Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 3841/2015

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce J. H., zastoupeného JUDr. Radkem Rozmánkem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Švédská 412/6, PSČ 779 00, proti žalovanému MOBIKO Hranice s. r. o., se sídlem v Ostravě, U Staré elektrárny 291/11, PSČ 710 00, identifikační číslo osoby 46 57 79 80, zastoupené Mgr. Filipem Jakovidisem, advokátem, se sídlem v Rychvaldě, Bohumínská 1553, PSČ 735 32, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod č. j. , o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. listopadu 2014 č. j. -315, takto:Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. listopadu 2014, č. j. -315, se zrušuje a věc sevrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Šlo o v pořadí druhé rozhodnutí soudů nižších stupňů, když první rozsudek ze dne 8. července 2011, č. j. -81, jímž Krajský soud v Ostravě ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti, zrušil Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 24. dubna 2012, č. j. -115.

Soudy nižších stupňů vyšly z toho, že:

1) Dne 20. ledna 2005 uzavřeli žalobce (jako věřitel) a žalovaná (jednající jednateli žalobcem a Ing. V. P. (dále jen V. P.) [jako dlužnice] dohodu o uznání dluhu, podle níž smluvní strany učinily „zcela nesporným“, že žalobce půjčil žalované pro účely jejího podnikání v období od 10. února 2000 do 29. března 2004 celkem 1.393.500,- Kč, přičemž žalovaná vrátila žalobci jen 30.000,- Kč. Žalovaná uznala dluh z titulu „uvedených půjček“ v úhrnné výši 1.363.500,- Kč co do důvodu a zavázala se jej zaplatit do 31. května 2007. V další části dohoda o uznání dluhu obsahuje rozhodčí doložku.

2) Dne 25. ledna 2005 sjednali žalobce a žalovaná (jednající V. P.) vyplňovací prohlášení, podle něhož žalovaná vystavila jako zajišťovací instrument k půjčkám dle dohody o uznání dluhu blankosměnku na řad žalobce bez uvedení údaje data splatnosti, a to na částku 1.363.500,- Kč, s tím, že nebude-li dluh (z půjček) zaplacen do 31. května 2007, je věřitel oprávněn vyplnit datum splatnosti (1. červen 2007).

3) Žalovaná (jednající V. P.) vystavila v Hranicích dne 25. ledna 2005 směnku, kterou se zavázala zaplatit na řad žalobce 1. června 2007 částku 1.363.500,- Kč.

4) V době „poskytnutí půjček“ byli jednateli žalované žalobce, V. P. a Ing. P. Š.

Na tomto základě odvolací soud uzavřel, že:

a) K projednání a rozhodnutí věci je dána pravomoc soudu, jelikož rozhodčí doložka se na spor o zaplacení (zajišťovací) směnky nevztahuje.

b) Směnku jménem žalované podepsal V. P., a to dne, kdy směnka byla vystavena. Soud prvního stupně sice pochybil, vyslýchal-li jmenovaného (jako bývalého jednatele žalované) po poučení podle ustanovení , (dále jen ), jako svědka a nikoli jako účastníka řízení podle ustanovení a ; toto pochybení však neshledal natolik závažným, aby k provedenému důkazu nemohlo být při zjišťování skutkového stavu přihlédnuto.

c) Žalobce prokázal nárok na zaplacení směnky tím, že směnku, o jejíž pravosti není důvod pochybovat a která splňuje formální náležitosti vyžadované , zákonem směnečným a šekovým, předložil. Jde-li o kauzu směnky, odvolací soud neměl důvod pochybovat o tom, že „deklarované finanční prostředky byly žalované poskytnuty“; naopak žalovaná ke svému tvrzení, že „finanční prostředky do společnosti vloženy nebyly, případně, že byly vráceny, nenavrhla žádný relevantní důkaz“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu řešena, respektive je řešena „rozdílně“.

Dovolatelka snáší argumenty ve prospěch závěru, podle něhož ani k projednání žaloby o zaplacení směnky, ani k posouzení důvodnosti žalovanou uplatněné kauzální námitky nebyla dána pravomoc soudu, nýbrž pravomoc rozhodce. Dále opětovně upozorňuje na nesprávný postup soudů nižších stupňů, jde-li o výslech bývalého jednatele žalované V. P. a konečně opakuje výhrady, podle nichž „neexistovala kauza směnky“; potud poukazuje na skutečnost, že žalobcem tvrzené valné hromady žalované se nekonaly.

Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a žalobu zamítl, popřípadě aby rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce považuje dovolání žalované za opožděné.

Rozhodné znění pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že žalovaná podala dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve lhůtě podle ustanovení , když rozsudek odvolacího soudu jí byl doručen 2. března 2015 a posledním dnem lhůty k podání dovolání bylo pondělí 4. května 2015; posledně označeného dne bylo dovolání doručeno do datové schránky soudu prvního stupně.

K řešení otázky pravomoci soudu k projednání a rozhodnutí žaloby o zaplacení směnky, včetně „hodnocení“ důvodnosti kauzální námitky žalované (vyjma níže uvedeného) není dovolání přípustné, když v tomto směru je právní posouzení věci odvolacím soudem v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. usnesení ze dne 9. února 2012, č. j. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2012, pod číslem 157, rozsudek ze dne 27. února 2013, sp. zn. , uveřejněný v témže časopise č. 2, ročník 2014, pod číslem 14, rozsudek ze dne 25. června 2013, sp. zn. , jakož i důvody rozsudků ze dne 31. května 2011, sp. zn. , uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2012, pod číslem 87 a ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. ).

Dovolání žalované je naopak přípustné podle ustanovení k řešení otázek dovolatelkou otevřených, týkajících se neexistence kauzy směnky a postupu soudu nižších stupňů při dokazování – výslechu V. P. (bývalého jednatele žalované), a je i důvodné.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení , obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), ve znění účinném do 31. prosince 2000, společnost může uzavřít smlouvu o úvěru nebo půjčce s členem představenstva, dozorčí rady, prokuristou nebo jinou osobou, která je oprávněna jménem společnosti takovou smlouvu uzavřít, nebo osobami jim blízkými anebo smlouvu, jejímž obsahem je zajištění závazků těchto osob nebo bezplatný převod majetku ze společnosti, jen s předchozím souhlasem valné hromady a jen za podmínek obvyklých v obchodním styku.

Podle § 196a odst. 1 obch. zák. (ve znění účinném do 30. dubna 2004) společnost může uzavřít smlouvu o úvěru nebo půjčce s členem představenstva, dozorčí rady, prokuristou nebo jinou osobou, která je oprávněna jménem společnosti takovou smlouvu uzavřít, nebo osobami jim blízkými, anebo smlouvu, jejímž obsahem je zajištění závazků těchto osob, nebo na ně bezplatně převést majetek společnosti jen s předchozím souhlasem valné hromady a jen za podmínek obvyklých v obchodním styku.

Nejvyšší soud při výkladu ustanovení § 196a odst. 1 obch. zák. formuloval a odůvodnil závěry, podle nichž:

1) Nedostatek zákonem předepsaného předchozího souhlasu valné hromady k právnímu úkonu podle ustanovení § 196a odst. 1 obch. zák. zakládá absolutní neplatnost tohoto úkonu (srov. např. rozsudky ze dne 26. října 2004, sp. zn. a ze dne 3. listopadu 2011, sp. zn. ).

2) Předchozí souhlas valné hromady k právnímu úkonu uvedenému v ustanovení § 196a odst. 1 obch. zák. se vyžaduje i v případě, kdy osoba, která uzavřela smlouvu v postavení statutárního orgánu společnosti, byla současně ke dni uzavření smlouvy většinovým společníkem společnosti. Nelze vycházet z toho, že „lze odhadovat“, jak by dopadlo jednání valné hromady, kdyby se uskutečnila. Jestliže osoby, které podepsaly smlouvu o půjčce (ať už jako její účastníci nebo v postavení statutárního orgánu), byly současně (ke dni uzavření smlouvy) jedinými společníky společnosti s ručením omezeným, není tato smlouva neplatná jen proto, že společníci neudělili souhlas k jejímu uzavření ve formě usnesení valné hromady (§ 196a odst. 1 obch. zák.). Srov. např. rozsudky ze dne 27. ledna 2009, sp. zn. a ze dne 26. září 2013, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2009, pod číslem 118 a č. 11, ročník 2014, pod číslem 133.

3) Případná absence souhlasu valné hromady s převzetím směnečného rukojemství nezpůsobuje neplatnost samotné směnky ani neplatnost podpisu osoby, která převzala rukojemství, ale může pouze (případně) založit kauzální námitku avalisty (společnosti) ve vztahu ke konkrétní osobě oprávněné ze směnky (viz důvody usnesení ze dne 20. září 2011, sp. zn. ).

4) Zajišťuje-li směnka podle ujednání účastníků určitou kauzální pohledávku, nemůže majitel směnky – ani by se účastníci dohodli na změně obsahu tzv. směnečné smlouvy (co do vymezení pohledávek, k nimž má směnka plnit zajišťovací funkci) – použít směnku k vymožení jiné své pohledávky vůči témuž dlužníku. To platí i pro případ, kdy směnka měla zajišťovat pohledávku ze smlouvy o půjčce, přičemž smlouva o půjčce byla posouzena jako neplatná (k tomu srov. důvody usnesení ze dne 27. března 2008, sp. zn. a ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. ).

Jelikož se odvolací soud otázkou (ne)platnosti smluv o půjčkách a dohody o důvodech vystavení (zajišťovací) směnky z pohledu výše uvedených judikaturních závěrů nezabýval, je jeho právní posouzení věci co do vzniku (a existence) směnkou zajištěné pohledávky a (ne)možnosti zajistit zaplacení takové pohledávky směnkou neúplné a tudíž i nesprávné; Nejvyšší soud proto, aniž se zabýval dalšími dovolacími námitkami, rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení ( a odst. 2 ).

Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů odvolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. září 2016

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu