Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Odo 1066/2004

NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.010,- Kč k rukám advokáta JUDr. J. S. do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal zaplacení částky 21.600,52 Kč s 10% úrokem z prodlení z částky 10.129,32 Kč od 1. 4. 2000 do zaplacení a s 8% úrokem z prodlení z částky 11.471,20 Kč od 1. 4. 2001 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že je nájemcem bytu ve správě žalované a mimo jiné platí zálohově úhradu za plnění spojená s užíváním bytu. Žalovaná jako pronajímatelka mu vyúčtovala úhradu za tato plnění za roky 1999 a 2000, ale žalobce je přesvědčen, že toto vyúčtování je nesprávné a že na úhradě za uvedené roky má přeplatek. Žalovaná mu jej však odmítá vrátit.

Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. února 2004, č. j. -50, žalobu v plném rozsahu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobce pak Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. května 2004, č. j. -64, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce obdržel vyúčtování úhrad za plnění spojená s užíváním bytu za rok 1999 dne 21. července 2000 a za rok 2000 dne 13. července 2001. Uplatněný nárok pak posoudily podle (dále jen „ “) jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním na základě právního důvodu, který odpadl, a s ohledem na námitku promlčení, již vznesla žalovaná, dospěly k závěru, že žalobci by v žádném případě nebylo možno žalovanou částku přiznat. Jestliže se totiž o tom, že se žalovaná (jak tvrdí) na jeho úkor bezdůvodně obohatila, dozvěděl z vyúčtování 21. 7. 2000 a 13. 7. 2001 a žalobu podal až 16. července 2003, stalo se tak po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby podle . Odvolací soud pak neshledal důvodnou námitku žalobce, že se na straně žalované jedná o bezdůvodné obohacení získané úmyslně, pro které platí desetiletá promlčecí doba. Jestliže by tedy bylo právo žalobce na vydání bezdůvodného obohacení každopádně promlčeno, nezbylo než žalobu zamítnout, aniž by bylo třeba zabývat se tím, zda tvrzený nárok vůbec vznikl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z přesvědčení, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. V dovolání namítl, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Zdůraznil, že ve své žalobě v podstatě „reklamoval“ vady obsažené ve vyúčtování úhrad za plnění spojená s užíváním bytu a že nebylo v jeho možnostech bez odborného posouzení přesně vyčíslit svůj nárok. Právě proto se domáhal provedení důkazu znaleckým posudkem, ale v tomto směru mu nebylo vyhověno. Soudy jeho nárok vůbec neprojednaly a nezabývaly se podstatou jeho žaloby, ač – podle názoru žalobce – uplatněný nárok nemůže být promlčen. Žalobce navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém vyjádření především zpochybnila přípustnost dovolání žalobce, když vyslovila přesvědčení, že napadený rozsudek není rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. Jinak se ztotožnila se závěry soudů obou stupňů a navrhla, aby bylo dovolání zamítnuto.

Podle článku II , obsahujícího přechodná ustanovení k novele provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle ve znění před novelou provedenou (dále jen „ “).

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v a c) . Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání žalobkyně založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.

Zbývá tedy přípustnost dovolání podle , podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle je přípustné pouze k řešení právních otázek. To znamená, že jeho přípustnost může být dána pouze naplněním dovolacího důvodu uvedeného v , jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle , kterým je možno napadnout rozhodnutí odvolacího soudu proto, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může být úspěšně použit pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Dovolací důvod mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci nelze v případě dovolání přípustného podle použít vůbec (srov. výslovné znění ). Proto jak při úvahách o přípustnosti dovolání podle , tak (v případě, že dovolání je shledáno přípustným podle tohoto ustanovení) při zvažování důvodnosti výhrad dovolatele proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem musí dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, který vzal za základ svého rozhodnutí odvolací soud.

Podle věty prvé lze (s výjimkami uvedenými ve druhé větě téhož ustanovení, které však připadají v úvahu pouze za situace, kdy je dovolání přípustné) rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Tato vázanost dovolacího soudu dovolacími důvody se projevuje nejen v tom, který z důvodů uvedených v a 3 byl uplatněn, ale především v tom, jak byl dovolací důvod vylíčen, tedy v jakých okolnostech spatřuje dovolatel jeho naplnění. Žalobce ve svém dovolání uplatnil jedinou námitku, kterou lze považovat za nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem, a to námitku, že byla nesprávně vyřešena otázka promlčení jeho nároku. I když v dovolání není tato námitka blíže rozvedena, vyplývá z předchozích podání žalobce v tomto řízení, zejména z jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, že žalobce je přesvědčen, že jeho nárok neměl být posouzen jako bezdůvodné obohacení a že mělo být promlčení zvažováno z hlediska , případně že měl být posouzen jako úmyslné bezdůvodné obohacení s desetiletou promlčecí dobou. Proto se dovolací soud mohl zabývat přípustností dovolání žalobce pouze z pohledu řešení, které ohledně těchto otázek přijal odvolací soud. Výhrady žalobce proti skutkovým závěrům, z nichž soudy obou stupňů vycházely, a poukaz na vady spočívající v tom, že nebyly provedeny jím navrhované důkazy, totiž představují uplatnění dovolacích důvodů podle a , a ty, jak už bylo uvedeno, samy přípustnost dovolání podle založit nemohou.

Žalobce ani netvrdí, že zásadní právní význam napadeného rozsudku spočívá v tom, že je v něm řešena otázka v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR dosud neřešená, případně otázka rozhodovaná odvolacími soudy či dovolacím soudem rozdílně, a otázku promlčení, k níž existuje bohatá a ustálená judikatura, za takovou vskutku považovat nelze. S námitkou, že problematiku promlčení vyřešil odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) v této věci v rozporu s hmotným právem, se pak nelze ztotožnit.

Žalobce se podle vylíčení skutkových okolností v žalobě domáhá vrácení částek, které žalované zaplatil na zálohách úhrad za plnění spojená s užíváním bytu, ale na které žalovaná vzhledem k tomu, že provedla nesprávné vyúčtování, nemá právo. Nejedná se tedy o nic jiného než o vydání majetkového prospěchu, který měla žalovaná získat na úkor žalobce, ač k tomu neměla žádný právní důvod, resp. ač tento právní důvod později odpadl, tedy o bezdůvodné obohacení. Nárok na vrácení tvrzeného přeplatku totiž nevyplývá přímo ze žádného právního předpisu, tedy ani z , kterou se stanoví pravidla pro vytápění a dodávku teplé užitkové vody včetně rozúčtování nákladů na objekty a mezi konečné spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, na niž žalobce v průběhu řízení opakovaně odkazoval. Tato vyhláška sice stanoví způsob, jakým má být vyúčtování nákladů provedeno, ale neupravuje práva a povinnosti vyplývající pro dodavatele a odběratele ze zjištěných nedoplatků či přeplatků. Proto skutečně nezbývá, než nárok na vrácení přeplatku posoudit právě podle . Pak ovšem i posouzení otázky promlčení nároku podle odpovídá plně hmotnému právu. Námitka, že pokud by byla věc posouzena jako bezdůvodné obohacení, mělo by jít o obohacení získané úmyslně, pak není námitkou právní, nýbrž skutkovou, polemizující se závěrem odvolacího soudu, že na straně žalované nebyl v souvislosti s tvrzeným získáním majetkového prospěchu shledán úmysl se na úkor žalobce obohatit. Takováto námitka ovšem, jak už bylo vysvětleno, nemá při úvahách o přípustnosti dovolání podle místo.

Z uvedeného je zřejmé, že jedinou právní otázku, jejíž řešení žalobce v dovolání zpochybnil, vyřešil odvolací soud v souladu s hmotným právem. Proto není dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku ve věci samé přípustné ani podle .

Přípustnost dovolání pak nepřichází v úvahu ani proti výrokům o nákladech řízení, ať už jde o výrok, jímž byl potvrzen nákladový výrok rozsudku soudu prvního stupně, nebo o výrok, kterým odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí ( ). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních až . Přípustnost podle dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními , a , jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.

Ze všech těchto důvodů Nejvyššímu soudu ČR nezbylo, než dovolání žalobce podle věty prvé a odmítnout.

Podle věty prvé, , a je žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [ ], stanovená podle , bodu 5., , a částkou 1.935,- Kč, a paušální částka náhrady výdajů podle a 3 ve výši 75,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z a .

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné usnesení, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 16. srpna 2005

Vít Jakšič,v.r.

předseda senátu