Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3497/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Zdeňky Kovářové a Josefa France, obou zastoupených JUDr. Lukášem Holým, advokátem se sídlem Praha 7, Přístavní 321/14, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. 7. 2015 č. j. -276, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2016 č. j. -309 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2017 č. j. -347, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelé v ústavní stížnosti navrhují zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, neboť mají za to, že jimi došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces ve smyslu d.

Ze spisového materiálu se podává, že Městský soud v Praze změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze tak, že se rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 24. 6. 2008 č. j. PÚ 7587/93 nahrazuje výrokem, podle něhož stěžovatelé nejsou vlastníky každý jedné ideální poloviny dotčené pozemkové parcely (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelů v části směřující proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu o věci samé odmítl, neboť dospěl k závěru, že nenaplňuje předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu V části směřující proti nákladovým výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu jej odmítl podle , neboť těmito výroky nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím částku 50 000 Kč.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že k porušení jejich práva na spravedlivý proces došlo především v důsledku odůvodnění Nejvyššího soudu ve vztahu k aplikaci ustanovení , ve znění účinném do 30. 6. 2009. Uvádějí, že usnesení Nejvyššího soudu je mechanickým sdělením předchozí judikatury bez přihlédnutí ke složitosti problematiky uplatňování restitučních nároků. Pro osoby uplatňující restituční nárok se stanoví nepřiměřené nároky na unesení břemene tvrzení a důkazního břemene. Stěžovatelé zdůrazňují specifika uplatňování restitučních nároků ve vztahu ke ztíženému prokazování rozhodných skutečností vzhledem k často dlouhému časovému intervalu od rozhodných událostí. Dále namítají, že soud prvního stupně i soud odvolací opřely svá zjištění o nenaplnění "nápadně nevýhodných podmínek" ve smyslu , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen " ") pouze o jediný důkaz -znalecký posudek. Uvádějí, že pokud soudy neměly dostatek důkazů pro učinění závěrů o naplnění podmínek ve vztahu k úspěšnému uplatnění restitučního nároku, měly zvolit postup podle a vyzvat je k doplnění důkazů. Podle stěžovatelů soudy dále nedostatečně objasnily důvody ve vztahu k výběru použitého znaleckého posudku. Stěžovatelé mají za to, že soudy při svém rozhodování nedbaly zásady, vyplývající z judikatury Ústavního soudu, podle které je při interpretaci a aplikaci restitučních předpisů třeba mít vždy na zřeteli účel a předmět úpravy těchto předpisů.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů, posoudil obsah ústavní stížností napadeného usnesení dovolacího soudu a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, veznění pozdějších předpisů (dále jen " ") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud plní roli soudního orgánu ochrany ústavnosti. Jeho pravomoc kasačně rozhodovat připadá v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině ústavněprávního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí výkladu (srov. např. nález

sp. zn.

). Ústavnímu soudu podle ustálené judikatury také nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedených ostatními soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. např. nález

sp. zn.

).

Ústavní stížnost v podstatě představuje polemiku stěžovatelů se závěry soudů o tom, že restituční důvod podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě není v dané věci naplněn, neboť k prodeji pozemků nedošlo za nápadně nevýhodných podmínek. Především polemizují se způsobem provádění a hodnocení důkazů soudem prvního a druhého stupně. K přezkumu v rovině přehodnocování dokazování však, jak je výše naznačeno, není Ústavní soud zásadně oprávněn.

Pokud jde o tvrzení stěžovatelů, že soudy nepostupovaly podle , k tomu dovolací soud s odkazem na svou judikaturu přiléhavě uvedl, že účelem postupu podle tohoto ustanovení je umožnit soudu rozhodnout ve věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost významná podle hmotného práva pro rozhodnutí nebyla prokázána, tj. kdy výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o existenci této skutečnosti, ani o tom, že tato skutečnost nenastala. Postup podle přitom přichází v úvahu pouze tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci. Pokud byla však žaloba zamítnuta nikoli proto, že účastník řízení stran určité rozhodné skutečnosti neunesl důkazní břemeno, ale na základě učiněného skutkového zjištění, pak zde pro postup soudu podle není opodstatnění. Podle závěru odvolacího soudu však procesní obrana stěžovatelů neobstála nikoliv proto, že by provedené důkazy nepostačovaly k úplnému objasnění skutkového stavu věci, ale proto, že odvolací soud po zhodnocení skutkového dokazování dovodil, že sjednaná kupní cena dokonce převyšovala cenu vyplývající z tehdy platných cenových předpisů. Dospěl tak k závěru, že restituční důvod podle ustanovení zákona o půdě naplněn není, neboť k prodeji pozemku nedošlo za nápadně nevýhodných podmínek. Lze tak uzavřít, že soudy své závěry dostatečně a přiléhavě odůvodnily a Ústavní soud zásah do ústavně zaručených práv neshledal.

Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelů.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. prosince 2017

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu