Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 2651/2014

22 Cdo 2651/2014

U S N E S E N Í

1)

Mgr. E. P.

2) R. P.

, obou zastoupených JUDr. Radkem Rozmánkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Švédská 6 a

3) J. H.

, proti žalovanému

M. S.

, zastoupenému Mgr. Michalem Zahnášem, advokátem se sídlem v Olomouci, Tř. Svobody 2, o hospodaření se společnou věcí, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 21. 1. 2014, č. j. -228, takto:

I. Dovolání

se odmítá.

II. Žalovaný

je povinen

nahradit žalobcům 1) a 2) společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 686 Kč k rukám zástupce žalobců 1) a 2) JUDr. Radka Rozmánka.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní 3) a žalovaným

nemá

žádný z těchto účastníků

právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění ( ):

Okresní soud v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 2. 2013, č. j. -182, uložil žalovanému povinnost „zdržet se parkování motorových vozidel na příjezdové cestě nacházející se na pozemku p. č. 105/42 – zahrada v katastrálním území O. – město, tak, jak je zakreslena v zobrazení skutečného stavu příjezdové komunikace ke garáži, které tvoří nedílnou součást tohoto rozsudku, vyjma parkovacího stání v levé přední části této příjezdové cesty před domem na parcele p. č. st. 1142, část obce O. v katastrálním území O. – město při pohledu z ulice V.“ (výrok I.), zamítl žalobu aby „byl žalovaný povinen zdržet se ukládání stavebního materiálu a palivového dřeva na příjezdové cestě nacházející se na pozemku p. č. 105/42 – zahrada v katastrálním území O. – m. tak, jak je zakreslena v zobrazení skutečného stavu příjezdové komunikace ke garáži, které tvoří nedílnou součást tohoto rozsudku, a dále parkování motorových vozidel na parkovacím stání v levé přední části této příjezdové cesty před domem na parcele p. č. st. 1142, část obce O. v katastrálním území O. – m. při pohledu z ulice V.“ (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 21. 1. 2014, č. j. -228, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích I. a III. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II. a III.).

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ust. (dále jen „ “) a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ust. Rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Vytýká nalézacím soudům, že dohodu spoluvlastníků ze dne 23. 9. 2011 považovaly za platnou, když s ní žalovaný prostřednictvím svého právního zástupce vyslovil nesouhlas. Podle dovolatele nelze „kteréhokoliv ze spoluvlastníků vyloučit z užívání společné části domu“. Dohoda většinových spoluvlastníků porušuje základní práva dovolatele jako menšinového spoluvlastníka. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobci 1) a 2) považují dovolání za nedůvodné a navrhují jeho odmítnutí, popřípadě „zamítnutí“.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě nastaly všechny právní skutečnosti přede dnem 1. ledna 2014, je třeba na daný případ aplikovat příslušná ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srovnej hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1 – přechodná ustanovení – oddíl 1 – všeobecná ustanovení - , 2 , ].

Dovolání není přípustné.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle – 3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolatel zejména namítá, že dohoda spoluvlastníků ze dne 23. 9. 2011 neupravuje komplexně vztahy mezi spoluvlastníky nemovitostí a zcela záměrně jej poškozuje tím, že ho vylučuje z užívání některých částí společné věci, které do doby uzavření této dohody se souhlasem všech žalobců, tedy ostatních spoluvlastníků, výlučně užíval. Navíc upravuje pouze dílčí otázky podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, a proto ji považuje za neplatnou. Nesouhlas s dohodou vyslovil již před jejím uzavřením v dopise ze dne 21. 9. 2011, který byl zaslán právnímu zástupci žalobců.

Podle § 139 odst. 2 věty první obč. zák. o hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikostí podílů.

Pojem „hospodaření se společnou věcí“ ve smyslu § 139 odst. 2 věty první obč. zák. zahrnuje i užívání společné věci jejími spoluvlastníky [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 1999, sp. zn. (uveřejněný pod č. 31/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), toto a veškerá dále zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná na www.nsoud.cz]. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. : „Pojem „hospodaření se společnou věcí“ zahrnuje i užívání společné věci jejími spoluvlastníky. Určujícím činitelem pro rozhodování o hospodaření se společnou věcí je pouze velikost spoluvlastnických podílů, bez ohledu na to, zda jde mezi spoluvlastníky o běžné záležitosti či nikoliv.“ Z rozhodnutí se dále podává, že mohou být ohledně užívání společné věci trvale vymezeny sféry či části (u stavby určité prostory) takové věci, v nichž by užívání a nakládání s ní (v rámci zachovalého spoluvlastnictví) příslušelo výlučně (nebo společně s dalším spoluvlastníkem) tomu kterému ze spoluvlastníků. Z užívání části společné věci lze rozhodnutím majoritních spoluvlastníků minoritního spoluvlastníka dokonce vyloučit.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. (uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2010, č. 18, str. 671), uvedl, že „dohoda spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí je bezformálním právním úkonem, nemusí být písemná ani tehdy, týká-li se nemovité věci a může být uzavřena i ústní nebo konkludentní formou. Z hlediska doby trvání ji mohou spoluvlastníci uzavřít na dobu určitou či na dobu neurčitou, přičemž jsou svými smluvními projevy vázáni, nedojde-li ke změně poměrů nebo není-li dohoda nahrazena novou dohodou všech spoluvlastníků. Podstatnou změnou poměrů je pak existence takových objektivních a subjektivních okolností, u nichž by bylo možno důvodně předpokládat, že při jejich existenci by došlo k jiné dohodě spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí“ [dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy 2012, č. 1, str. 15)].

