Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 5708/2016

20 Cdo 5708/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Vladimírem Kůrkou v exekuční věci oprávněné SINEFIN s. r. o., se sídlem v Ostravě, Tvorkovských 223/13, identifikační číslo osoby 62300053, zastoupené Mgr. Karlem Klimešem, advokátem se sídlem v Ostravě, Macharova 302, proti povinnému Ing. Bc. Z. K., M. B., zastoupenému JUDr. Martinem Klímou, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, tř. V. Klementa 203, o exekuci prodejem nemovitosti, o určení ceny, vedené u soudní exekutorky Mgr. Zuzany Sobíškové, Exekutorský úřad Praha 6 pod sp. zn. 180 Ex 11475/14, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2016, č. j. -145, takto:Řízení o dovolání povinného se zastavuje.

O d ů v o d n ě n í :

Dalším

usnesením, ze dne 1. 3. 2016, č. j. -135, je opravil tak, že upřesnil, že změna se týká pouze výroku 4. rozhodnutí soudní exekutorky.

Dovoláním napadeným usnesením Krajský soud v Praze poté dne 2. 5. 2016, č. j. -145, zamítl návrh na opravu svého usnesení ze dne 4. 1. 2016, č. j. -117, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 3. 2016, č. j. -135, jímž povinný žádal, aby bylo ve výroku uvedeno katastrální území, ve kterém se pozemky nacházejí.

Proti tomuto rozhodnutí brojí povinný dovoláním, jehož přípustnost zakládá na tvrzení o existenci dosud neřešené „otázky“, zda v popsané procesní situaci poučením soudu, že lze podat dovolání, „byli účastníci zkráceni na jejich právu na podání odvolání a současně se jim dostalo ze strany soudu poučení nemajícího oporu v zákoně“. Dovolatel se domnívá, že poučení krajského soudu o přípustnosti dovolání je nesprávné, neboť šloo rozhodnutí „prvoinstanční“, a mělo být tudíž proti němu přípustné odvolání. Tato vada má pro napadené rozhodnutí určující význam, a jím formulovaná „otázka“ je po právní stránce zásadní, neboť její zodpovězení „může přinést zaplnění mezery v právu“. Dovolatel si na tuto otázku odpovídá „kladně“, a dovozuje, že dovolání je opodstatněné, a proto navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2014, dále jen „ “ (srov. čl. II, bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Aniž by musel podrobit podané dovolání posouzení z hledisek zákonem stanovených formálních náležitostí, jmenovitě zda dovolání je přípustné ve smyslu podmínek formulovaných v ustanovení či zda dovolatel řádně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( ), dospěl dovolací soud prima facie k závěru, že je dán jiný, silnější, důvod, pro který dovolání není projednatelné.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné – za dalších podmínek – proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí.

Rozhodnutí, která podléhají dovolacímu přezkumu, jsou tedy ta, a jen ta, kterými bylo ukončeno odvolací řízení (některé jeho stadium), ať již v jeho rámci bylo rozhodnuto o odvolání do rozhodnutí, které vydal soud prvního stupně ve věci samé, nebo o odvolání do rozhodnutí o některé z procesních otázek, které musel předtím posoudit. Vždy musí jít, což jest zdůraznit, o rozhodnutí o odvolání; výslovná výjimka pro usnesení vyjmenovaná v ustanovení jest toho doložením.

Tato podmínka v dané věci splněna není.

Je pravda, že Krajský soud v Praze v dovolatelově věci vedl odvolací řízení, a rozhodoval i o odvolání, jak tomu bylo v případě odvolání proti rozhodnutí soudní exekutorky (v postavení soudu prvního stupně), jímž stanovila „výslednou cenu“ exekvovaných nemovitostí, a toto jeho usnesení rozhodnutím odvolacího soudu ve smyslu výše citovaných ustanovení a nezpochybnitelně bylo.

Totéž však neplatí pro rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o návrhu na opravu jím dříve vydaného rozhodnutí, zdůvodněném existencí „zřejmé nesprávnosti“.

Podle ustanovení předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést opravu ve stejnopisech rozhodnutí, vydá o tom opravné usnesení, které doručí účastníkům; jde-li o opravu výroku rozhodnutí, může odložit vykonatelnost rozsudku na dobu, dokud opravné usnesení nenabude právní moci. Obdobné platí – podle ustanovení – o nápravě „zjevných nesprávností“ nejen pro rozsudky, nýbrž i pro usnesení.

Odtud se podává, že rozhodnutí (krajského soudu) podle ustanovení ( ) – ať již bez návrhu účastníka nebo na jeho podkladě – není rozhodnutím o odvolání (kterým se odvolací řízení končí); účastník se nedomáhá nápravy rozhodnutí soudu prvního stupně, nýbrž návrh směřuje k odstranění těmito ustanoveními identifikovaných vad vlastního rozhodnutí odvolacího soudu.

Dovolateli, který pokládá napadené rozhodnutí za „prvoinstanční“, postačí připomenout, že podle ustanovení lze odvoláním napadnout „rozhodnutí okresního soudu neborozhodnutí krajského soudu vydané v řízení v prvním stupni“, přičemž v dané věci platí, že Krajský soud v Praze řízení „v prvním stupni“ nevedl.

Stojí za to dodat, že existují i jiná rozhodnutí, která odvolací soud vydává v rámci odvolacího řízení, proti nimž nelze (proto) podat odvolání, a přitom nemají povahu ani „pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu“ ve smyslu ustanovení § 236, § 237 o. s. ř, proti kterým je k dispozici coby (mimořádný) opravný prostředek dovolání; takovými jsou kupříkladu rozhodnutí, jimž odvolací soud přiznal znalečné, svědečné či uložil pořádkovou pokutu.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. , či ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. , jsou vzhledem k následné změně právní úpravy, provedené , jsou napříště nepoužitelná.

Posouzení napadeného usnesení jako rozhodnutí, které není rozhodnutím odvolacího soudu ve smyslu ustanovení , , je klíčové potud, že zde tím není pro dovolání způsobilého předmětu (kvalifikované rozhodnutí, které jím lze napadnout), a bylo-li proti němu (přesto) podáno dovolání, pak zde logicky není (zákonem není upravena) ani funkční příslušnost Nejvyššího soudu k jeho projednání (viz ustanovení ).

Nedostatek funkční příslušnosti soudu je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, v důsledku čehož řízení, které jím trpí, nezbývá než zastavit, což platí i o řízení dovolacím ( , , ).

Na tom ničeho nemění, předznamenává-li ustanovení dovolání (proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí) jako „přípustné“, neboť vlastní přípustnost dovolání je zjevně spjata až s podmínkami, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

Je nevýznamné, byl-li dovolatel krajským soudem poučen, že dovolání proti jeho rozhodnutí podat lze, neboť otázku, zda jsou splněny podmínky dovolacího řízení či nikoli, posuzuje dovolací soud nutně autonomně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Již jen nad tento rozhodný rámec a k dovolatelem namítanému zbavení práva na opravný prostředek lze v obecné rovině uvést, že takové právo není bezpodmínečným principem občanského soudního řízení, a nejdeani o ústavní zásadu (viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2007, sp. zn. , resp. srovnatelné závěry Nejvyššího soudu formulované v usnesení ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. nebo usnesení ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [ a násl. , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. února 2017

JUDr. Vladimír Kůrka předseda senátu