Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3893/2016

28 Cdo 3893/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Olgy Puškinové a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně K. C. M., O., zastoupené JUDr. Jakubem Fröhlichem, advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 9, proti žalovanému Národnímu památkovému u, IČ 750 32 333, se sídlem v Praze 1, Valdštejnské náměstí 3, zastoupenému JUDr. Milošem Hoškem, advokátem se sídlem v Praze 6, Velflíkova 4, ouložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci podle , vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. dubna 2016, č. j. -1503, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 16. května 2016, č. j. -1513, takto:I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (poté, co usnesením ze dne 22. 10. 2014, č. j. -209, povolil obnovu řízení vedeného u něj původně pod sp. zn. ) usnesením ze dne 22. 9. 2015, č. j. -1227, zamítl návrh žalobkyně na změnu jeho rozsudku ze dne 13. 9. 2005, č. j. -464 (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Posledně zmíněným rozsudkem byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala, aby byla žalovanému uložena povinnost uzavřít s ní dohodu o vydání souboru nemovitostí v katastrálním území O. pod Orlickými horami. Okresní soud shrnul obsah dříve předložených i nově doplněných důkazů, na základě jejich zhodnocení pak konstatoval, že žalobkyní uplatňovaný restituční nárok opírající se o , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), nemůže být přiznán, jelikož sporný majetek nebyl jejímu otci odňat v důsledku rasové perzekuce (při vědomí významu, který tomuto pojmu udělil Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. ). Příkoří, jež se právnímu předchůdci žalobkyně událo v období nacistické okupace, bylo motivováno jeho protiněmeckými postoji, nikoli údajným židovským původem. Z provedených důkazů nelze nikterak dovodit, že by říšské orgány měly jakékoli, byť jen vágní indicie o existenci židovských předků žalobkyně, rodinu C. M. naopak pokládaly za rod ve smyslu rakousko-monarchistickém, jehož mladší členové se hlásí k české národnosti. Se zřetelem ke shora uvedenému uzavřel soud, že pro vydání sporných nemovitostí dle nebyly dány podmínky a přikročil tedy k zamítnutí projednávaného návrhu.

Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 21. 4. 2016, č. j. -1503, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 16. 5. 2016, č. j. -1513, usnesení soudu prvního stupně k odvolání žalobkyně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech, které účastníkům i státu vznikly v odvolacím řízení (výroky II. a III.). Odvolací soud doplnil dokazování dalšími listinnými důkazy předloženými odvolatelkou, shodně se soudem okresním však konstatoval, že požadované nemovitosti žalobkyni v režimu vydat nelze, neboť je nutné vycházet z tezí vyřčených v nálezu Ústavního soudu sp. zn. (jež nebyly nikterak překonány pozdějším nálezem sp. zn. ), dle nichž pojem rasové perzekuce ve smyslu aplikovaného restitučního předpisu zahrnuje jen nejkřiklavější formy rasismu páchané zejména formou holocaustu, nikoli již útlak z důvodů národnostních. Žalobkyni se zajisté podařilo prokázat, že měla židovské předky, neunesla však důkazní břemeno ohledně toho, že o dané skutečnosti měly okupační orgány povědomí a že právě z řečeného důvodu přistoupily ke konfiskaci majetku jejího otce. Krajský soud výslovně vyzdvihl, že by postačovalo, kdyby bylo doloženo, že úřady Německé říše o židovských předcích žalobkyně věděly a že tento fakt byl jednou z příčin bezpráví páchaného na rodině C. M. Uvedené okolnosti však ze žádného provedeného důkazu nevyplynuly, a naopak se jeví nepravděpodobnými. Odvolací soud navíc (odchylně od soudu první instance) vyslovil názor, že právní předchůdce žalobkyně utrpěl majetkovou křivdu již před 25. 2. 1948, restituce sporného majetku v režimu tak není možná rovněž z tohoto důvodu.

Proti usnesení odvolacího soudu brojí žalobkyně dovoláním, v němž předně namítá, že odvolací soud vyložil podmínku rasové perzekuce ve smyslu nesprávně a v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. , respektive sp. zn. , jakož i usnesením pléna Ústavního soudu sp. zn. a nálezem Ústavního soudu sp. zn. . Dle dovolatelky z důvodové zprávy k neplyne, že by se pro vznik nároku na vydání věci na základě daného předpisu vyhledávala existence rasové persekuce v jakékoli konkrétní intenzitě. Výklad odkazovaného ustanovení je nutno vést ve světle usnesení pléna Ústavního soudu sp. zn. , v souladu s nímž lze za rasově perzekvovaný pokládat mnohem širší okruh osob než jen ty, na něž dopadaly tzv. norimberské zákony. Právě v tomto duchu uvažoval též Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. ; naproti tomu chybný je restriktivní náhled, jejž Ústavní soud upřednostnil v nálezu sp. zn. . Ovšem i kdyby bylo jako korektní akceptováno stanovisko posléze uvedené, žalobkyně by podmínky restituce předmětného majetku splňovala, neboť její otec se stal objektem perzekuce pro svůj židovský původ. Ve světle nálezu Ústavního soudu sp. zn. (jejž podle jejího mínění odvolací soud nerespektoval) pak nelze trvat na tom, aby rasové důvody představovaly jediný důvod útlaku právních předchůdců oprávněné osoby.

