Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 771/06

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. Jiřím Stránským, advokátem, se sídlem v Kralupech nad Vltavou, Riegrova 172, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. října 2006, č. j. -124, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. února 2006, č. j. -108, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. února 2006, č. j. -108, odňal žalovanému (stěžovateli) osvobození od soudních poplatků, neboť dospěl k závěru, že poměry na straně žalovaného neodůvodňovaly přiznání osvobození od soudních poplatků (žalovaný je spoluvlastníkem domu a má prostředky na právní zastoupení).

Proti usnesení Krajského soudu v Praze podal žalovaný odvolání, v němž vyjadřuje nesouhlas s jeho obsahem. O podaném odvolání rozhodoval Nejvyšší soud ČR, který usnesením ze dne 4. října 2006, č. j. -124, řízení pro nedostatek funkční příslušnosti zastavil. Konstatoval, že opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu není odvolání. K projednání odvolání proti rozhodnutí odvolacího soudu (dále jen "") neupravuje funkční příslušnost určitého soudu. Tím, že žalovaný "odvolání" přesto podal, uvedenou podmínku odvolacího řízení pominul. Nedostatek funkční příslušnosti je však neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, pročež řízení o takovém "odvolání", které touto vadou trpí, nelze než podle ustanovení zastavit. O zastavení "odvolacího řízení" rozhodoval Nejvyšší soud ČR, neboť je vrcholným článkem soustavy obecných soudů, a současně je právě tím soudním orgánem, který je k rozhodnutí o opravném prostředku proti rozhodnutím odvolacích soudů příslušný. Přitom poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2001, sp. zn. , v němž dospěl ke stejným závěrům.

Za tohoto stavu podal stěžovatel ústavní stížnost směřující proti oběma v záhlaví uvedeným usnesením. V ústavní stížnosti namítal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (d), a práva na soudní ochranu (y ČR). Stěžovatel nepovažuje za správný závěr Nejvyššího soudu ČR, že Krajský soud v Praze rozhodoval v dané věci jako soud odvolací, neboť v otázce poplatkové povinnosti o žádném opravném prostředku nerozhodoval. Pokud je opravný prostředek přípustný proti rozhodnutí o nepřiznání či odnětí osvobození od soudních poplatků a pokud krajský soud o odnětí pravomocně přiznaného osvobození rozhodl jako první, není přiléhavá úvaha o možnosti podat dovolání proti takovému rozhodnutí. Podle názoru stěžovatele mělo být odvolání posouzeno Vrchním soudem v Praze a pokud se tak nestalo, rozhodoval ve věci funkčně nepříslušný soud. Závěr vyplývající z napadeného rozhodnutí, že proti rozhodnutí o odnětí přiznaného osvobození, o němž rozhoduje soud, který věc samu řeší jako soud prvního stupně, je odvolání přípustné, zatímco pokud o této otázce rozhodne soud, který ve věci samé vystupuje jako soud odvolací, není odvolání přípustné, považuje stěžovatel za neslučitelný s právem na soudní ochranu a s právem na spravedlivý proces.

Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , y). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy pátéy, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (y ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavyy Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.

Ústavní soud posuzoval nejprve ústavní stížnost ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o zastavení řízení. Stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces. Nesouhlasí především se závěrem Nejvyššího soudu ČR, že napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze bylo rozhodnutím vydaným odvolacím soudem a vzhledem k tomu, že opravným prostředkem proti rozhodnutí odvolacího soudu je výhradně dovolání, které podáno nebylo, musel Nejvyšší soud ČR řízení zastavit. Proti tomuto závěru nemá Ústavní soud z hlediska ústavněprávního žádné výhrady. V dané věci rozhodoval Krajský soud v Praze o odnětí přiznaného osvobození sice jako první, ale nelze hovořit o tom, že se jedná o rozhodnutí soudu prvního stupně. S využitím rozhodl odvolací soud o odnětí osvobození, neboť poměry účastníka osvobození od soudního poplatku neodůvodňovaly. Poměry účastníka tak posoudil odlišně od soudu prvního stupně (Okresní soud v Mělníce), který osvobození od soudního poplatku přiznal. Nastal tedy případ, kdy odvolací soud dodatečně zjistil, že poměry účastníka řízení byly v době přiznání osvobození jiné, než z jakých vycházel soud prvního stupně. Právě v takovém případě může i odvolací soud rozhodnout o odnětí osvobození. Přestože to není v rozhodnutí Krajského soudu v Praze výslovně uvedeno, lze jej přirovnat k měnícímu rozhodnutí odvolacího soudu. Proti takovému rozhodnutí není ovšem odvolání přípustné. I pokud by ovšem Ústavní soud připustil, že rozhodnutí Krajského soudu v Praze není rozhodnutím odvolacího soudu, nebylo by možno považovat postup Nejvyššího soudu ČR za protiústavní. V českém civilním procesu se sice uplatňuje princip dvojinstančnosti řízení, avšak tento princip neplatí zdaleka bezvýhradně. Z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové a jednostupňové soudnictví ve věcech objektivně bagatelního významu nikterak nevybočuje z ústavních mezí (srov. Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 22, č. 22, str. 387). Ostatně tento požadavek neklade na civilní řízení ani Evropský soud pro lidská práva. Rozhodnutí o osvobození či odnětí osvobození od soudního poplatku navíc není rozhodnutím meritorním a tedy konečným, přestože se může účastníka řízení v konkrétním případě i citelně dotknout. Jak již Ústavní soud mnohokrát uvedl, rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků či odnětí osvobození, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů a s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů ( y ) Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry soudu, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl.

Ve vztahu k usnesení Krajského soudu v Praze je třeba považovat ústavní stížnost ze opožděně podanou. Nebylo-li odvolání proti usnesení Krajského soudu v Praze přípustné kvůli neodstranitelnému nedostatku podmínek řízení (nedostatku funkční přípustnosti) a stěžovatel je přesto podal, běží lhůta pro podání ústavní stížnosti proti takovému rozhodnutí nikoliv až od rozhodnutí o zastavení řízení, ale již od okamžiku doručení usnesení o odnětí osvobození od soudního poplatku. Proto ve vztahu k tomuto usnesení Ústavní soud stížnost odmítl podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "").

Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ČR Ústavní soud neshledal, že by jeho rozhodnutím došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 11. ledna 2007

Dagmar Lastovecká, v. r.

předsedkyně senátu