. , ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. , ze dne 30. 10. 2017, sp. zn. či ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. ).

Jelikož žádný z těchto nároků nepřevyšuje částku 50 000 Kč a současně se nejedná o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní vztah, je přípustnost dovolání ve vztahu k těmto nárokům vyloučena vzhledem k ustanovení

Žalovaná v dovolání výslovně neuvedla rozsah, v němž rozsudek odvolacího soudu napadá. Směřuje-li však její dovolání i do výroků, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení, není ani v tomto rozsahu její dovolání přípustné podle

Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu přípustnost dovolání nezakládá. Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští. Není-li možnost podat dovolání v zákoně stanovena, pak jde vždy – bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo – o dovolání nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nejvyšší soud proto vzhledem k výše uvedenému, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání žalované odmítl podle ustanovení pro nepřípustnost.

S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. , podle něhož jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či zastavení dovolacího řízení, není projednatelný ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o akcesorickém návrhu žalované na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (srov. větu druhou ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 2. 2021

Mgr. Jiří Němec předseda senátu