Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 5030/2016

30 Cdo 5030/2016

U S N E S E N Í

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Brně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. listopadu 2015, č. j. -138, zamítl žalobu, kterou se původní žalobce Mgr. L. Z. (dále již „původní žalobce“), proti žalovanému Ing. A. H. domáhal určení, že je vlastníkem označené bytové jednotky, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal původní žalobce ke Krajskému soudu v Brně (dále již „odvolací soud“) odvolání.

V průběhu odvolacího řízení původní žalobce (prostřednictvím svého advokáta) podal návrh, aby odvolací soud připustil, aby do řízení na místo původního žalobce vstoupil J. L. (dále též „žalobce“). Původní žalobce tento procesní úkon odůvodnil tím, že po zahájení řízení podle něj nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod práv a povinností; původní žalobce totiž dne 5. ledna 2016 (jako postupitel a prodávající) uzavřel s nynějším žalobcem J. L. (jako s postupníkem a kupujícím) „Smlouvu o prodeji nemovitostí nezapisovaných v katastru nemovitostí se smlouvou o postoupení pohledávek ( )“, od níž dovozoval podklad pro svůj procesní návrh, aby odvolací soud rozhodl ve smyslu

Odvolací soud usnesením ze dne 22. července 2016, č. j. -180, připustil, aby místo původního žalobce do řízení vstoupil J. L.. Odvolací soud konstatoval, že z připojených smluv „vyplývá, že Mgr. L. Z. za protiplnění, jehož forma, způsob a termín realizace jsou předmětem samotného ujednání, převádí své vlastnické právo k nemovitostem (způsobem) blíže vymezeným v čl. II předmětné smlouvy na J. L.. Mezi převáděnými nemovitostmi v čl. II je rovněž nebytová jednotka – garáž “, která je dotčená předmětnou určovací žalobou. Odvolací soud s odkazem na § 2079 o. z. uzavřel, že „kupní smlouva je právním jednáním, které je způsobilé přivodit převod vlastnického práva na jiný subjekt. Existenci kupní smlouvy uzavřené mezi dosavadním žalobcem a J. L. týkající se nemovitosti, která je předmětem řízení, žalobce do spisu založil.“

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod ve smyslu a předpoklady přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení otázky týkající se procesního nástupnictví ve smyslu odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ve věcech sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , a na další rozhodnutí téhož soudu s tím, že v daném případě se odvolací soud otázkou, zda uvedený procesní návrh původního žalobce není zneužitím práva ve smyslu nezabýval, ačkoli tak měl vzhledem k procesní situaci, v níž byl návrh podán a která zvážení vyžadovala (neboť v řízení před soudem prvního stupně byl původní žalobce neúspěšný a lze očekávat jeho neúspěch i v dalších desítkách totožných žalob, tj. uložení mu povinnost k náhradě vysokých nákladů řízení) učinit z úřední povinnosti. Odvolací soud též pochybil i v tom, že uvedený procesní návrh původního žalobce nedoručil dovolateli. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) konstatuje, že dovolání žalovaného je ve smyslu přípustné a je i – jak bude vyloženo níže – důvodné.

Podle může žalobce, má-li za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, dříve než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby do řízení na místo dosavadního účastníka vstoupil nabyvatel práva nebo povinnosti.

Nejvyšší soud vyložil v usnesení ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek [všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz], že soud může ve výjimečných případech založit důvod k zamítnutí žalobcova návrhu podle (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím ustanovení , přičemž takový postup by byl namístě například tehdy, bylo-li by možno dovodit podle toho, co v řízení vyšlo najevo, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. V ústavní rovině přijal (mimo jiné s odkazem na citované R 46/2012) obdobný závěr Ústavní soud, jenž zdůraznil ve svém nálezu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. , že obecné soudy nemohou přistupovat k rozhodnutí o procesním nástupnictví podle formalisticky, ale musí také posoudit, zda nejde pouze o účelové zneužití procesní úpravy zejména s ohledem na ustanovení , tedy zda nedošlo k účelovému postoupení pohledávky za účelem zneužití procesní úpravy (srov. např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. ). Účelovost postoupení pohledávky přitom nelze ztotožňovat s pouhou obavou, že případná pohledávka na náhradě nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, hrozba zneužití postoupení pohledávky z pohledu náhradu nákladů řízení musí v návaznosti na konkrétní okolnosti nabýt reálné podoby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. ). Zneužití úpravy procesního nástupnictví při singulární sukcesi dle přitom může dle okolností nasvědčovat například předchozí postup dané strany v průběhu řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. ), délka a složitost soudního sporu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. ) nebo postoupení pohledávky na uměle vytvořený subjekt (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. ).

Výše uvedené závěry lze přiměřeně, avšak výjimečně, uplatnit i v případě tvrzeného převodu vlastnického práva k nemovité věci.

Je pravdou, že ustálená judikatura dovolacího soudu i doktrína vychází z názoru, že při postupu podle se soud nezabývá otázkou, zda tvrzené právo (povinnost), které mělo být převedeno nebo které mělo přejít na jiného, tu vskutku je, nebo zda podle žalobcem uvedené právní skutečnosti opravdu na jiného přešlo nebo bylo převedeno, neboť se týká již posouzení věci samé, které nelze vyjádřit při zkoumání procesního nástupnictví, ale jen v rozhodnutí o věci samé (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2004, pod poř. č. 31, a Drápal, L., Bureš, J. a kol. I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 738; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). V dalším rozhodnutí (usnesení ze 4. 9. 2003, sp. zn. , publikovaném v téže Sbírce, nyní pod poř. č. 37) Nejvyšší soud výslovně formuloval závěr, že předmětem řízení o návrhu ve smyslu není ani posouzení, zda tvrzené právo (povinnost), jež mělo být převedeno nebo které mělo přejít na jiného, dosavadnímu účastníku svědčí.

Avšak nelze vyloučit situace, kdy tvrzený převod práva – s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem daného případu - může (zjevně) vykazovat účelový charakter (např. je-li navrhován postup ve smyslu na základě zjevně neplatného právního jednání; v daném případě odvolací soud kupř. ponechal – právě s přihlédnutím k nyní tvrzeným pochybnostem dovolatele, které se ovšem z obsahu spisu nabízely k posouzení – bez povšimnutí posouzení také okolnosti, zda u předmětné kupní smlouvy absentuje či nikoliv ujednání o kupní ceně – k tomu srov. , ).

Další otázkou, kterou lze vyvodit z dovolání, je otázka, zda soud rozhodující o návrhu žalobce podle musí žalované straně umožnit vyjádřit se k tomuto návrhu. Dovolatel má za to, že odvolací soud tuto otázku řešil v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2014, sp. zn. , když před vydáním rozhodnutí neumožnil žalovanému se k návrhu žalobce vyjádřit. V uvedeném usnesení Nejvyšší soud přijal právní názor, že v situaci, kdy soud rozhoduje o písemném návrhu žalobce na realizaci procesního nástupnictví podle , aniž by návrh doručil žalované straně a umožnil se jí k tomu návrhu vyjádřit, porušuje povinnost zajistit účastníkům stejnou možnost k uplatnění jejich práv ( ).

Jelikož z obsahu procesního spisu nevyplývá, že by odvolací soud umožnil dovolateli vyjádřit se k návrhu (původního) žalobce podle , nezbývá než konstatovat, že v uvedeném směru odvolací soud nerespektoval ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu.

Dopustil-li se tedy odvolací soud nesprávného právního posouzení věci, byl dovolací důvod podle dovolatelem uplatněn důvodně.

Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu podle bez jednání ( ) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( ). Odvolací soud bude v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu ( , věta za středníkem ); odvolací soud rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího ( , věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. dubna 2017

JUDr. Pavel Vrcha

předseda senátu