Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3562/2017

28 Cdo 3562/2017-202

U S N E S E N Í

J. M.

hlavnímu městu Praze

, IČ 000 64 581,

se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1,

o náhradu nákladů řízení

, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2016, č. j. -168, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalovaný

je povinen

zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 9.002,40 Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Meduny do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 1. 7. 2014, č. j. -68, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit jí částku 439.535 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Nepřitakal žalobním tvrzením, dle nichž se žalovaný měl na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatit ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), užíváním v rozhodnutí blíže specifikovaných pozemků v k. ú. S., obec P., ve vlastnictví žalobkyně. Předmětné pozemky jsou svým charakterem i lokalizací určeny k plnění funkce veřejné zeleně a mohou sloužit všem jako místo k relaxaci a souvisejícím aktivitám. Prostřednictvím užívání pozemků jako veřejného prostranství byla ovšem v souladu se závěry vyslovenými v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. plněna zákonná povinnost uspokojovat potřeby občanů ze strany městské části Praha 10, a nikoliv hlavního města Prahy. S ohledem na nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaného tedy soud žalobu zamítl. Současně s odkazem na , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), žalovanému odepřel právo na náhradu nákladů řízení, neboť měl za to, že žalovaný disponuje dostatkem právně erudovaných zaměstnanců, a nebylo tak důvodu pro advokátní zastoupení.

K odvolání žalobkyně i žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je usnesením ze dne 27. 1. 2015, č. j. -120, zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. , i judikaturu na něj navazující, a oproti tomu na usnesení Nevyššího soudu ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. , z nichž se podává odlišný náhled na subjekt pasivně věcně legitimovaný ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení nabytého užíváním pozemků v hlavním městě Praze jako veřejného prostranství. Rozdílnost názorů vyslovených ve vzpomínaných rozhodnutích nasvědčuje tomu, že předestřená otázka doposud nebyla jednoznačně vyřešena a je možné vyjít i ze závěru odlišného od teze vyřčené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. , pročež lze pokládat za subjekt pozemky užívající (a tudíž i pasivně věcně legitimovaný) žalovaného, jehož povinnost vydat nabytý majetkový prospěch není možné vyloučit ani s ohledem na úvahy vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. . Odvolací soud tudíž přistoupil ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud následně k dovolání žalovaného zmíněné rozhodnutí odvolacího soudu usnesením ze dne 1. 4. 2016, č. j. -155, zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud upozornil na skutečnost, že v odkazovaném usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. nebyla otázka pasivně věcně legitimovaného subjektu v nynějšímu případu obdobných situacích vůbec zodpovídána. S akcentem právě na specifické postavení městských částí v hlavním městě Praze (vymezené na rozdíl od ostatních statutárních měst – kupř. města Brna, jež mohou být rovněž dělena na městské části, speciálním , o hlavním městě Praze) připomenul svou ustálenou judikaturu vycházející z teze, dle níž užíváním pozemků jako veřejné zeleně plní právě městská část svou povinnost dbát o potřeby svých občanů a jejíž správnost pak bez dalšího nejsou s to popřít ani námitky týkající se subjektu o pozemky pečujícího, úpravy územního plánování či vybírání poplatku za zvláštní užívání veřejného prostranství. Úvahu odvolacího soudu stran pasivní věcné legitimace žalovaného v daném sporu proto neshledal přiléhavou.

Městský soud v Praze následně rozsudkem ze dne 13. 9. 2016, č. j. -168, zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení (výrok II.). Vázán právními názory Nejvyššího soudu vyslovenými v kasačním usnesení přitakal skutkovým zjištěním i právním závěrům obvodního soudu, jehož rozsudek (s poukazem na jeho odůvodnění a posouzení věci dovolacím soudem) spolu s rozhodnutím o náhradě nákladů řízení potvrdil. Náklady vynaložené žalovaným na zastoupení advokátem považoval za neúčelné, pročež, odkazuje současně na , mu k náhradě přiznal toliko částku za zaplacený soudní poplatek z odvolání a dovolání v celkové výši 31.980 Kč, již měl za vydanou účelně.

Proti posledně zmíněnému rozsudku (v části výroku I. potvrzující rozhodnutí obvodního soudu o náhradě nákladů řízení a ve výroku II.) brojí žalovaný dovoláním, maje je za přípustné ve smyslu pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Za s rozhodovací praxí nekonformně vyřešenou označuje otázku aplikace , při níž městský soud v rozporu s konkrétními v dovolání citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu komplexně neposoudil veškeré judikaturou vyžadované aspekty. Rozsáhle též kritizuje úsudek odvolacího soudu o dostatečném personálním vybavení žalovaného, pro něž není nutné, aby za něj v soudních řízeních jednal zástupce z řad advokátů, přičemž je přesvědčen, že okolnosti nyní projednávané věci právě advokátní zastoupení žalovaného opodstatňovaly. Dále za v judikatuře Nejvyššího soudu doposud neřešenou pokládá problematiku, zda lze za neúčelné označit výdaje na právní zastoupení advokátem v situaci, v níž procesní obraně účastníka přisvědčí až dovolací soud. Akcentuje specialitu dovolacího řízení, má právní pomoc advokáta v naznačených případech za nevyhnutelnou. Odvolací řízení bylo nadto dle jeho mínění zatíženo vadou s potenciálním vlivem na jeho výsledek, poněvadž mu jako účastníku řízení nebyl dán prostor se k aplikaci vyjádřit. Pro vylíčené tedy navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a současně s ním i výrok II. rozsudku soudu prvního stupně.

Žalobkyně ve svém vyjádření označuje dovolání za nepřípustné dle pro nedostatečnou výši částky, jež dle jejího názoru představuje předmět dovolacího řízení. Vyjadřujíc se rovněž k účelnosti nákladů vynaložených hlavním městem Prahou na advokátní zastoupení v dotčeném sporu, navrhuje odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle , zabýval jeho přípustností.

Dle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání ovšem není možné pokládat za přípustné.

Z konstantní judikatorní praxe Nejvyššího i Ústavního soudu se podává, že u statutárních měst lze presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, bez toho aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Není-li jimi v příslušném řízení prokázán opak, není možné náklady na zastoupení advokátem považovat za účelně vynaložené. Přiznává-li pak soud nárok na náhradu nákladů vydaných na advokátní zastoupení statutárnímu městu, vyžaduje se, aby přihlédl ke specifickým okolnostem projednávané věci (zejména složitosti řešených otázek) a přiblížil úvahy, pro něž by bylo v daném případě důvodné na takové náklady pohlížet jako na účelně vynaložené (srovnej zejména i odvolacím soudem, byť nepřesně, citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. , či v něm uváděná usnesení téhož soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , a ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. , dále též např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. , bod 25, ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. , i jeho usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. , a ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. ). Ostatně v důsledku opačného postupu, nereflektovaly-li by obecné soudy výše uvedené principy, hrozil by zásah do práva druhého z účastníků (zde žalobkyně) na spravedlivý proces dle d (viz kupř. nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. , bod 120). Vyřčeným tezím se však úvaha odvolacího soudu, jenž v nyní posuzované věci, která svým charakterem nikterak nevybočuje z oblasti agendy řešené žalovaným, nezjistil tak mimořádné okolnosti, jež by opodstatňovaly nezbytnost advokátního zastoupení, a tudíž ani účelnost takto vynaložených nákladů, nikterak nepříčí, pročež lze jeho rozhodnutí shledat v tomto směru správným (k tomu srovnej rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. ). Nutno dodat, že krom prosté polemiky se závěrem o účelnosti na právní zastoupení vydaných prostředků dovolatel nepoukazuje na konkrétní judikaturu, s níž by právě popsaný závěr odvolacího soudu měl být v rozporu.

Nepodařilo-li se žalovanému zpochybnit shora nastíněné posouzení odvolacího soudu o (ne)účelnosti vydaných prostředků na právního zástupce z řad advokátů, jeví se již irelevantním zabývat se jeho argumentací stran nedostatečného posouzení všech rozhodných aspektů dané věci, jež by mělo předcházet využití moderačního práva soudu ve smyslu , neboť ani její eventuální přiléhavost by nemohla s ohledem na dovoláním nezvrácené konkluze soudu o neúčelnosti vynaložených prostředků přivodit pro žalovaného příznivější rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Je-li pak účelem dovolacího řízení přezkum věcné správnosti rozhodování soudů, nikoli podávání teoretických rozborů problémů postrádajících dopad na řešení posuzované věci, nebylo by slučitelným s jeho smyslem blíže se této dovolatelem předestírané otázce věnovat (viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. ,

ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. , a ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. , či jeho rozsudek ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. ). Bylo by též nadbytečným prověřovat soulad napadeného rozsudku s dovolatelem jmenovanými rozhodnutími Nejvyššího a Ústavního soudu věnujícími se aplikaci a jejím předpokladům (včetně poskytnutí prostoru účastníkům vyjádřit se k možnému použití daného ustanovení).

Poukazuje-li dále dovolatel na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. , týkající se mimo jiné týchž účastníků, již jsou stranami i aktuálně souzeného sporu s tím, že přitakávalo jeho argumentaci shodující se s obranou uplatňovanou v nynější kauze, jeví se nezbytným upozornit, že důvodem kasace rozhodnutí Nejvyšším soudem bylo v daném případě právě nerespektování ustálené judikatury dovolacího soudu odvolacím soudem v otázce aplikace Problematika účelnosti vynaložení nákladů na právní zastoupení nebyla ve zmiňovaném rozhodnutí vůbec řešena, neboť dovoláním napadené rozhodnutí na této otázce nespočívalo. Nelze tudíž konstatovat uznání nastíněného názoru dovolatele Nejvyšším soudem. Ve vylíčeném je tak nutné spatřovat rozdíl od nyní řešené věci, v níž bylo nepřiznání náhrady nákladů na právní zastoupení dovolatele odvolacím soudem odůvodněno jejich neúčelností vzhledem k charakteru žalovaného jako statutárního města. Pro uvedené tedy není možné usuzovat na odklon městského soudu od posledně odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu.

V souvislosti se shora řečeným je zjevné, že nelze uvažovat ani o případnosti mínění dovolatele ohledně judikaturou Nejvyššího soudu doposud neřešené otázky. Problematice účelnosti nákladů řízení spočívajících v úhradě advokátního zastoupení hlavního města Prahy se dovolací soud věnoval již v řadě svých rozhodnutí (viz ta shora připomenutá nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. ), přičemž ani kasaci rozhodnutí odvolacího soudu pro nesprávnost jeho právního hodnocení nelze považovat za okolnost tak mimořádné intenzity, jež by odůvodňovala nezbytnost právní pomoci advokáta. Zrušení soudního rozhodnutí pro nesprávné právní posouzení některé z pro věc rozhodných otázek totiž samo o sobě nesvědčí o právní náročnosti či pro složitost výjimečnosti daného sporu. Stejně tak dovolatelem akcentovaná „specialita“ dovolacího řízení vyznačujícího se krom dalšího požadavkem povinného zastoupení účastníka subjektem s právním vzděláním (srov. ) potřebu zvolit si zástupce nutně mezi advokáty neimplikuje. Ostatně ustanovení předvídá, že, je-li dovolatelem (mimo jiné) obec, jedná za ní osoba uvedená v , , anebo v mající právnické vzdělání. Je tedy nabíledni, že ani tato část dovolací argumentace přípustnost mimořádného opravného prostředku založit nemůže.

Prosazuje-li žalovaný v závěru dovolání svůj nárok na náhradu hotových výdajů, odkazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. , nelze opomíjet, že takovou kompenzaci své procesní obrany nepožadoval, což odpovídá tomu, že k hájení svých práv zvolil jiný postup. Účelem úpravy ve spojení s je nahradit výdaje účastníkem skutečně upotřebené k hájení práva, nikoliv náklady hypotetické, k jejichž vynaložení mohlo dojít, uplatňoval-li by svá procesní práva odlišně (srovnej již citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ).

Jelikož žalovaný ve svém podání dovolacímu soudu nepředložil otázku naplňující kriteria , nezbylo Nejvyššímu soudu než jeho dovolání v souladu s , větou první, odmítnout.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle , věty první, odst. l, , části věty před středníkem, a V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud stanovil dle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), vycházeje přitom z částky vyčíslené dovolatelem a odpovídající náhradě nákladů řízení, jež mu měla být odepřena (150.427,20 Kč). Dle a bodu 5 činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 7.140 Kč, po připočtení paušální náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení

a navýšení o 21 % DPH dle má tedy žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 9.002,40 Kč.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. 1. 2018

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu