Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1705/2022

26 Cdo 1705/2022-137

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně J. V., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Ondřejem Kafkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Valentinská 92/3, proti žalované městské části Praha 6, se sídlem v Praze 6, Čs. armády 601/23, IČO 00063703, o zaplacení částky 1 023 005 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. září 2021, č. j. -85, takto:

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou podanou 20. 12. 2019 domáhala zaplacení prostředků v celkové výši 1 023 005 Kč, investovaných v roce 1991 a 2002 do půdní vestavby bytu č. 6 ve 2. patře v budově č. p. XY na adrese XY, který byl v době vybudování vestavby ve vlastnictví žalované (dále jen „byt“).

Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 14. 9. 2021, č. j. -85, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 (soud prvního stupně) ze dne 23. 3. 2021, č. j. -58, jímž byla žaloba zamítnuta (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, podle kterých žalobkyně užívala od roku 1987 byt jako nájemkyně, rozšířila jej o vestavbu vybudovanou dle stavebního povolení v půdním prostoru domu, přičemž za realizaci vestavby zaplatila v roce 1991 částku 260 505 Kč a v roce 2002 částku 762 500 Kč. Z důvodu neplacení nájemného a služeb spojených s užíváním bytu žalovaná jako pronajímatelka žalobkyni nájem vypověděla výpovědí, k níž bylo přivoleno rozhodnutím soudu, které nabylo právní moci dne 7. 6. 2010. Žalovaná zajistila žalobkyni v roce 2010 náhradní ubytování, které žalobkyně neakceptovala, byt nevyklidila a užívala jej až do 28. 3. 2019, kdy byla v rámci exekučního řízení z bytu vyklizena.

Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k názoru, že v předmětné věci šlo o zhodnocení prostoru půdy, která se nestala součástí bytu (pro nedostatek kolaudace a nezahrnutí výměry vestavby do nájemného), a nárok žalobkyně proto posuzoval jako bezdůvodné obohacení. S odkazem na ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), měl nárok za promlčený, neboť k bezdůvodnému obohacení žalované došlo v roce 1991 a v roce 2002, kdy rovněž získala žalobkyně vědomost o tom, o kolik se žalovaná obohatila (požadovaná výše úhrady stavebním firmám za provedené práce). Počátek běhu promlčecí doby nelze počítat od okamžiku, kdy byla žalobkyně v roce 2019 pod tlakem exekuce vyklizena z bytu. I v případě, že by nárok žalobkyně měl být posouzen jako nárok dle obč. zák. (s odkazem na použití , ), k čemuž dospěl soud prvního stupně, byl nárok uplatněn po uplynutí promlčení doby (nájemní vztah k bytu skončil v roce 2010). Vznesenou námitku promlčení nepovažoval za rozpornou s dobrými mravy.

Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle , , ve znění pozdějších předpisů, dále jen „ “, neboť předložená právní otázka (počátek běhu promlčecí doby) již byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena a od jejího řešení se dovolací soud neodklání ani v posuzované věci.

Jelikož ke vzniku dovolatelčina práva na vydání bezdůvodného obohacení nastalého investicí do půdní vestavby (realizované podle zjištění soudů bez právního důvodu) došlo nejpozději v roce 2002, řídí se práva a povinnosti vyplývající z tohoto bezdůvodného obohacení , , ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „obč. zák.“) - srov. , 3 a , (srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. , či ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. ).

Ustálená praxe dovolacího soudu vychází z toho, že u práva na vydání bezdůvodného obohacení aplikovaná právní úprava stanoví dvojí (kombinovanou) promlčecí dobu, subjektivní a objektivní. Tyto dvě promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Pro jejich vzájemný vztah platí, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí doba. Pokud marně uplynula alespoň jedna z uvedených lhůt a je vznesena námitka promlčení, nelze tedy právo přiznat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2010, sp. zn. , či ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. ). Pro stanovení počátku běhu objektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení (ve smyslu § 107 odst. 2 obč. zák.) je rozhodující okamžik, kdy k bezdůvodnému obohacení skutečně došlo, přičemž tato objektivní doba trvá po dobu tří let, respektive deseti let (v případě úmyslného obohacení), od tohoto okamžiku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. ). Naopak pro stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí doby (§ 107 odst. 1 obč. zák.) je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný dozvěděl o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal; není přitom podstatné, že měl možnost se potřebné skutečnosti dozvědět již dříve. Rozhodujícím je tak subjektivní moment, kdy se oprávněný dozvěděl všechny okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. , či ze dne 14. 4. 2022, sp. zn. , nebo rozsudek téhož soudu ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. ). Běh subjektivní promlčecí doby se tedy odvíjí od okamžiku, kdy se ochuzený dozvěděl o rozhodných skutečnostech; tato doba trvá dva roky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. ).

Rozhodnutí odvolacího soudu je tak výrazem standardní soudní praxe, jestliže na zjištěném skutkovém základě (v daném případě nezpochybnitelném prostřednictvím dovolacího důvodu podle ) dovodil, že dvouletá subjektivní promlčecí doba podle obč. zák. začala dovolatelce, jež od počátku věděla, že žalovaná je vlastnicí nemovitosti, běžet nejpozději dnem, kdy uhradila platby za veškeré rekonstrukční práce v půdní vestavbě. Z provedených důkazů totiž jednoznačně vyplynulo, že již v okamžiku, kdy uskutečnila investici, dovolatelka prokazatelně znala všechny skutkové okolnosti rozhodné pro vznik odpovědnosti žalované za bezdůvodné obohacení, které se jí takovou investicí dostalo. Už tímto momentem (dnem úhrady stavebních úprav) jí proto začala běžet dvouletá subjektivní promlčecí doba podle obč. zák. (a také tříletá objektivní promlčecí doba podle obč. zák.), na což později nastalé okolnosti zdůrazňované v dovolání (zejména okolnost, kdy fakticky vyklidila byt, který spolu s půdní vestavbou užívala) nemohly mít žádný vliv.

Vznesená námitka promlčení pak není v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. ), neboť dovolatelka užívala půdní vestavbu dlouhodobě bez kolaudačního rozhodnutí, bezúplatně a nároky uplatnila s mnohaletým zpožděním.

Pro úplnost dovolací soud zdůrazňuje, že skutkové námitky a vady řízení (uplatněné výtkou o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu) nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz a contrario).

Dovolací soud nepřehlédl sdělení dovolatelky, že dovoláním napadá rozsudek „v celém rozsahu“. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání ( ) – názor, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedenému výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Ostatně by nebylo ve smyslu v této části ani přípustné.

Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně proti rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení věta první jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle , , a Procesně úspěšné žalobkyni, která nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a výši hotových výdajů nedoložila, byly přiznány náklady za jeden úkon, který v dovolacím řízení učinila (vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč podle ( , o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle a podle exekučního řádu).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 18. 10. 2022

JUDr. Jitka Dýšková

předsedkyně senátu