Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2825/2016

28 Cdo 2825/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce M. H., T., zastoupeného JUDr. Kristýnou Spurnou, advokátkou se sídlem v Duchově, Míru 33/9, proti žalované G. K., D. – B., zastoupené Mgr. Janem Vrzalou, advokátem se sídlem v Teplicích, Lípová 516/8, o zaplacení částky 681 455 Kčs příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. ledna 2016, č. j. -162, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce

je povinen

zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.310,- Kč k rukám Mgr. Jana Vrzaly, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í ( ) :

V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem změnil rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 23. 1. 2014, č. j. -104, v nákladovém výroku pod bodem IV, a to jde-li o určení výše nákladů řízení, k jejichž náhradě žalované je zavázán žalobce; „jinak“ odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil, stejně tak jako ve výroku pod bodem II, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 61 227 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, a v napadené části výroku pod bodem III, v níž soud prvního stupně zamítl žalobu co do částky 598.684,24 Kč spolu s žádaným úrokem z prodlení; přitom bylo rozhodnuto i o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jímž – jak plyne z obsahu dovolání – napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé v potvrzující části vztahující k výroku o zamítnutí žaloby (co do částky 598 684,24 Kč s příslušenstvím) a v závislých nákladových výrocích. Co do přípustnosti dovolání žalobce argumentuje konkrétními hledisky uvedenými v ), kdy za nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle ) označuje posouzení otázky počátku objektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení (dle , , ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013), dále pak posouzení otázky subjektivní stránky žalované coby obohacené (kdy předestírá skutečnosti, z nichž dovozuje úmysl žalované získat na jeho úkor bezdůvodné obohacení) a současně kritizuje i závěr, že uplatnění námitky promlčení se zřetelem k okolnostem daného případu nelze kvalifikovat jako výkon práva příčící se dobrým mravům.

V souladu s bodem 7., článku II, části první, přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů – uplatní se v dovolacím řízení , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „ “).

Dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí (jež nepatří do okruhu rozhodnutí uvedených ) nezávisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (a není tak naplněno žádné z hledisek přípustnosti dovolání podle ).

Protože ke vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení v souzené věci mělo dojít před 1. lednem 2014, řídí se práva a povinnosti , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“ (srov. hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1, oddíl 1, , ).

Posouzení otázky počátku promlčecí doby u práva na vydání bezdůvodného obohacení (jež je zde – na podkladě žalobních tvrzení – kvalifikováno jako majetkový prospěch vzniklý plněním bez právního důvodu dle § 451 odst. 2 obč. zák., vůči čemuž žalobce dovoláním ani nebrojí) zřetelně koresponduje závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jež opakovaně připomíná, že u práva na vydání bezdůvodného obohacení je stanovena dvojí (kombinovaná) promlčecí doba, a to subjektivní a objektivní (§ 107 odst. 1 a 2 obč. zák.); tyto dvě promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Zatímco pro počátek běhu dvouleté subjektivní doby je rozhodný den, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně (prokazatelně) dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal, pro počátek tříleté, popř. desetileté objektivní promlčecí doby je naopak rozhodný den, kdy k získání bezdůvodného obohacení skutečně (fakticky) došlo (§ 107 odst. 2 obč. zák.). Bezdůvodné obohacení nastalé plněním bez právního důvodu přitom vzniká již samotným přijetím plnění (zde připsáním částky poukázané žalobcem na bankovní účet žalované); tehdy začne běžet objektivní promlčecí doba (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. , nebo rozsudek ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. ).

K argumentaci dovolalatele (brojí-li jí zde snad proti závěru odvolacího soudu o okamžiku vzniku bezdůvodného obohacení) sluší se zmínit judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž finance umístěné na běžném účtu ve smyslu , obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, jsou majetkem peněžního u, zatímco osobě, pro kterou je daný účet veden, náleží vůči příslušné bance pohledávka na výplatu předmětných prostředků, přičemž je z tohoto hlediska nerozhodné, komu uložené peníze původně náležely (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. ). Současně se dovozuje, že jsou-li na účet vloženy peníze třetí osoby, nenabývá onen subjekt přímého oprávnění vůči bance, ač mu zajisté může vzniknout právo na vydání nabytého prospěchu proti majiteli účtu, jehož majetková sféra se rozšířila úměrně tomu, jak v důsledku naznačeného převodu vzrostla jeho pohledávka za peněžním ústavem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. ). Přitom však platí, že sama existence dispozičního oprávnění nezakládá adekvátní titul pro plnění mezi tím, pro koho je účet veden, a subjektem, jemuž je svěřeno právo s prostředky na něm složenými nakládat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. ).

Oponuje-li dále dovolatel závěru odvolacího soudu o promlčení práva i s použitím argumentace, že v projednávané věci mělo být aplikováno ustanovení zákona o desetileté promlčecí době, neboť žalovaná získala plnění na úkor žalobce úmyslně, jde o argumentaci založenou na kritice skutkových zjištění odvolacího soudu, jenž – po zhodnocení v řízení provedených důkazů – přítomnost právně relevantního úmyslu na straně žalované neshledal, což zde představuje závěr soudu skutkové povahy (obdobně srov. např. usnesení Nejvyšší soudu ze dne 16. 8. 2005, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. ). V rovině právního posouzení věci (způsobilý dovolací důvod dle ) nejde tedy o rozhodnutí rozporné s žalovaným odkazovanou judikaturou dovolacího soudu, v prvé řadě zmiňovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. , v němž byl formulován a odůvodněn závěr, že „úmyslfyzické osoby bezdůvodně se obohatit nelze dovodit již z toho, že provádí činnost podle platné právní úpravy zakázanou“, ovšem ani s nálezovou judikaturou Ústavního soudu (citovaným nálezem ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. , jenž byl vydán za kvalitativně odlišných okolností, v situaci, kdy se peněžní částky svévolně zmocnila sama obohacená, zatímco v nyní posuzované věci žalobce po uplynutí tříleté objektivní promlčecí doby požaduje vrácení plnění, které sám dříve vědomě poukazoval na bankovní účet, jehož majitelkou byla žalovaná, byť později přichází s tvrzením, že se tak stalo bez právem aprobovaného důvodu).

Přípustnost dovolání pak nezakládají ani námitky dovolatele o tom, že odvolací soud neposoudil žalovanou vznesenou námitku promlčení jako výkon práva, jenž je v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. Co se týče úsudku odvolacího soudu o souladu vznesení námitky promlčení žalovanou s dobrými mravy, nemůže Nejvyšší soud než zopakovat své ustálené stanovisko, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení, přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva namítat promlčení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. ). Konečně je vhodné podotknout, že oprávnění učinit otázku aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy předmětem dovolacího přezkumu má dovolací soud jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů nižších stupňů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. ). O takový případ v souzené věci nejde.

Konečně rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí ani na řešení dovolatelem v závěru formulované otázky „procesního“ práva, „zda je možno podanou žalobu zamítnout z důvodu promlčení, když žalobou uplatněný nárok promlčen nebyl“ (bod III., písm. d/ dovolání). Rozhodnutí odvolacího soudu (stejně tak jako rozhodnutí soudu prvního stupně) – jak plyne z výše uvedeného – je založeno na posouzení, že žalobce uplatnil právo po uplynutí objektivní promlčecí doby, jež je tříletá (§ 107 odst. 2 obč. zák.), tedy že nejde o případ úmyslně získaného bezdůvodného obohacení, a že uplatnění námitky promlčení žalovanou nelze (se zřetelem ke všem okolnostem případu) kvalifikovat ani jako výkon práva odporující dobrým mravům (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Sluší se v této souvislosti připomenout, že promlčení je institutem hmotného (nikoliv procesního) práva, jež současně stanoví, že „dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat“ (srov. § 100 odst. 1 věty třetí obč. zák.).

Proto Nejvyšší soud nepřípustné dovolání odmítl (srov. věty první ).

Ve vztahu k výrokům o náhradě nákladů řízení, jež napadá jako výroky závislé na rozhodnutí ve věci samé), pak dovolatel žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem ve smyslu – již nevznáší.

Předpoklady pro odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle dovolací soud neshledal, o čemž – v souladu s ustálenou praxí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. ) – nevydával samostatné rozhodnutí.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, a v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a k nákladům oprávněné žalované (jež prostřednictvím svého zástupce podala vyjádření k dovolání) patří odměna za zastupování advokátem v dovolacím řízení ve výši 10 700 Kč [ a , , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovaných paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby ( advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty ( ) ve výši 2 310 Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. ledna 2017

Mgr. Petr Kraus předseda senátu