Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 4111/16

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Radana Jiráka, zastoupeného Mgr. Ivanou Kaiserovou, advokátkou se sídlem Plzeň, Radyňská 479/5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2016 č. j. -635, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a České republiky - Ministerstva pro místní rozvoj, se sídlem Praha 1, Staroměstské náměstí 932/6, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 14. prosince 2016, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základního práva na soudní ochranu podle d (dále jen "").

2. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "odvolací soud") ze dne 14. dubna 2016 č. j. -590 byl změněn rozsudek Okresního soudu v Rokycanech (dále též "soud prvního stupně") ze dne 7. října 2015 č. j. -529 ve výroku II tak, že se žaloba stěžovatele proti vedlejší účastnici, pokud jde o částku 584 000 Kč s úrokem z prodlení z titulu náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím, zamítá. Ve vztahu ke zbylé části žalobního návrhu, jenž se týkal částky 999 000 Kč s úrokem z prodlení, byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně. Předmětná škoda měla stěžovateli vzniknout tím, že byl v letech 2002 až 2005 z důvodu exekučního řízení, jež bylo proti němu vedeno na základě dvou nicotných rozhodnutí o pokutách ve výši 500 000 Kč, omezen v možnosti nakládat s částkou 2 200 000 Kč na jeho bankovním účtu. Tato skutečnost měla mít vliv na jeho podnikání, neboť musel snížit výrobu a propustit část zaměstnanců; po nějakou dobu byl také veden v seznamu dlužníků. To vše mělo mít na jeho straně za následek snížení tržeb a ušlý zisk.

3. Podle odvolacího soudu stěžovatel neunesl důkazní břemeno ve vztahu ke svým tvrzením ohledně důvodnosti nároku. Výše jeho zisku měla být v předmětném období ovlivněna celou řadou faktorů, např. odchodem dvou klíčových zaměstnanců, kteří začali podnikat ve stejném oboru. Kromě toho došlo v souvislosti s jiným exekučním řízením k blokaci ještě větší finanční částky na účtech stěžovatele (více jak 4 000 000 Kč). Za situace, kdy nebyl prokázán vznik škody, nemohl odvolací soud ani určit její výši postupem podle .

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jež bylo podle odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu (dále též "dovolací soud") ze dne 18. října 2016 č. j. -635, vydaným příslušným předsedou senátu. Důvodem byla skutečnost, že v něm stěžovatel nevymezil důvod dovolání, ani neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolání tudíž neobsahovalo náležitosti podle , přičemž tyto nedostatky nebyly v zákonné lhůtě odstraněny.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel spatřuje v odmítnutí svého dovolání svévolný postup dovolacího soudu; napadené usnesení považuje za nepřesvědčivé a postavené pouze na důvodech závisejících na uvážení tohoto soudu. V této souvislosti uvádí, že dovolání splňovalo zákonem stanovené náležitosti, když v něm byl shrnut průběh odvolacího řízení, byly v něm označeny jednotlivé provedené a neprovedené důkazy a vyplývaly z něj důvody, pro které se neztotožňuje s výroky odvolacího soudu. Stěžovatel v dovolání rovněž odkázal na právní věty několika rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu, a to právě z důvodu, že tyto neměly být ze strany odvolacího soudu respektovány. Ve prospěch svého tvrzení, že napadeným usnesením bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu, odkazuje i na právní závěry obsažené v nálezu ze dne 18. prosince 2014

sp. zn.

(N 234/75 SbNU 607).

III.

Podmínky projednání ústavní stížnosti

6. Ústavní soud konstatuje, že je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná (ze strany stěžovatele byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem ( až ). Bylo tedy možné přistoupit k posouzení její opodstatněnosti.

IV.

Posouzení opodstatněnost ústavní stížnosti

7. Ústavní soud se seznámil s argumentací stěžovatele, napadeným usnesením a obsahem spisu vedeného u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. , načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. V řízení o ústavních stížnostech [ písm. d)y (dále jen ""), a násl. ] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (y) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.

9. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle , jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Tyto podmínky byly v dané věci splněny.

10. Pro posouzení ústavní stížnosti byla rozhodující otázka, zda se dovolací soud nedopustil pochybení tím, že odmítl dovolání stěžovatele z důvodu absence zákonem stanovených náležitostí. Podle v dovolání musí být vedle obecných náležitostí () uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až ) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

11. Ústavní soud musí přisvědčit závěru dovolacího soudu, že stěžovatel ve svém dovolání neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Neformuluje v něm žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, ani se nezabývá tím, zda a jakým způsobem je řešena v dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu. Pouhý odkaz na poučení, které se mu dostalo v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (šlo v podstatě o citaci ), nelze v tomto směru považovat za postačující (srov. usnesení ze dne 26. června 2014

sp. zn.

). Tento závěr se uplatní i ve vztahu k citacím právních vět některých rozhodnutí uvedených soudů, z nichž nijak neplyne, v čem přesně se od nich měl odvolací soud odchýlit.

12. Zbývá dodat, že v dané věci nejde o srovnatelný případ, jaký byl řešen v nálezu

sp. zn.

. Tehdy totiž stěžovatelka vymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Rozhodnutí dovolacího soudu, od jejichž právních závěrů se měl odvolací soud odchýlit, pouze neoznačila spisovou značkou.

13. Za této situace lze konstatovat, že dovolání postrádá jednu z náležitostí podle , které mohou být podle doplněny jen v průběhu trvání lhůty k podání dovolání. Je tedy zatíženo vadou, jež nebyla ve lhůtě odstraněna a pro niž nebylo lze v dovolacím řízení pokračovat. V odmítnutí dovolání podle proto nelze spatřovat porušení jeho základního práva na soudní ochranu podle y.

14. Ze všech těchto důvodů rozhodl Ústavní soud podle o odmítnutí ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. února 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu