Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4237/2016

28 Cdo 4237/2016

U S N E S E N Í

a) Městská část Praha - Ďáblice

b) hlavní město Praha

se sídlem magistrátu

v

Praze 1, Mariánské nám. 2/2, zastoupených JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 895/6, za účasti

1) Z. K.

, a

2) J. F.

, zastoupených JUDr. Lukášem Holým, advokátem se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14,

o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu

, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. , o dovolání účastníků ad 1) a 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2016, č. j. -309, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění ( ):

Účastníci ad 1) a 2) napadli dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. 7. 2015, č. j. -276, ve výroku I. změněn jen tak, že namísto formulace, že se rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 24. 6. 2008, č. j. PÚ 7587/93, nahrazuje výrokem, dle kterého se žádost právní předchůdkyně účastníků ad 1) a 2) Z. F. o vydání pozemku parc. č. 1553 v katastrálním území Ď. zamítá, byla zvolena formulace, že se předmětné rozhodnutí pozemkového úřadu nahrazuje výrokem, dle něhož účastníci ad 1) a 2) nejsou vlastníky každý jedné ideální poloviny dotčené pozemkové parcely (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně byl prvostupňový rozsudek změněn v nákladových výrocích II. a III. tak, že dovolatelé jsou povinni nahradit žalobcům náklady prvostupňového řízení 35.847,60 Kč (výrok II. rozsudku odvolacího soudu), a bylo rozhodnuto o povinnosti dovolatelů nahradit žalobcům rovněž náklady odvolacího řízení 6.364,60 Kč (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „ “), které je – se zřetelem na data zahájení řízení a vydání dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – rozhodné pro dovolací přezkum. Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání ( věta první ), odmítl podle ustanovení věta první , neboť není přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v ) je totiž třeba poměřovat hledisky uvedenými v , z nichž však žádné naplněno není, neboť relevantní, dovolateli vymezenou, otázku procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvody k jejímu jinému právnímu posouzení.

Dovolatelé přípustnost podaného dovolání spatřovali v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže v situaci, kdy soud prvního stupně založil své rozhodnutí na závěru, že neunesli důkazní břemeno ohledně prokázání tísně a nápadně nevýhodných podmínek při uzavírání kupní smlouvy ve smyslu ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „ “), aniž je předtím vyzval podle ustanovení k označení potřebných důkazů a poučil o následcích neuposlechnutí takové výzvy, rozsudek soudu prvního stupně po obsahové stránce potvrdil (změna rozsudku spočívala pouze v odlišné formulaci rozsudečného výroku), a to i přesto, že dovolatelé označovali k prokázání rozhodných skutečností další důkazy. Odkazovali přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. , ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. , ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. , či ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. .

Žalobci se ve svém vyjádření ztotožnili se závěry odvolacího soudu, uvedli, že odvolací řízení dovolateli vytýkanými vadami zatíženo není, a navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vyložil, že poučení podle ustanovení až 3 slouží tomu, aby účastníci tvrdili v potřebném rozsahu skutečnosti rozhodné pro posouzení uplatněného nároku (aby splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (aby splnili povinnost důkazní).

Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy. Důkazní břemeno pak vyplývá z ustanovení věty druhé , podle něhož neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny. Důkazním břemenem se tedy rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že v řízení nebyla prokázána jeho tvrzení; důsledkem jeho neunesení je účastníkův procesní neúspěch. Účelem tohoto procesního instrumentu je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci nebyla prokázána, tj. kdy výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o existenci této skutečnosti, ani o tom, že tato skutečnost nenastala (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 86).

Postup podle ustanovení přitom přichází v úvahu pouze tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. v tomto ohledu nejen dovolateli označená rozhodnutí, včetně rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ale též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. , či jeho rozsudek ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. , uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 4255, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. , odmítl). Byla-li ovšem žaloba zamítnuta (popřípadě procesní obrana žalovaného shledána nedůvodnou) nikoli proto, že účastník řízení stran určité rozhodné (právně významné) skutečnosti neunesl důkazní břemeno (že se jím tvrzenou skutečnost nepodařilo prokázat), nýbrž na základě učiněného skutkového zjištění (tj. že byla tvrzená rozhodná skutečnost prokázána, anebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno), pak zde pro postup soudu podle ustanovení naopak důvodu není (srov.

shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. , jež jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu

www.nsoud.cz

).

V projednávané věci procesní obrana dovolatelů dle závěrů odvolacího soudu neobstála nikoliv proto, že by provedené důkazy nepostačovaly k úplnému objasnění skutkového stavu věci, nýbrž proto, že odvolací soud po zhodnocení provedeného dokazování (vycházeje zejména ze znaleckého posudku vypracovaného v době blízké posuzovanému prodeji nárokovaného pozemku, jenž popisuje značnou zchátralost oceňovaného příslušenství dané nemovitosti) dovodil, že sjednaná kupní cena dokonce převyšovala cenu vyplývající z tehdy platných cenových předpisů ( ). Uzavřel proto, že restituční důvod dle ustanovení zákona o půdě naplněn není, neboť k prodeji pozemku nedošlo za nápadně nevýhodných podmínek. Za tohoto procesního stavu, kdy bylo rozhodováno na základě (z hlediska aplikovaných norem hmotného práva) úplně zjištěného skutkového stavu věci, se tudíž odvolací soud

od výše citované judikatury dovolacího soudu nijak neodchýlil, uzavřel-li, že postup dle ustanovení nebyl v posuzovaném případě namístě.

Vytýkají-li pak dovolatelé vady řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu či v neprovedení jimi označených důkazů, dlužno dodat, že tím neuplatňují ani (jediný) zákonný dovolací důvod, jímž je toliko nesprávné právní posouzení věci ( ). Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ostatně splňuje náležitosti vyžadované ustanovením ; jeho obsah nadto dovolatelům ani nijak nebránil ve formulaci uplatněného dovolacího důvodu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Na rozhodnutí soudu pak zůstává, které důkazy provede a které nikoliv. Není přitom povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. ). Soud je tak oprávněn rozhodnout o tom, které z důkazů provede, resp. stanovit, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy. Okolnost, že soud neprovedl veškeré účastníky navržené důkazy, tudíž sama o sobě nepředstavuje vadu řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. , publikované ve Sborníku stanovisek IV, str. 1084-1085, nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. , publikovaný ve sv. 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 49, či nález téhož soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. , publikovaný tamtéž ve sv. 4, pod č. 80). Tak tomu je i v posuzovaném případě, kdy odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, že dovolateli označované dosud neprovedené důkazy směřují k prokázání skutečností, jež pro posouzení uplatněného nároku nejsou právně významné.

Z uvedených důvodů podané dovolání v části směřující vůči výroku I. rozsudku odvolacího soudu o věci samé nenaplňuje předpoklady přípustnosti ve smyslu ustanovení

V části směřující vůči nákladovým výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu pak přípustnosti dovolání brání okolnost, že těmito výroky nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50.000 Kč ( ).

Výrok o náhradě nákladů se opírá o ustanovení , , část věty před středníkem a Účastníkům, jejichž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřísluší a náklady žalobců (vznikly-li jim podáním vyjádření k dovolání sepsaným advokátem) nelze v tomto případě považovat za účelně vynaložené k uplatňování nebo bránění práva. V případě statutárních měst a jejich městských částí se totiž podle ustálené judikatury presumuje, že jejich personální vybavení je dostatečné k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit své zájmy, aniž by musely vyhledávat právní pomoc advokátů, jejichž náklady pak nelze mít za účelně vynaložené, není-li v řízení prokázán opak (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , či ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. , a judikaturu Ústavního soudu, např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. , ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. , či ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. ). Jelikož projednávaná věc nevykazuje značnou míru složitosti ani nejde o případ, jenž by se svým skutkovým základem či právně vymykal běžné agendě žalobců (žalobci uvedené skutečnosti ostatně netvrdí ani neprokazují), Nejvyšší soud náklady vynaložené žalobci v dovolacím řízení na advokátní zastoupení za účelné nepovažuje. Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení proto nepřiznal žádnému z účastníků.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. srpna 2017

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu