Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 5238/2016

30 Cdo 5238/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce P. H., zastoupeného JUDr. Helenou Kubecovou, advokátkou se sídlem v Brandýse nad Labem, Masarykovo náměstí 35, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2014, č. j. -684, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze jako soud odvolací výrokem I napadeného rozsudku potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha-východ jako soudu prvního stupně ze dne 21. 6. 2013, č. j. -561, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 60 000 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Výrokem II odvolací soud dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Uvedené částky se žalobce domáhal jako náhrady škody, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu orgánů činných v trestním řízení tím, že nebyla řádně vyřizována trestní oznámení žalobce, když nebyla zahájena trestní řízení proti manželům J., nebo byla zastavena, a žalobce se nemohl domoci svého nároku na náhrady škody v rámci adhezního řízení v řízení trestním. Žalobce namítal, že s ním nebylo v řízení jednáno jako s účastníkem řízení, dále že orgány činné v trestním řízení svým postupem kryly trestnou činnost manželů J., docházelo k likvidaci důkazů a rozhodnutí nebyla vydávána v přiměřené lhůtě. Ke vzniku škody žalobce uváděl, že tato vznikla protiprávním jednáním manželů J., avšak nebýt protiprávního jednání orgánů činných v trestním řízení, nemohli by J. nadále užívat majetek nabytý trestnou činností.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním (č. l. 776), které však Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 a čl. II bod 2 ), dále jen „ “, odmítl.

Žalobce ve svém dovolání namítal, že odvolací soud se zabýval pouze údajnou absencí příčinné souvislosti, rozsudek soudu prvního stupně však nepřezkoumal v mezích, v nichž jej žalobce napadl v odvolání. Formulovaná námitka však nemůže založit přípustnost dovolání podle , neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že objektivní odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle je založena na současném splnění tří podmínek, a to: 1) nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, 2) vznik škody či nemajetkové újmy a 3) příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí či nesprávným úředním postupem a vznikem škody či nemajetkové újmy. Tyto předpoklady musí být splněny kumulativně a jejich existence musí být v soudním řízení bezpečně prokázána, neboť nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některého z nich. Není-li splněna jen jediná z uvedených podmínek, nemusí se soud zabývat otázkou splnění předpokladů ostatních (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. ).

Rozsudek odvolacího soudu, ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně, stojí na závěru, že žalobci nebyla způsobena škoda v příčinné souvislosti s jednáním státu, neboť i v případě, že by orgány činné v trestním řízení učinily veškeré úkony tak, jak žalobce tvrdí, nelze usuzovat na následný vývoj jednotlivých trestních řízení a jejich výsledek, a tudíž ani předpokládat, že by přímým následkem jejich skončení bylo odsouzení žalobcem uváděných osob, vrácení majetku žalobci či odškodnění žalobce. Pouhý nesouhlas žalobce s tímto závěrem nemůže sám o sobě představovat právní otázku, při níž se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a proto žalobcem uplatněné námitky nemohou přípustnost dovolání ve smyslu založit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. ).

Žalobce s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. , namítá, že odvolací soud dospěl k závěru o skutkovém stavu věci na základě rozporných skutkových zjištění, když z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku nelze zjistit, na základě jakého skutkového stavu soud vlastně přistoupil k aplikaci příslušné právní normy, což vedlo k nesprávnému právnímu posouzení. Taková námitka však nemůže přípustnost dovolání podle založit, neboť z dovolání není zřejmé, k jakému právnímu závěru bylo dokazování skutkových okolností dle názoru žalobce neúplné.

Ani při řešení otázky, zda v případě, kdy žalobce tvrdil neexistenci právně významné skutečnosti (dosud nevydané rozhodnutí, nejednání s žalobcem jako s účastníkem řízení, orgány činné v trestním řízení neučinily přiměřené kroky), měl být osvobozen od břemene důkazního, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když uzavřel, že ve sporu o náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci je povinností žalobce tvrdit a prokázat předpoklady odpovědnosti státu, včetně skutkových okolností vzniku majetkové újmy u jednotlivých uplatněných nároků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. ).

Žalobce neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro další otázky, které jsou v dovolání uvedeny (příčinná souvislost, průtahy v řízení, promlčení, nejednání se žalobcem jako s účastníkem řízení, orgány činné v trestním řízení neučinily přiměřené kroky k zabránění újmy žalobce, projednání majetkoprávních nároků žalobce v občanskoprávním řízení namísto adhezního řízení při řízení trestním, společná a nerozdílná odpovědnost všech škůdců a stát jako poslední dlužník, rozhodnutí o regresní úhradě). Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné; pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. ). Dovolání tak v části obsahující další námitky žalobce trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je odmítnout.

Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle odmítl, neboť v části není přípustné ( ) a v části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny ( a ).

Protože dovolání není přípustné, nemohl se Nejvyšší soud dle zabývat ani žalobcem tvrzenými vadami řízení (nesprávný postup při řešení námitky podjatosti, neprovedení důkazů nezbytných pro rozhodnutí ve věci, likvidace důkazů, odůvodnění zamítavého rozhodnutí vyloženo až v písemném vyhotovení rozsudku).

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.

V Brně dne 20. března 2017

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu