Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 5047/2015

28 Cdo 5047/2015

U S N E S E N Í

a) J. M.

, a

b)

O. Ž.

, zastoupených Mgr. Janou Tichou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Nežárská 613, proti žalovanému

hlavnímu městu Praze

se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupenému Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1,

o

zaplacení částky 802.598 Kč s příslušenstvím

, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobců i žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2014, č. j. -263, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2014, č. j. -263,

se

zrušuje

v nákladovém výroku

II.

a věc

se

v tomto rozsahu

vrací

odvolacímu soudu

k dalšímu řízení; dovolání žalobců

se

odmítá

.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 24. 3. 2014, č. j. -225, uložil žalovanému zaplatit každému ze žalobců částku 401.299 Kč s příslušenstvím (výroky I. a II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Soud přitakal žalobním tvrzením, dle nichž byl-li v rozhodném období užíván pozemek v rovnodílném podílovém spoluvlastnictví žalobců jako veřejně přístupný park, je třeba žalované město, na jehož území se tato forma veřejného prostranství ve smyslu , o obcích (obecní zřízení), nachází, mít za povinné vydat, oč se tímto užíváním na úkor žalobců bezdůvodně obohatilo ve smyslu obč. zák. Vzhledem k tomu, že výše požadované sumy odpovídala obvyklému nájemnému revidovanému cenovou regulací podávající se z příslušného výměru Ministerstva financí, soud žalobě v plném rozsahu vyhověl.

K odvolání žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 30. 9. 2014, č. j. -263, ve výrocích I. a II. změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.), a nepřiznal žalovanému, stejně jako České republice, právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). Odvolací soud poukázal na judikatorní závěry, odvíjející se od specifik úpravy dané , o hlavním městě Praze, dle nichž je v poměrech hlavního města Prahy ve sporech o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemků jako veřejné prostranství pasivně věcně legitimována městská část, která péčí o tyto pozemky a zajištěním jejich užívání plní zákonnou povinnost dbát potřeb svých občanů. Jelikož tedy žalovanému nesvědčí v projednávaném sporu pasivní věcná legitimace, nezbylo odvolacímu soudu než rozhodnutí soudu prvního stupně změnit a žalobu zamítnout. Ohled na legitimní očekávání žalobců v době zahájení sporu, v němž lze spatřovat důvod zvláštního zřetele hodný ve smyslu , vedl odvolací instanci k odepření práva na náhradu nákladů řízení procesně úspěšné straně. Při podání žaloby totiž žalobci mohli s ohledem na tehdejší rozhodovací praxi důvodně očekávat, že pasivní věcná legitimace bude přiřčena žalovanému, neboť až postupem času se judikatura přiklonila k rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. , v návaznosti na nějž povinnost vydat bezdůvodné obohacení konstruovala na straně městských částí.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jež mají za přípustné ve smyslu , neboť odvolací soud se při řešení otázky pasivní věcné legitimace ve sporech o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemků coby veřejné prostranství odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Žalobci zastávají názor, že hlavnímu městu Praze nelze v projednávané věci upírat pasivní věcnou legitimaci, a to již s ohledem na nedílnost právního i společenského celku obce, jakož i na její pravomoc vybírat místní poplatek za užívání veřejného prostranství. Pro předestřený náhled hovoří to, že veřejné prostranství je užíváno převážně občany obce a jejich návštěvami, fakt, že na rozdíl od městských částí (omezených zákonem i Statutem hlavního města Prahy) je hlavní město Praha samosprávným územním celkem s plnou právní subjektivitou, dále pak také rozpočtová propojenost města dotujícího jednotlivé části, stejně jako skutečnost, že obecně je upřednostňováno pouze správcovské postavení městských částí ve vztahu k vlastnictví žalovaného. Judikatorní oporu pro své vývody nachází dovolatelé v usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. , v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. , či jeho rozsudcích ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. , a ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. , stejně jako v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. , a ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. , vyjadřujících restriktivní pohled na možnosti městských částí při dispozicích s majetkem. Rozhodnutí odvolacího soudu je dle žalobců nejen nesprávné, ale též nedostatečně odůvodněné a neodpovídající požadavkům, které na náležitosti rozhodnutí v typově obdobných sporech výslovně klade nález Ústavního soudu sp. zn. . S ohledem na uvedené dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Proti rozsudku městského soudu ve výroku II. se dovolal též žalovaný, jenž má za to, že jím podané dovolání splňuje požadavky přípustnosti ve smyslu , přičemž výše částky, jež mu byla napadeným výrokem upřena, přesahuje bagatelní limit dle Odvolacímu soudu vytýká, že se při výkladu podmínek aplikace odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (reprezentované například usnesením ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. , či rozsudky ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. , a ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. ), z níž vyplývá nezbytnost komplexního posouzení širokého spektra hledisek na straně účastníků stejně jako těch, jež se týkají průběhu konkrétního soudního řízení, přihlédl-li toliko k aspektu jedinému – změně náhledu rozhodovací praxe. Třebaže dovolateli nezpůsobí odepření náhrady nákladů řízení výraznou újmu, nelze odhlédnout od toho, že rovněž pro žalobce by jejich nahrazení nebylo významnějším zásahem do majetkového stavu, a to již s přihlédnutím k obnosům, které jim byly žalovaným vyplaceny na základě výsledků v obdobných soudních sporech jak na jistině, tak na nákladech řízení. Z předestřeného se souběžně podává i naplnění dovolacího důvodu ve smyslu spočívajícího v nesprávném právním posouzení věci. Zásadní nedostatek spatřuje žalovaný dále v okolnosti, že mu nebyl dán v rámci odvolacího řízení prostor pro vyjádření se k případné aplikaci , což zatížilo řízení vadou ve smyslu a ohrozilo jeho právo na spravedlivý proces, jak je vyloženo kupříkladu v nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. . Dovolatel rovněž namítl, že odvolacím soudem zmíněná změna právního nazírání na danou problematiku v návaznosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. , nemůže jít k tíži žalovaného, a to nejen s ohledem na částky vyplacené žalobcům na základě předchozích rozsudků, ale také fakt, že Nejvyšší soud po letech soudních sporů pouze přisvědčil konstantní procesní obraně žalovaného, který se tak zjevně domohl svého práva proti účastníkům, jimž bylo plnění dle aktuálních závěrů přiznáváno v rozporu s právem.

Žalovaný ve svém dovolání současně předestřel obsáhlou argumentaci hovořící ve prospěch účelnosti nákladů na advokátní zastoupení hlavního města Prahy v projednávaném sporu a podotkl, že tento rys nelze rozhodně upřít částce vynaložené na soudní poplatek. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu završil dovolatel vyčíslením požadované náhrady částkou 250.699,60 Kč a návrhem, aby mu byla tato suma dovolacím soudem přiznána společně s kompenzací nákladů dovolacího řízení, eventuálně, aby Nejvyšší soud v naznačeném rozsahu rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Přiléhavost argumentace žalobců pak žalovaný zpochybnil ve svém dalším podání a navrhl, aby bylo jejich dovolání zamítnuto.

Žalobci ve svém vyjádření k dovolání žalovaného naopak akcentovali neúčelnost nákladů vynaložených statutárním městem na advokátní zastoupení a korektnost rozhodnutí odvolacího soudu v tomto směru.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle , (dále jen „ “), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že obě dovolání byla podána řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými podle , se zabýval jejich přípustností.

Dle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalobců ovšem za přípustné ve smyslu shora citovaného ustanovení pokládat nelze. Nastiňovaný rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu totiž vychází z její mylné interpretace, zejména pak opomíjí specifičnost uspořádání hlavního města Prahy daného , o hlavním městě Praze, kteréžto nachází svůj odraz i při identifikaci subjektu povinného k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním veřejného prostranství. S obdobnou argumentací (včetně převážné většiny odkazovaných rozhodnutí) se přitom Nejvyšší soud v zásadě vypořádal již ve svém usnesení ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. , řešícím typově shodný spor, na něž tedy lze v bližším plně odkázat. K dovolateli zmiňovaným rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. , a ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. , se sluší dodat, že z jimi dotčené problematiky vlastnických poměrů hlavního města Prahy a jeho městských částí neplynou žádné relevantní závěry ohledně vymezení subjektu zajišťujícího prostřednictvím užívání pozemků jako veřejné zeleně povinnost dbát o potřeby svých občanů, což je v souladu s výkladem obsaženým v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. , a tam odkazovanou předchozí judikaturou klíčovým faktorem pro dovození pasivní věcné legitimace ve sporech obdobného charakteru. Kontradiktorní názor na určení subjektu povinného k vydání bezdůvodného obohacení se současně nepodává ani z dovolateli vzpomínaného usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. , v němž byla řešena především korektnost způsobu, jímž se s touto otázkou vypořádaly obecné soudy, přičemž kupříkladu ve svém usnesení ze dne 20. 8. 2015, sp. zn. , sledovaný problém blíže rozebírajícím, se Ústavní soud zřetelně přiklonil k náhledu zastávanému i v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu.

Námitka dovolatelů stran nedostatečného odůvodnění napadeného rozsudku pak nejenže směřuje k vytknutí procesního pochybení, k němuž Nejvyšší soud, není-li spjato s otázkou výkladu procesního předpisu ve smyslu , v zásadě přihlíží jen u přípustného dovolání (viz ), ale zjevně postrádá i bližšího opodstatnění. Z rozsudku odvolacího soudu navazujícího na účastníky nikterak nesporovaná skutková zjištění soudu prvního stupně jsou seznatelné veškeré relevantní úvahy, na nichž odvolací soud založil své rozhodnutí, ostatně ani dovolatelé na konkrétní nedostatek v tomto směru nepoukazují, pročež neobstojí jako přiléhavý odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. . Z předestřeného je zřejmé, že na dovolání žalobců nelze pohlížet jako na přípustné, a Nejvyššímu soudu tak nezbylo než je podle , věty první, odmítnout.

Oproti tomu dovolání žalovaného přípustnost a důvodnost upřít nelze. Ustanovení je normou s relativně neurčitou hypotézou, jejíž interpretace může být Nejvyšším soudem korigována výhradně tehdy, je-li možné její výklad soudy nižších stupňů pokládat za zjevně nepřiměřený (k tomu srov. více například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. ), což přitom lze mít v daném případě za splněné, neboť odvolací soud nereflektoval základní východiska jejího uplatnění, opakovaně vzpomínaná v judikatuře Nejvyššího soudu, na niž dovolatel poukazuje. Dovolací soud setrvale zdůrazňuje, že při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení, přičemž je třeba vzít na zřetel nejen situaci toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a jiné skutečnosti (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. ). Vzhledem k tomu, že uvedené ustanovení v podstatě představuje výjimku z obecné zásady úspěchu ve věci, jež ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného řízení, je třeba je vykládat restriktivně a jeho aplikaci zakládat na pečlivém posouzení všech rozhodných hledisek (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. ). Dovolateli tak lze přisvědčit, že spokojil-li se odvolací soud toliko s aspektem jediným, není již z tohoto důvodu možné jeho rozhodnutí v dotčené části přitakat jako správnému. Nadto se jeví vhodné podotknout, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. , jenž měl dle odvolacího soudu zásadním způsobem ovlivnit náhled na určení pasivně věcně legitimovaného subjektu v obdobných sporech, byl vydán již v roce 2009, zatímco projednávaný spor byl zahájen v roce 2011, z čehož se podává, že žalobci měli dostatek času se s ním obeznámit.

Opodstatněná je i výtka poukazující na to, že korektní aplikace si žádá, aby soud dal účastníkům řízení prostor k vyjádření ohledně eventuálního použití tohoto moderačního práva (k tomu srov. více například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. ), což, jak se podává z obsahu spisu, v projednávané věci nenastalo. Brojí-li dovolatel dále proti tomu, aby na náklady vynaložené na advokátní zastoupení bylo pohlíženo jako na neúčelné, předestírá tak k řešení otázku, na jejímž zodpovězení rozhodnutí nespočívá, neboť odvolací instance k tomuto nevyslovila žádný závěr, jenž by mohl být podroben dovolacímu přezkumu. Tímto směrem orientovanou argumentaci dovolatele tudíž nelze pokládat za náležitě uplatněný dovolací důvod ve smyslu , jímž by se Nejvyšší soud mohl blíže zabývat.

S ohledem na shora vytknutá pochybení zakládající přípustnost i důvodnost dovolání žalovaného tedy Nejvyšší soud přistoupil dle a odst. 2, věty první, ke zrušení napadeného rozsudku v rozsahu dotčeném tímto dovoláním a vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení.

Odvolací soud je pak ve smyslu , části věty první za středníkem, ve spojení s vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci ( , věta druhá, ).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. 10. 2016

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu