Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 1042/2016

U S N E S E N Í

JUDr. T. V.

P. V.

, zastoupenému dr. Hynkem Applem, advokátem se sídlem v Přerově, Jiráskova 9, pro 86 394 Kč, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. , o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 27. 11. 2015, č. j. -70, takto:

Dovolání

se odmítá

.

Odůvodnění:

Okresní soud v Přerově usnesením ze dne 7. 9. 2015, č. j. -55, zamítl návrh povinného ze dne 23. 6. 2015 na zastavení exekuce, jejímž provedením byl týmž soudem pověřen soudní exekutor Mgr. Jan Beneš.

Krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Stejně jako soud prvního stupně uzavřel, že pohledávka povinného za soudním exekutorem z titulu zadržovaného vymoženého plnění má veřejnoprávní charakter. Povaha pohledávky oprávněného má charakter soukromoprávní, neboť vyplynula ze soukromoprávního sporu, který byl veden mezi oprávněným v pozici žalovaného a povinným v pozici žalobce (oprávněný se domáhá zaplacení nákladů řízení, které mu byly přiznány rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 24. 4. 2014, č. j. -122, ve výši 74 052 Kč, a usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 13. 1. 2015, č. j. -149, ve výši 12 342 Kč). Protože se tak jedná o pohledávky, které nejsou stejného druhu ( , , ve znění účinném od 1. 1. 2014, dříve , ve znění účinném do 31. 12. 2013), nelze pohledávku povinného vůči pohledávce oprávněného započíst (nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1998, sp. zn. ). Povinnost soudního exekutora vyplatit povinnému jím získané a zadržované finanční prostředky, které se dostaly do dispozice (nyní již bývalého) soudního exekutora JUDr. T. V. na základě jím vedené exekuce prodejem podniku povinného, která byla posléze zastavena, není soukromou obligací, ale jedná se o důsledek veřejnoprávního vztahu mezi soudním exekutorem a povinným. Veřejnoprávním aktem v podobě pravomocného usnesení o zastavení exekuce vznikla veřejnoprávní povinnost vrátit povinnému plnění. Odvolací soud rovněž uzavřel, že vyplacení zadržovaných částek povinnému brání doručené exekuční příkazy Finančního úřadu v Přerově, vydané v rámci nařízené daňové exekuce.

Povinný v dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvedl, že na jeho majetek byla nařízena exekuce, jejímž provedením byl pověřen oprávněný, který exekučním příkazem ze dne 17. 6. 2005, sp. zn. EX 0803/03, nařídil prodej podniku, kdy v rámci této exekuce ustanovil správce. Ten zřídil účet na jméno žalobce podle , na tento účet byla skládána peněžitá plnění, k prodeji podniku však nedošlo, nebyla určena ani jeho cena a exekuce byla dne 18. 12. 2008 zastavena. Tímto dnem zaniklo právo v exekuci pokračovat a veřejnoprávní vztah mezi oprávněným a povinným zanikl. Povinný připomněl, že podle ve znění do 31. 12. 2012 měla být vymáhaná pohledávka uspokojena po prodeji podniku. Pohledávku nebylo možné uspokojit z výtěžku správy podniku, tato možnost přišla až na základě novely provedené Správce podniku proto nemohl s penězi na účtu nakládat jako při správě podniku a finanční prostředky na tomto účtu, které patřily podniku, bylo nutno po zastavení exekuce vrátit povinnému. Finanční prostředky takto získané dostal soudní exekutor jako soukromý subjekt, ne jako nositel delegované státní moci. Takto získané prostředky proto nemohou mít charakter veřejnoprávní. Nesouhlasí ani s argumentací rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 4. 2014, č. j. -45, s tím, že toto rozhodnutí nelze na skutkový stav v této věci aplikovat. Uvedl, že usnesení obou soudů v podstatě zakonzervovala stav, kdy nevydá-li soudní exekutor po zastavení exekuce finanční prostředky, je nemožné tyto prostředky jakkoli vymáhat, protože se nejedná o soukromoprávní charakter pohledávky. Podle názoru povinného by měl dovolací soud vyřešit otázku povahy exekutorem získaných finančních prostředků s tím, že se může jednat o soukromoprávní charakter a že na straně soudního exekutora jde o bezdůvodné obohacení. Navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud projednal a rozhodl o dovolání podle S., ve znění účinném od 1. 1. 2014.

Dovolání není přípustné.

Odvolací soud založil své rozhodnutí na dvou závěrech, a to že pohledávku povinného za oprávněným, protože se nejedná o pohledávky stejného druhu, nelze započíst, a dále že vydání finančních prostředků zadržovaných soudním exekutorem povinnému brání daňová exekuce.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek (na více závěrech), z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení (srov. již usnesení ze dne 23. října 2013, sp. zn. , a shodně např. usnesení ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. , ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. , a ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. ). Není-li totiž řešení jedné z takových právních otázek otevřeno dovolacímu přezkumu, pak věcný přezkum ostatních otázek nemůže výsledek dovolacího řízení nikterak ovlivnit (tj. přivodit takové rozhodnutí dovolacího soudu, jež bude pro dovolatele příznivější) a dovolání je tudíž nepřípustné jako celek (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 48/2006 tamtéž).

Protože druhý ze závěrů odvolacího soudu napaden nebyl, a nelze jej proto podrobit dovolacímu přezkumu, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. exekučního řádu).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 1. srpna 2016

JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.předsedkyně senátu