Pokud zákon v § 139 odst. 2 obč. zák. stanoví, že rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti jejich podílů, pak z toho vyplývá, že nerozhoduje jen většina, aniž by menšinovému spoluvlastníku byla dána jakákoliv možnost, aby se pro zamýšlený postup mohl rovněž rozhodnout či se k němu vyjádřit.

K výše uvedenému se Nejvyšší soud vyjádřil již ve svém rozhodnutí ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. (publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C.H.BECK, pod C 583, svazek 7/2001, i v časopise Právní rozhledy, vydávaném stejným nakladatelstvím, číslo 10/2001, str. 502), kde uvedl, že mají-li spoluvlastníci podle ustanovení § 139 odst. 2 obč. zák. o hospodaření se společnou věcí (v daném případě o náklady na společnou věc) rozhodovat většinou počítanou podle velikosti podílů, vyplývá z toho logický závěr, že má-li v úvahu připadat dohoda spoluvlastníků, dosažení většiny nebo rovnost hlasů, musí být menšinovému spoluvlastníku dána možnost se k věci vyjádřit. Je-li tato možnost menšinovému spoluvlastníku odepřena, nemůže jít o platné rozhodnutí většiny podle § 139 odst. 2 obč. zák.

Souhlas či nesouhlas může pak menšinový spoluvlastník vyjádřit výslovně nebo konkludentně. Pokud by menšinovému spoluvlastníku vůbec nebyla dána možnost vyjádřit se k zamýšlené změně v hospodaření se společnou věcí, pak i za situace, kdy s takovou změnou souhlasí většina spoluvlastníků, počítaná podle velikosti podílů, nejde o rozhodnutí většiny ve smyslu § 139 odst. 2 obč. zák.

Dovolateli byla na základě skutkových zjištění nalézacích soudů dána možnost se rozhodování o hospodaření s věcí ve spoluvlastnictví zúčastnit a vyjádřit se k němu, jelikož o jednání byl vyrozuměn dopisem ze dne 8. 9. 2011. Dovolatel se osobně jednání neúčastnil, nicméně se k dohodě dopisem ze dne 21. 9. 2011 prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřil. Tím byla naplněna podmínka platnosti takového rozhodnutí, kdy je kladen požadavek na to, aby bylo zamýšlené rozhodnutí majoritních spoluvlastníků minimálně předestřeno spoluvlastníku minoritnímu. Dohoda byla uzavřena dne 23. 9. 2011 majoritními spoluvlastníky, kteří rozhodli většinou svých podílů. Jelikož byla minoritnímu spoluvlastníku dána možnost se se zamýšleným rozhodnutím seznámit, je dohoda majoritních spoluvlastníků platná v souladu s ustanovením § 139 odst. 2 obč. zák. a zavazuje i minoritního spoluvlastníka.

Odvolací soud vyslovil správný právní názor, že dohoda neporušuje práva žalovaného jako menšinového spoluvlastníka a není v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti. Dovolatel není zcela vyloučen z užívání příjezdové cesty, o jejíž užívání usiluje, nýbrž je omezen ve výkonu svého vlastnického práva tak, aby svým výkonem nevyloučil žalobce z užívání garáže nacházející se na pozemku náležejícím do podílového spoluvlastnictví účastníků řízení. Minoritní vlastník je zatěchto okolností povinen dohodu respektovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2007, sp. zn. ).

Jak je z výše popsaného patrno, nejedná se o otázky, které by doposud dovolacím soudem nebyly řešeny, a rozhodnutí odvolacího soudu je zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudu dovolacího.

V podstatné části dovolání žalobce podrobuje kritice hodnocení důkazů a skutková zjištění, z nichž nalézací soudy při svém rozhodování vycházely. K tomu dovolací soud poznamenává, že od 1. ledna 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. , uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).

Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je podle věty první odmítl.

V souladu s věta druhá rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Nesplní-li žalovaný povinnost mu uloženou tímto rozhodnutím dobrovolně, mohou se žalobci 1) a 2) domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. června 2016

Mgr. David Havlíkpředseda senátu