Žalobkyně je přitom přesvědčena, že z jí předložených důkazů nade vši pochybnost vyplývá, že okupační orgány měly znalost o židovském původu jejích předků, přičemž obsáhle rekapituluje obsah jednotlivých listin, z nichž se podle jejího mínění podává, že říšské úřady přikročily ke konfiskaci majetku rodiny C. M. mimo jiné z důvodů rasových. Dovolatelka má za to, že odvolací soud jí předložené důkazy zhodnotil nesprávně, respektive zcela nedostatečně. Rovněž zpochybňuje úvahu, dle níž nebyla splněna podmínka vzniku majetkové křivdy v rozhodném období z hlediska , a svou argumentaci uzavírá tím, že Nejvyššímu soudu navrhuje napadené rozhodnutí změnit tak, že žalobě vyhoví, případně je zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (eventuálně přistoupit též ke kasaci prvoinstančního usnesení a věc vrátit k dořešení Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou).

K dovolání podal vyjádření žalovaný, jenž polemizoval s dovolatelkou nastíněnými argumenty a dovolacímu soudu navrhl rozhodnutí soudů nižších stupňů potvrdit.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle , (dále jen „ “), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle , zabýval jeho přípustností.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Žalobkyně však žádnou otázku odpovídající kritériím právě citovaného ustanovení neoznačila.

Výklad pojmu „rasová perzekuce“ použitého v byl v kontextu řešené kauzy závazně předurčen nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. , v němž se uvádí, že zmíněnému konceptu je třeba pro účely restituční podřazovat pouze nejkřiklavější formy rasismu, páchané zejména formou holocaustu, nikoliv však jiné formy perzekuce z důvodů národnostních (dále srovnej též usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2012, sp. zn. ). Ačkoli se Nejvyšší soud zpočátku mimo jiné pod vlivem dovolatelkou odkazovaného usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 21. 7. 1994, sp. zn. , klonil k poněkud odlišné (méně striktní) interpretaci, již promítl do svého rozsudku ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. , a usnesení ze dne 4. 12. 2003, sp. zn. , je zřejmé, že někdejší právní názor zdejšího soudu byl Ústavním soudem odmítnut, a převzal-li tedy odvolací soud v napadeném rozhodnutí nikoli starší argumentaci dovolacího soudu, nýbrž pozdější náhled soudu Ústavního (jejž se i Nejvyšší soud v duchu ústavního , y, cítí povinen respektovat), nelze mu v tomto směru naprosto ničeho vytknout. Sluší se přitom zdůraznit, že závěry obsažené v nálezu sp. zn. nebyly nikterak vytěsněny ani nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. (takto viz zejména bod 22 naposledy vzpomenutého judikátu), v němž byla nanejvýš provedena jistá kvalifikace výkladu v tom ohledu, že perzekuce, již zmíněné ustanovení předvídá jako jeden z předpokladů vzniku restitučního nároku, nemusela být motivována výlučně rasovými pohnutkami (srovnej bod 28 citovaného rozhodnutí). I toto hledisko ovšem odvolací soud náležitě reflektoval, přičemž dospěl k závěru, že se nepodařilo prokázat, že by rasová motivace, tj. zřetel k židovskému původu příslušníků rodiny žalobkyně, alespoň dílčím způsobem figurovala mezi důvody perzekuce dovolatelčina otce okupačními orgány, poněvadž shledal nepravděpodobným, že by říšským úřadům byla informace o židovských předcích J. C. M. vůbec známa.

Pokládá-li dovolatelka teze artikulované v kasačním nálezu Ústavního soudu sp. zn. za pomýlené, je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud v současné procesní situaci nemá možnost předestřít „konkurující úvahy“, jimiž by opodstatnil odlišný náhled na problém interpretace , a musí důsledně sledovat právní názor vyslovený Ústavním soudem (k této problematice srovnej zejména nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. , body 57 a 58, či ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. , body 20 až 22), jenž by mohl být překonán toliko stanoviskem pléna Ústavního soudu přijatým na základě procedury předvídané , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (srovnej kupř. nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. ).

Další část dovolací argumentace pak žalobkyně zasvětila polemice se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů týkajícími se nedostatku povědomí okupačních orgánů o židovském původu jejího otce a z toho vyplývající absence rasové motivace mezi důvody jeho perzekuce v období protektorátu. V tomto směru nezbývá než připomenout, že dovolací soud podle účinného znění právní úpravy není oprávněn podrobovat svému přezkumu skutkové závěry soudů nižších stupňů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. , ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. , či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. ), a proto ani polemika se způsobem, jímž odvolací soud hodnotil v řízení provedené důkazy (respektive námitky, kterými dovolatelka předestírá vlastní názor na to, co jí předložené y dokládají), nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu

Jelikož se žalobkyni nepodařilo účinně zpochybnit úsudek odvolacího soudu, v souladu s nímž vyhovění projednávanému návrhu brání nesplnění podmínky rasové perzekuce jejího právního předchůdce, neshledává dovolací soud nezbytným, aby se věnoval správnosti úvahy, že se stát sporného majetku chopil již před počátkem rozhodného období ve smyslu , kterou krajský soud nadnesl jako alternativní důvod zamítnutí projednávané žaloby. Identifikoval-li totiž odvolací soud několik samostatných okolností, pro něž nelze žalobě vyhovět, z nichž jedna nebyla zpochybněna způsobem naplňujícím předpoklady , nemůže být přípustnost dovolání založena ani polemikou s ostatními otázkami předestřenými v napadeném rozhodnutí, neb by jejich věcný přezkum nemohl na výsledku věci ničeho změnit (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2016, sp. zn. , ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. , a ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. ).

Se zřetelem ke shora uvedenému Nejvyšší soud přikročil k odmítnutí dovolání žalobkyně pro nepřípustnost ( , věta první, ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , věty první, , , části věty před středníkem, a V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. , publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. . Dle a bodu 5 činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 2.500 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení má tedy žalovaný právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3.388 Kč.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. 2. 2017

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu