Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 3605/2016

30 Cdo 3605/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Františkem Ištvánkem v právní věci žalobce R. J., zastoupeného Mgr. Ivanou Kaiserovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Radyňská 479, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 6, o náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 4. 2016, č. j. -590, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Rokycanech rozsudkem ze dne 7. 10. 2015, č. j. -529, zastavil řízení co do požadavku na zaplacení částky 1 583 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 5,5 % ročně od 12. 6. 2002 do zaplacení (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 584 000 Kč s úrokem z prodlení od 18. 6. 2005 do zaplacení (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně), ve zbylé části žalobu zamítl (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně), uložil žalobci povinnost zaplatit ČR – Okresnímu soudu v Rokycanech ½ nákladů na znalečné, přičemž konkrétní výše a splatnost bude stanovena samostatným usnesením (výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně), uložil žalované povinnost zaplatit ČR – Okresnímu soudu v Rokycanech ½ nákladů na znalečné, přičemž konkrétní výše a splatnost bude stanovena samostatným usnesením (výrok V. rozsudku soudu prvního stupně) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI. rozsudku soudu prvního stupně).

Krajský soud v Plzni k odvolání žalobce i žalované rozsudkem ze dne 14. 4. 2016, č. j. -590, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 6. 2016, č. j. -613, rozhodl tak, že odvolání žalobce do výroku II. napadeného rozsudku odmítl (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalované do výroku II. změnil tak, že se žaloba do částky 584 000 Kč s úrokem z prodlení zamítá (výrok II. rozsudku odvolacího soudu), potvrdil výrok III. napadeného rozsudku (výrok III. rozsudku odvolacího soudu), žalobci uložil povinnost zaplatit České republice do pokladny Okresního soudu v Rokycanech náklady placené státem ve výši 4 150 Kč splatných do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV. rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů částku 7 533 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok V. rozsudku odvolacího soudu)

Takto bylo rozhodnuto o žalobě, prostřednictvím které se žalobce domáhal náhrady škody způsobené exekucí dvou rozhodnutí Obecního úřadu ve Štěnovicích, která byla označena správním soudem za nicotná. Zablokováním finančních prostředků při provádění exekuce byla ovlivněna podnikatelská činnost žalobce, který musel omezit provoz lakovny a vzít si úvěr. Vzniknout mu tak měla škoda, kterou zprvu vyčísloval na 5 000 000 Kč a žádal ji zaplatit společně a nerozdílně po čtyřech žalovaných.

Rozsudek odvolacího soudu ve výroku II., III., IV. a V. napadl žalobce včasným dovoláním, přičemž k přípustnosti dovolání uvedl, že odkazuje na poučení napadeného rozsudku ve smyslu Důvod dovolání žalobce spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá ve smyslu na nesprávném právním posouzení věci.

Nejvyšší soud dovolání odmítl podle ustanovení , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 a čl. II bod 2 ), dále jen „ “, z důvodu, že posuzované dovolání je vadné, neboť neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením Žalobce zejména nevymezil důvod dovolání a v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

Žalobce v dovolání nijak nekonkretizuje, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro něj za splněný. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání je nezbytné, aby z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. ; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz, usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. ).

Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. , kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“

Dovolací soud toliko dodává, že pokud žalobce v dovolání cituje z rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, neformuluje ani v této souvislosti žádnou právní otázku. Dovolání tedy neobsahuje ani vymezení důvod dovolání ve smyslu

Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny ( ).

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. října 2016

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu