Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 208/2012

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

JUDr. Ing. M. F.

, proti žalovanému

V. N.,

zast. JUDr. Ivanou Syrůčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská 4,

o zaplacení 82.646,50 Kč s příslušenstvím

, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. května 2011, č. j. -324, takto:

I. Dovolání

se zamítá

.

II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému k rukám jeho zástupkyně do tří dnů

od právní moci rozsudku náklady dovolacího řízení v částce 11.052,- Kč.

O d ů v o d n ě n í

Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 27. 4. 1998 domáhá vůči žalovanému zaplacení 82.646,50 Kč se specifikovanými úroky z prodlení z titulu vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním nemovitostí (dům čp. 93 na pozemku st.p.č. 239 a pozemek st.p. č. 239, vše v katastrálním území V.) ve vlastnictví žalobce a jeho manželky v období od 1. 9. 1993 do 26. 4. 1995 (v části o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 82.445,50 Kč s příslušenstvím za dobu od 27. 4. 1995 do 31. 12. 1996 bylo žalobě v předcházejícím průběhu řízení již pravomocně vyhověno).

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 27. srpna 2010, č.j. -301, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci 61.838,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.). V části o zaplacení dalších 20.808,50 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.); současně rozhodl o nákladech řízení a nákladech státu (výroky III., IV.). Vyšel přitom ze zjištění, že kupní smlouvou uzavřenou dne 30. 7. 1993 žalobce společně s manželkou prodal předmětné nemovitosti obchodní společnosti OPREKO TRADE spol. s r. o. za kupní cenu 5.067.000,- Kč. Dotčená obchodní společnost nemovitosti na základě kupní smlouvy sjednané dne 12. 8. 1993 prodala následně žalovanému za kupní cenu 1.500.000,- Kč. Dne 6. 4. 1994 se žalovaný jako svědek vyslýchaný v trestní věci vedené vůči společníkům uvedené obchodní společnosti dozvěděl, že se společníci při uzavírání kupní smlouvy ze dne 30. 7. 1993 vůči žalobci a jeho manželce dopustili jednání naplňujícího znaky trestného činu podvodu. V řízení konaném mezi žalobcem a jeho manželkou na straně žalující a obchodní společností OPREKO TRADE spol. s r. o. na straně žalované bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 3. 1996, sp. zn. , jenž nabyl právní moci dne 21. 5. 1996, určeno, že kupní smlouva uzavřená dne 30. 7. 1993 je neplatná pro omyl prodávajících. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 12. 1996, sp. zn. , které nabylo právní moci dne 10. 12. 1996, byl v řízení vedeném mezi žalobcem a jeho manželkou na straně jedné a žalovaným na straně druhé schválen soudní smír, jímž bylo určeno, že vlastníky předmětných nemovitostí jsou žalobce a jeho manželka. Žalovaný se v dotčeném soudním řízení ztotožnil s argumentací žalující strany, že kupní smlouvy ze dne 30. 7. 1993 a 12. 8. 1993 jsou neplatné a žalobce s manželkou vlastnické právo k předmětným nemovitostem na podkladě uvedených smluv nikdy nepozbyli. Žalovaný od nájemců předmětných nemovitostí vybral nájemné za dobu do 5. 4. 1994 v celkové výši 20.808,50 Kč a v období od 6. 4. 1994 do 26. 4. 1995 v celkové výši 61.838,- Kč. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že žalovaný dne 6. 4. 1994, kdy se dozvěděl, že společníci obchodní společnosti, od níž koupil předmětné nemovitosti, při uzavírání smlouvy, na jejímž základě měla společnost k nemovitostem nabýt vlastnické právo, spáchali trestný čin, ztratil dobrou víru o tom, že mu k nemovitostem svědčí vlastnické právo. V části o zaplacení částky 20.808,50 Kč s příslušenstvím odpovídající nájemnému vyplacenému žalovanému nájemci předmětných nemovitostí za dobu od 1. 9. 1993 do 5. 4. 1994 proto žalobu zamítl s odůvodněním, že žalovaný platby přijal v dobré víře, že je vlastníkem pronajatých nemovitostí. V části o zaplacení částky 61.838,- Kč s příslušenstvím odpovídající nájemnému vyplacenému žalovanému za dobu od 6. 4. 1994 do 26. 4. 1995 soud prvního stupně žalobě vyhověl, dovozuje, že se žalovaný o uvedenou částku na úkor žalujícího vlastníka nemovitostí bezdůvodně obohatil plněním z právního důvodu, který odpadl ( , , dále jen – „obč. zák.“).

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. května 2011, č. j. -324, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu o zaplacení 61.838,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení zamítl (výrok I.). Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a nákladech státu (výroky II. – IV.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně. Přisvědčil rovněž právnímu závěru soudu prvního stupně, že se žalovaný o částky nájemného vyplacené mu za užívání předmětných nemovitostí třetími osobami v období od 6. 4. 1994 do 26. 4. 1995 bezdůvodně obohatil na úkor žalujícího vlastníka nemovitostí plněním z právního důvodu, který odpadl. K námitce promlčení vznesené v průběhu řízení žalovaným dovodil, že tříletá objektivní promlčecí doba, v níž měl být nárok na vydání bezdůvodného obohacení uplatněn u soudu, běžela ohledně jednotlivých částek nájemného vyplacených žalovanému vždy ode dne, kdy k plnění došlo (§ 107 odst. 2 obč. zák.). Poněvadž k poslednímu plnění došlo dne 25. 4. 1995, shledal nárok žalobce ke dni zahájení soudního řízení (27. 4. 1998) již promlčeným. Žalobu o vydání bezdůvodného obohacení získaného užíváním předmětných nemovitostí v období od 6. 4. 1994 do 26. 4. 1995 ve výši 61.838,- Kč s příslušenstvím proto zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení (dále jen „ “), co do důvodů měl za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Konkrétně namítal, že k bezdůvodnému obohacení na straně žalovaného nedocházelo již v okamžiku, kdy přijímal jednotlivé platby nájemného za užívání předmětných nemovitostí. Vyjadřoval přitom názor, že po dobu, kdy byl žalovaný katastrem nemovitostí evidován jako vlastník předmětných nemovitostí, jeho příjmy z nájemného bezdůvodné obohacení nepředstavovaly. Bezdůvodným obohacením se staly až dnem 10. 12. 1996, kdy nabylo právní moci soudní rozhodnutí, na jehož základě bylo určeno, že vlastníkem nemovitostí je žalobce a jeho manželka. Teprve od uvedeného dne měla počít běžet subjektivní i objektivní promlčecí doba. Dovolatel odvolacímu soudu rovněž vytýkal, že se při posuzování počátku běhu objektivní promlčecí doby odchýlil od závazného právního názoru vysloveného v předcházejícím rozsudku dovolacího soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. , vyhlášeném v projednávané věci i od závěrů Nejvyššího soudu vyjádřených v rozsudku ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. . Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se ztotožnil se závěry odvolacího soudu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) věc projednal podle ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu je přípustné ( ) a bylo podáno oprávněnou fyzickou osobou (účastníkem řízení), mající právnické vzdělání ( ), ve lhůtě stanovené , přezkoumal, aniž nařizoval jednání ( věty prvé ), rozsudek odvolacího soudu a shledal, že dovolání není opodstatněné.

Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatel v tom, jak byla odvolacím soudem vyřešena právní otázka počátku běhu objektivní promlčecí doby, v níž měl být nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení uplatněn u soudu ( ).

O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle ustanovení ) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 107 odst. 1 obč. zák. právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil.

Podle § 107 odst. 2 obč. zák. nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.

Pro počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby je rozhodný den, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně (prokazatelně) dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Oprávněný se dozví o vzniku bezdůvodného obohacení tehdy, má-li k dispozici údaje, které mu umožňují podat žalobu o vydání plnění z bezdůvodného obohacení, tj. když nabyl vědomost o rozsahu bezdůvodného obohacení a o osobě obohaceného (není rozhodné, že již dříve měl možnost se dozvědět skutečnosti, na jejichž základě si mohl učinit úsudek o vzniku bezdůvodného obohacení a jeho výši). Pro počátek tříleté, popř. desetileté objektivní promlčecí doby je naopak rozhodný den, kdy k získání bezdůvodného obohacení skutečně (fakticky) došlo. Bezdůvodné obohacení nastalé plněním bez právního důvodu přitom vzniká již samotným přijetím plnění; tehdy začne běžet objektivní promlčecí doba (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. a ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. ). Pokud marně uplynula alespoň jedna z uvedených promlčecích dob a druhou stranou je vznesena námitka promlčení, nelze oprávněnému právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení přiznat (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. I., II. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 610).

V projednávané věci žalovaný užíval nemovitosti, k nimž nenabyl vlastnické právo. Kupní smlouvou uzavřenou dne 12. 8. 1993 na něj totiž prodávající obchodní společnost OPREKO TRADE spol. s r. o. vlastnické právo k nemovitostem převést nemohla, neboť se vlastnicí nemovitostí nestala (§ 37 odst. 2 obč. zák.), když kupní smlouva ze dne 30. 7. 1993, na jejímž základě na ni vlastnické právo mělo být převedeno, byla shledána neplatnou pro omyl prodávajících vyvolaný úmyslně stranou kupující (§ 49a věta druhá obč. zák.). Žalovaný, jenž se stal oprávněným držitelem nemovitostí, opírajícím dobrou víru o tom, že mu nemovitosti patří, o uzavřenou kupní smlouvu, byl oprávněn brát z věci plody a užitky (§ 130 odst. 1, 2 obč. zák.). Poté, co dobrou víru k 6. 4. 1994 ztratil, když získal vědomosti o tom, že vlastníkem nemovitostí může být někdo jiný (uvedený závěr odvolacího soudu není dovolatelem napadán), počalo se mu dalším užíváním nemovitostí dostávat majetkového prospěchu získávaného plněním bez právního důvodu (§ 451 odst. 1, 2, § 458 odst. 2 obč. zák.). Objektivní tříletá promlčecí doba, v níž měl být u soudu uplatněn nárok na vydání bezdůvodného obohacení získaného v období od 6. 4. 1994 do 26. 4. 1995 užíváním předmětných nemovitostí bez právního důvodu, tudíž běžela ode dne, kdy žalovaný bezdůvodné obohacení skutečně získal a uplynula tak nejpozději ke dni 26. 4. 1998 (§ 107 odst. 2 obč. zák.). Jelikož ke dni zahájení soudního řízení (27. 4. 1998) byl uvedený nárok žalobce již promlčen, žalobě za situace, kdy se žalovaný promlčení dovolal, nelze vyhovět (§ 100 odst. 1 obč. zák.).

Ztotožňuje-li dovolatel počátek běhu objektivní promlčecí doby až s okamžikem, kdy nabylo právní moci usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 12. 1996, sp. zn. , jímž byl schválen soudní smír, kterým bylo určeno, že vlastníkem předmětných nemovitostí je žalobce a jeho manželka, sluší se uvést, že dotčeným rozhodnutím bylo toliko deklarováno, že žalobce a jeho manželka na podkladě sjednaných kupních smluv vlastnické právo k nemovitostem nepozbyli a jsou nadále jejich vlastníky. Uvedené deklaratorní rozhodnutí soudu tudíž nemělo vliv na existenci hmotněprávních vztahů mezi účastníky řízení a nemohlo ničeho změnit na skutečnosti, že žalovaný, jenž vlastnické právo k nemovitostem nenabyl, užíval nemovitosti bez právního důvodu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. , uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 11/97, str. 589). Tvrdí-li dovolatel, že počátek běhu objektivní promlčecí doby byl odvolacím soudem stanoven v rozporu se závěry Nejvyššího soudu vyslovenými v rozsudku ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. , nezbývá než dodat, že citované rozhodnutí otázku počátku běhu objektivní promlčecí doby pro případ bezdůvodného obohacení vzniklého plněním bez právního důvodu neřeší. Zabývá se pouze počátkem běhu subjektivní promlčecí doby, v níž musí být u soudu uplatněno právo na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním z právního důvodu, který dodatečně odpadl.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední ( ), se z obsahu spisu nepodávají. Vytýká-li dovolatel, že odvolací soud při posuzování počátku běhu objektivní promlčecí doby nerespektoval závazný právní názor vyslovený v posuzovaném řízení Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. , dlužno uvést, že uvedené rozhodnutí bylo založeno toliko na závěru, že mezi účastníky řízení nevznikl vztah z bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatného právního úkonu.

Jelikož rozsudek odvolacího soudu je z hlediska důvodů uplatněných dovolatelem ( ) správný, Nejvyšší soud dovolání zamítl ( věta první ).

Podle věty první, , části věty před středníkem a má v dovolacím řízení plně úspěšný žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů sestávajících z odměny za zastupování účastníka advokátem ve výši 8.910,- Kč ( , bod 4, vyhl. č. ), paušální náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč ( vyhl. č. ) a 20 % daně z přidané hodnoty ( ). Nejvyšší soud proto žalobci uložil, aby žalovanému nahradil náklady dovolacího řízení v celkové výši 11.052,- Kč.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.V Brně dne 22. února 2012Mgr. Petr Krauspředseda senátu