Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 50/2017

33 Cdo 50/2017

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně L. P., zastoupené Mgr. Ondřejem Masopustem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 394/17, proti žalované DACHI s. r. o., se sídlem v Praze 10, Na Výsluní 201/13 (identifikační číslo osoby 268 21 176), zastoupené Mgr. Pavlem Andrlem, advokátem se sídlem v Přerově, Kratochvílova 624/43, o zaplacení 96.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2016, č. j. -236, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 3. února 2016, č. j. -134, ve znění opravného usnesení ze dne 4. března 2016, č. j. -158, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 96.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 28. 12. 2011 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. srpna 2016, č. j. -236, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení státu, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení účastníků (co do vyčíslení nákladů) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že odvolací soud se „jednak odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu… a dále řešil otázku, na níž dosud není jednotná rozhodovací praxe, resp. otázku dosud neřešenou“. Je rovněž přesvědčena, „že v určitých aspektech by měl dovolací soud posoudit řešenou otázku jinak“.

Žalobkyně se ztotožnila s právními závěry odvolacího soudu a vyjádřila přesvědčení, že závěr o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě obsaženého v „Dohodě o složení rezervačního poplatku“, kterou uzavřela výlučně s žalovanou (zprostředkovatelem), je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud věc projednal podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 , dále jen „ “).

Podle platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Podle lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

I když žalovaná ohlásila uplatnění dovolacího důvodu podle a zpochybnila právní závěr odvolacího soudu, že ujednání o smluvní pokutě obsažené v dohodě o složení rezervačního poplatku z 13. 9. 2011 (dále jen „Dohoda“) svým obsahem odporuje zákonu a je proto neplatné, podstatou jejích dovolacích námitek je zpochybnění skutkových zjištění, na nichž je právní posouzení věci založeno. Oproti odvolacímu soudu totiž prosazuje, že Dohodu spolu s účastnicemi řízení uzavřela i J. K., manželka a zástupkyně budoucího prodávajícího F. K. (dohoda je tudíž trojstranným a nikoliv dvoustranným právním úkonem) a že v Dohodě byla vyjádřena vůle žalobkyně a budoucího prodávajícího „zavázat se do budoucna k uzavření realizační (kupní) smlouvy“; na podkladě toho pak dovozuje, že smluvní pokuta platně zajišťovala splnění závazku žalobkyně uzavřít realizační smlouvu. Soudům vytýká, že nevzaly v úvahu všechny skutečnosti vyplývající z Dohody a z jednání stran při jejím uzavírání, resp. že některé relevantní údaje, které se z provedených důkazů podávají, zcela pominuly, jiné - ač jsou nevěrohodné -přecenily.

Žalovaná pomíjí, že skutkový základ sporu ani výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze regulérně zpochybnit ( a contrario); dovolací soud je skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem vázán. Odkazy žalované na rozhodnutí ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. , v němž se Nejvyšší soud vyjadřoval k potřebě doplnit dokazování, a na rozhodnutí ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. , ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. , ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. , nebo ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. , v nichž rozebíral výkladová pravidla podle obč. zák., jsou tudíž nepřiléhavé. Navíc nelze přehlížet, že mnohá ze zmiňovaných rozhodnutí byla vydána v době, kdy dovolání bylo možné odůvodnit tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Přisvědčit nelze ani snaze žalované odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. , prosadit aplikaci výkladových pravidel pro interpretaci projevu vůle smluvních stran obchodních závazkových vztahů; v nyní posuzované věci se jedná o občanskoprávní závazkový vztah, v němž se pravidlo výkladu podle úmyslu jednající osoby neuplatní.

Z toho, že žalovaná v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů z hlediska důležitosti a věrohodnosti (zejména výpovědí svědků J. K. a S. K.) předkládá vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. ). Zákon nepředepisuje - a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti, Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - ve spojení s ), kterému důkaznímu prostředků přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. Důkazům, které byly v řízení provedeny a následně zhodnoceny, odpovídá skutkový závěr, že Dohodu uzavřely toliko účastnice řízení; není zde extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli. Žalovaná svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů.

Platností ujednání o smluvní pokutě zajišťující závazek uzavřít realizační smlouvu sjednaný v rezervační smlouvě, kterou uzavřel potenciální kupující a zprostředkovatel prodeje, se Nejvyšší soud zabýval opakovaně (viz rozsudky ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. , ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. , ze dne 10. 5. 2010, sp. zn. , ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. , ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. , nebo ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. ); přijal a odůvodnil závěr, že je-li závazek uzavřít v budoucnu kupní smlouvu sjednán mezi jinými subjekty, než mezi nimiž má být smlouva uzavřena, je ujednání o smluvní pokutě zajišťující splnění takového závazku neplatné podle § 39 obč. zák. Nejedná se tudíž o otázku, která by nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že Dohodu uzavřely pouze účastnice řízení, tj. žalobkyně jako budoucí kupující a zprostředkovatel prodeje, přičemž smluvní pokutou byl zajištěn závazek žalobkyně uzavřít kupní smlouvu, je jeho závěr v souladu s citovanou judikaturou, od níž nemá Nejvyšší soud důvod se odchylovat. Ve světle shora uvedeného jsou neopodstatněné rovněž námitky, že si účastníci „nesjednali v rezervační dohodě nic právním řádem zakázaného“ a že jejich ujednání odpovídají zásadám, že co není zákonem zakázáno, je dovoleno, a že smlouvy jsou uzavírány, aby platily, které žalovaná uvozuje nepřiléhavými odkazy na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. , a ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. , týkající se obchodněprávních vztahů.

Bezpředmětná je výtka, že soudy posoudily Dohodu v rozporu se zásadou in favorem negotii. Odhlédne-li od toho, že žalovaná v tomto směru nevylíčila řádně přípustnost dovolání (srovnej a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014), považuje dovolací soud za vhodné připomenout, že princip priority výkladu smluv se uplatní pouze tam, kde jsou ve vzájemném konfliktu interpretační alternativy, z nichž jedna zakládá neplatnost smlouvy a druhá nikoliv (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. , a ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. , nebo rozsudek ze dne 24. 5. 2013, sp. zn. , jakož i nález Ústavního soudu České republiky ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Protože budoucí prodávající nebyl smluvní stranou Dohody, chybí zde - logicky vzato - dvě interpretační alternativy, které by se nacházely ve vzájemném konfliktu. Závěr o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě obsažené v Dohodě, na němž založil své rozhodnutí odvolací soud, tedy nezávisel na interpretaci právního úkonu dvěma možnými způsoby.

Zbylé výhrady vůči postupu soudů obou stupňů při dokazování, námitka, že odvolací soud „rezignoval“ na odvolací řízení, ani výtka, že jeho rozhodnutí není odůvodněno v souladu s , k závěru o přípustnosti dovolání nevedou; žalovaná jimi namítá vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K těm však dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (tento předpoklad naplněn není); samy o sobě nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu , tj. o otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. , a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. .

Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle věty první odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn ( ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 23. srpna 2017

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu