Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3453/22

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jarmily Vondrákové, zastoupené JUDr. Ondřejem Kafkou, advokátem se sídlem Valentinská 92/3, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2022, č. j. -137, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2021, č. j. -85, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [ a contrario; , ] brojí stěžovatelka proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo zaručené d (dále jen "").

2. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.

3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, stěžovatelka se žalobou podanou dne 20. 12. 2019 domáhala zaplacení prostředků v celkové výši 1 023 005 Kč, jež investovala v roce 1991 a 2002 do půdní vestavby bytu specifikovaného v jejím podání.

4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") nicméně stěžovaným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") ze dne 23. 3. 2021, č. j. -58, jímž byla stěžovatelčina žaloba zamítnuta (výrok I.). Městský soud posoudil nárok stěžovatelky jako bezdůvodné obohacení, a tedy nikoliv - jak učinil obvodní soud - jako nárok na vypořádání investice vložené do pronajaté věci, a "s odkazem na ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů měl nárok za promlčený, neboť k bezdůvodnému obohacení žalované došlo v roce 1991 a v roce 2002, kdy rovněž získala [stěžovatelka] vědomost o tom, o kolik se žalovaná obohatila (požadovaná výše úhrady stavebním firmám za provedené práce)." Městský soud dále rozhodl, že "počátek běhu promlčecí doby nelze počítat od okamžiku, kdy byla [stěžovatelka] v roce 2019 pod tlakem exekuce vyklizena z bytu."

5. Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné podle věta první

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti s uvedenými právními závěry obecných soudů nesouhlasí, přičemž zejména namítá, že jí bylo upřeno právo unést břemeno tvrzení a důkazní. Uvádí, že "základem porušení práva na spravedlivý proces je změněná právní kvalifikace odvolacím soudem. V takovém případě mu totiž ukládá poskytnout stěžovatelce prostor pro tomu odpovídající tvrzení a důkazní návrhy. Stěžovatelka je přesvědčena, že pokud by bývala byla odvolacím soudem vyzvána dle ve spojení s k doplnění tvrzení k bezdůvodnému obohacení, tedy zda k plnění měla právní důvod a jaký a případně kdy odpadl, pak by stěžovatelka jistě vyhověla." Stěžovatelka zdůrazňuje, že pochybením na straně odvolacího soudu se tak však nestalo.

7. Ústavní soud nejprve uvádí, že ačkoliv stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti výslovně nezmiňuje rovněž rozhodnutí Nejvyššího soudu, odkazuje na ně v odůvodnění. Ústavní soud proto s ohledem na vyloučení přílišného formalismu dovodil, že stěžovatelka napadá právě i rozhodnutí Nejvyššího soudu, a proto je rovněž přezkoumal. Toto usnesení stěžovatelka ostatně i přiložila k ústavní stížnosti a od jeho doručení počítá lhůtu k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou (srov. např. usnesení ze dne 6. 8. 2008

sp. zn.

; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004, str. 125), podrobil ústavnímu přezkumu i usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti.

8. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení . Ústavní soud je totiž podle y (dále jen "") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

9. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy pátéy, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

10. K námitkám obsaženým v ústavní stížnosti Ústavní soud především uvádí, že argumentace stěžovatelky neobsahuje žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci, byť stěžovatelka své námitky zastřešuje odkazem na y. Jelikož podstata ústavní stížnosti spočívá v pouhém nesouhlasu stěžovatelky se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy, považuje Ústavní soud za nezbytné připomenout, že není a ani nemůže vystupovat jako další instance v obecném soudnictví, a tedy nemůže přezkoumávat rozhodnutí soudů prizmatem podústavního práva, neboť mu nenáleží pravomoc podrobit napadená rozhodnutí přezkumu běžné zákonnosti tak, jak činí soudy rozhodující o opravných prostředcích. Interpretace a aplikace podústavního práva je tedy plně na obecných soudech, přičemž polemikou s právními závěry v jejich rozhodnutích se Ústavní soud zabývá pouze v případech porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, k němuž však v nynějším případě nedošlo.

11. Ústavní soud, který respektuje princip minimalizace zásahů do rozhodovací praxe obecných soudů, neshledal důvod pro zpochybnění ústavnosti napadených rozhodnutí. Městský soud totiž podle názoru Ústavního soudu při svém rozhodování dostatečně přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce řádně vyhodnotil, zdůvodnil, proč se odchýlil od právního názoru obvodního soudu a právní normy aplikoval s ohledem na ústavní principy obsažené vě, přičemž dostatečně vyložil, proč stěžovatelkou uplatněnému nároku nevyhověl. Na jeho postupu a rozhodnutí tak Ústavní soud neshledává nic, co by odůvodnilo jeho kasační zásah. Z podání stěžovatelky je naopak zřejmé, že právo na spravedlivý proces a na soudní ochranu nepřípadně zaměňuje s (neexistujícím) právem na úspěch ve věci.

12. Pro Ústavní soud je v nyní posuzované věci především podstatné, že městský (i obvodní) soud dospěl bez ohledu na odlišnou právní kvalifikaci žalobního nároku - bezdůvodné obohacení oproti vypořádání investice vložené do pronajaté věci - k závěru, že tento nárok je již promlčen. Jak výstižně uvedl městský soud (srov. rozsudek městského soudu, bod 14), "i pro případ, že by nárok žalobkyně měl být posouzen jako nárok dle obč. zákoníku (s odkazem na použití , ), je správný názor soudu prvního stupně, že došlo k uplynutí promlčecí doby a že námitka promlčení nebyla uplatněna v rozporu s dobrými mravy." Obecné soudy též stěžovatelce vysvětlily, proč nelze počátek běhu promlčecí lhůty počítat od okamžiku vyklizení z bytu (srov. rozsudek městského soudu, bod 13; rozsudek obvodního soudu, s. 5, resp. rozsudek městského soudu, bod 14). Ještě jednou budiž řečeno, že na takto odůvodněných závěrech nespatřuje zdejší soud cokoliv, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah.

13. Protiústavnost Ústavní soud neshledal konečně ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovatelkou podaného dovolání. Stěžovatelka totiž v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle , což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud přitom srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání a v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle y.

14. Dovolání totiž představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit (k tomu podrobněji srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. ze dne 28. 11. 2017, č. 460/2017 Sb.). Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti, tj. i vymezení předpokladu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno.

15. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. ledna 2023

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu