Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1208/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Tesařové, zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. srpna 2013 č. j. -115 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. února 2015 č. j. -157, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností ze dne 23. 4. 2015, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatelka napadla shora označená soudní rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i její právo vlastnit majetek ve smyslu y a Dodatkového protokolu k Úmluvě, porušen měl být také , 90 a 96y, Úmluvy, a y.

2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 11. 2012 č. j. -86, ve spojení s usnesením ze dne 2. 1. 2013 č. j.

-91, bylo uloženo žalovanému hlavnímu městu Praha zaplatit stěžovatelce jako žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení částku 293 363,30 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení ve výši 65 344 Kč, dále pak bylo žalovanému uloženo uhradit státu náklady řízení ve výši 7 264 Kč.

3. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba zamítá, že se žalovanému nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů a že stěžovatelka je povinna zaplatit České republice na náhradu nákladů řízení 7 264 Kč. Městský soud vyšel z toho, že stěžovatelka se domáhala vydání bezdůvodného obohacení za omezení svého vlastnického práva tím, že její ideální část pozemku je užívána pro potřeby všech jako veřejné prostranství - veřejná zeleň v obytné zástavbě. Tu obhospodařuje městská část Praha 11, jež tak plní ze zákona svou veřejnou funkci související s uspokojováním potřeb občanů, a proto subjektem pasivně legitimovaným k vydání bezdůvodného obohacení není žalovaný, ale tato městská část.

4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání s tím, že není podle ustanovení přípustné, a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. V jeho odůvodnění dovolací soud připomněl specifika samosprávného uspořádání hlavního města Prahy vyjádřená v zákoně č. , o hlavním městě Praze, resp. svůj rozsudek ze dne 2. 12. 2009 sp. zn. , podle něhož péče o pozemky veřejné zeleně a umožnění jejich užívání je plnění veřejné funkce městské části, přičemž stěžejní pro stanovení subjektu, jenž se obohacuje užíváním pozemku jako veřejného prostranství, je určení toho územně samosprávného celku, jehož občanům bezprostředně jsou takto saturovány jejich potřeby.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že předmětný pozemek je užíván žalovaným za účelem realizace stavby "Rekonstrukce Centrálního parku v k. ú. Chodov" na Praze 11, přičemž menšinové spoluvlastnice pozemku mají ohledně něho s žalovaným uzavřenu nájemní smlouvu. Protože s ní jako většinovou vlastnicí žalovaný odmítl nájemní smlouvu uzavřít, podala žalobu na vydání bezdůvodného obohacení. Při určení pasivní věcné legitimace vycházela z toho, že menšinové spoluvlastnice původně uzavřely nájemní smlouvu s městskou částí Praha 11, ovšem jejím Dodatkem č. 2, uzavřeným dne 29. 3. 2007, a Delimitačním protokolem č. 7/2006 ze dne 7. 9. 2006 došlo (v souvislosti se stavbou č. 8262 JMI - ukončení Centrálního parku) k převzetí veškerých práv a povinností žalovaným, včetně jeho vstupu do nájemních smluv na straně nájemce.

6. Podle stěžovatelky odvolací a dovolací soud nepřípustně nadřadily vlastnosti a určení pozemku (tedy že se jedná o veřejnou zeleň), resp. právní názor Nejvyššího soudu porušil její vlastnické právo, neboť to je omezeno tím, že skutečný nájemce, i když užívá celý pozemek, hradí nájemné jen menšinovým spoluvlastnicím, čímž se na její úkor (jako většinové vlastnice) obohacuje. Současně stěžovatelka odmítla argumentaci Nejvyššího soudu specifickým uspořádáním hlavního města Prahy s tím, že toto město je veřejnoprávní korporací ve smyslu "starého" v návaznosti na ustanovení zákona o hlavním městě Praze, v právních vztazích vystupuje svým jménem a nese za to odpovědnost. Má tudíž všechny atributy právnické osoby jako jednotky územní samosprávy. Z tohoto důvodu nemůže ve sporech týkajících se užívání veřejné zeleně přenášet odpovědnost na jednotlivé městské části, navíc takovýto způsob dělení a vymezení není přisuzován jiným statutárním městům; např. v rozhodnutí ze dne 2. 5. 2012 sp. zn. a ze dne 10. 4. 2013 sp. zn. shledal Nejvyšší soud pasivní věcnou legitimaci na straně statutárního města Brna, která určením daného prostoru za veřejné prostranství zajišťuje funkční infrastrukturu obce, jež tak není odkázána jen na pozemky v jejím vlastnictví. Takový rozdílný přístup je podle stěžovatelky nepřípustný.

7. Stěžovatelka dále uvedla, že Nejvyšší soud odmítl její poukaz na nájemní smlouvu či prohlášení žalovaného, že přebírá veškerá práva a závazky vyplývající z uzavřených nájemních smluv, s odůvodněním, že převzetí závazků žalovaným se týká pouze nájemních smluv, a nikoliv veškerých právních vztahů vzniklých v souvislosti s užíváním pozemku (a tedy ani závazků vzniklých na základě bezdůvodného obohacení). Takový výklad by byl dle stěžovatelky sice možný v případě bezdůvodného obohacení za období před převzetím závazků a vstupu žalovaného do nájemního vztahu, předmětem žaloby bylo ale období následující. Bylo opomenuto, že ona jako spoluvlastnice žádala de facto po nájemci - žalovaném, aby kontinuálně neporušoval její vlastnické právo tím, že nájemce užívá celý pozemek, aniž by měl smluvně zajištěno jeho užívání s většinovým vlastníkem. Porušení vlastnického práva stěžovatelka pak shledala v tom, že na rozdíl od ostatních spoluvlastníků jí byl obsah a výkon základního oprávnění vlastníka v podobě ius disponendi nezdůvodnitelně zpochybněn a odepřen. Dále uvedla, že je nucena - na rozdíl od menšinových spoluvlastníků - podrobit se podstatným omezením svého vlastnického práva, přičemž soud žalovanému přiznal zvýhodnění v podobě nezbytné úhrady jen části nájmu a ona jako většinová spoluvlastnice byla odkázána na potenciálního "poskytovatele či zabezpečovatele" veřejného prostranství, tj. městskou část, která sama Centrální park v k. ú. Chodov považuje za park s celoměstským významem, kde se konají aktivity výrazně přesahující hranice městské části, a pozemek není ani předmětem údržby ze strany městské části.

8. K tomu stěžovatelka dodala, že si je vědoma roztříštěnosti nazírání na problematiku užívání veřejného prostranství a případného domáhání se náhrady za takové užívání, a to i ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014

sp. zn.

(dostupný na http://nalus.usoud.cz), nicméně napadená rozhodnutí se týkají pozemku, který není typickým příkladem veřejného prostranství, neboť slouží k budování stavby Centrálního parku, žalovaný má uzavřenu nájemní smlouvu s menšinovými spoluvlastnicemi, kterým také hradí nájem.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

9. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu.

11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytkla odvolacímu a dovolacímu soudu, že nesprávně posoudily otázku pasivní věcné legitimace žalovaného. Její argumentace je však dílem rozporná, neboť na jedné straně namítla, že pasivně legitimovaným subjektem obecně musí být hlavní město Praha (sub 6), na straně druhé obecně sice připustila, že by takovým subjektem mohla být i městská část Praha 11, vyloučila však tuto možnost s ohledem na konkrétní okolnosti případu (sub 7), majíc za to, že nazírání na danou problematiku je "roztříštěné" (sub 8).

12. Předně je třeba uvést, že otázka pasivní věcné legitimace hlavního města Prahy či její městské části byla v souvislosti s veřejným užíváním pozemku ve vlastnictví jiné osoby opakovaně řešena obecnými soudy i Ústavním soudem. Pro případ, že šlo o pozemek veřejného prostranství, resp. veřejné zeleně, možno zmínit rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009 sp. zn. (na který bylo poukázáno i v napadeném usnesení dovolacího soudu), kde uvedený soud pasivní věcnou legitimaci přiznal městské části. V kontrapozici s ním nutno zmínit rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2012 sp. zn. (vycházející z ustálené judikatury představované rozsudkem ze dne 11. 11. 2009 sp. zn. , usneseními ze dne 14. 10. 2009 sp. zn. , ze dne 2. 12. 2009 sp. zn. a ze dne 4. 2. 2010 sp. zn. ), jakož i navazující usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2012

sp. zn.

, kde byla předmětná otázka řešena v souvislosti s užíváním pozemku zastavěného pozemní komunikací (resp. pozemku silniční vegetace, přestavující příslušenství této komunikace) s tím výsledkem, že pasivně legitimovaným subjektem je hlavní město Praha, nikoliv jednotlivé městské části, a to z toho důvodu, že je vlastníkem této komunikace podle , o pozemních komunikacích (viz i usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2014

sp. zn.

). Možno zmínit i usnesení ze dne 30. 7. 2013

sp. zn.

, v němž Ústavní soud odmítl, že by se měl uplatnit posledně uvedený názor i na případy, kdy je pozemek ve vlastnictví jiné osoby zastavěn budovou ve vlastnictví hlavního města Prahy s tím, že představitelná je povinnost městské části vydat bezdůvodné obohacení, neboť ta spravuje vymezený majetek hlavního města Prahy ( ), nakládá s ním, přičemž vykonává práva a povinnosti vlastníka ( a Statutu hlavního města Prahy) a z budov mívá i přímé užitky.

13. Zmínila-li se stěžovatelka o "roztříštěnosti" judikatury, není Ústavnímu soudu zcela zřejmé, co tím měla na mysli - z výše uvedeného pouze plyne, že při posuzování otázky, zda je pasivně legitimováno hlavní město Praha či jeho městská část, je nutno vycházet z toho, jaké je určení příslušného pozemku, resp. k jakému účelu je využíván. V souzené věci předmětný pozemek, jenž stěžovatelka spoluvlastní, byl - coby součást (budovaného) Centrálního parku - užíván jako veřejné prostranství, což bylo i podle existující judikatury rozhodným kritériem pro určení pasivní legitimace v úvahu připadajících subjektů. Stěžovatelkou zmíněný nález

sp. zn.

sice může naznačovat změnu v náhledu Ústavního soudu na problematiku náhrady za veřejné užívání pozemků třetích osob pro futuro v obecné rovině, nicméně příslušný právní názor byl vysloven pouze ve formě obiter dictum, což za judikaturní posun či změnu považovat nelze.

14. Stěžovatelka v dovolacím řízení argumentovala mimořádnými okolnostmi, které spočívaly v tom, že s ohledem na zmíněný Delimitační protokol a dodatek k nájemní smlouvě, původně uzavřené menšinovými vlastnicemi s městskou částí Praha 11, se stal jejich smluvní stranou žalovaný. Nejvyšší soud však toto hledisko za rozhodné nepovažoval, přičemž zdůvodnil, proč stěžovatelce nepřisvědčil. Stěžovatelka tuto svou argumentaci v ústavní stížnosti v podstatě jen opakuje, přičemž (tak) po Ústavním soudu požaduje, aby její případ posoudil z věcného hlediska jinak než odvolací a dovolací soud. To mu však podle konstantní judikatury (jako nikoliv "superrevizní" instancí v systému obecné justice) nepřísluší.

15. Dlužno dodat, že Ústavní soud rozumí stěžovatelčině argumentaci, je-li tedy míněna v tom smyslu, že zde existuje určitý rozpor v tom, kdo vlastně předmětný pozemek užívá (a je tudíž povinen vydat bezdůvodné obohacení) - zda je to hlavní město Praha na základě nájemní smlouvy uzavřené s menšinovými vlastnicemi nebo naopak městská část, když takto jsou zajišťovány potřeby (primárně) "jejích" občanů, nadto se za určitých okolností může jevit takovéto striktní rozlišování mezi žalovaným a jeho městskými částmi jako projev právního formalizmu. V souzené věci však stěžovatelka, v řízení před obecnými soudy právně zastoupená, měla dostatečné "vodítko" stran toho, jak postupovat (konkrétně vůči jakému subjektu je třeba žalobu podat), a to v podobě již existující soudní judikatury. Pokud byla (naopak) přesvědčena o tom, že je třeba při řešení otázky pasivní věcné legitimace akcentovat hledisko jiné, z opatrnosti mohla podat žalobu rovněž proti městské části Praha 11.

16. Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. srpna 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu