Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Odo 705/2006

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. listopadu 2005, č.j. -130, potvrdil rozsudek ze dne 20. října 2004 (správně „27. října 2004“), č.j. -101, jímž Krajský soud v Hradci Králové zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 12. srpna 2003, č.j. -17, jímž uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 567.000,- Kč s 6% úrokem od 29. března 2003 do zaplacení a náklady řízení.

Odvolací soud, odkazuje na ustanovení čl. I a (dále jen „ “), ustanovení a obchodního zákoníku ve znění účinném od 1. července 1996 (dále jen „obch. zák.“) a ustanovení , a (dále jen „obč. zák.“), dospěl k závěru, podle něhož smlouvy o půjčkách, které uzavřela v průběhu roku 1999 žalobkyně se žalovanou (jednající manželem žalobkyně J. S.), jsou neplatné pro absenci předchozího souhlasu valné hromady žalované. Neexistují-li smluvní závazky žalované k vrácení půjčených peněz dle smluv o půjčkách, „sporné směnky nenašly naplnění své zajišťovací funkce“, když smluvní závazek, který zajišťovaly, neexistuje a tyto směnky „případný nárok žalobkyně na vrácení bezdůvodného obohacení nezajišťují“. V situaci, kdy oprávnění bránit se proti povinnosti zaplatit směnku kauzálními námitkami žalované jako výstavkyni vlastní směnky nepochybně náleží a kdy je povinností soudu se důvodností takových kauzálních námitek zabývat, shledal závěr soudu prvního stupně o existenci důvodů pro zrušení směnečného platebního rozkazu správným.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení (dále jen „ “) a co do důvodu na ustanovení , namítajíc, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelka zdůrazňuje, že soudy nižších stupňů pochybily, zabývaly-li se v rámci námitkového řízení skutečnostmi nad rámec vlastního směnečného vztahu a z nich následně dovodily právní relevanci kauzálních námitek žalované. Směnky totiž neobsahují právní důvod vzniku směnečných závazků a je proto nerozhodné, na základě jakých skutečností směnečné pohledávky vznikly. Přitom sporné směnky obsahují všechny náležitosti vyžadované , jsou směnkami platnými a další úvahy soudů vztahující se ke kauzálnímu vztahu nemají oporu v zákoně a odporují i „ustálené judikatuře Nejvyššího soudu“ představované rozhodnutím sp. zn. (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 59/2004“). „Z pohledu existence“ závazku ze směnky je nerozhodné, zda žalobkyně žalované cokoli půjčila, když povinnost zaplatit směnky vyplývá přímo z textu směnek a není závislá na existenci jiných právních vztahů.

Dále odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) vytýká, že založily svá rozhodnutí na závěru, podle něhož směnky měly zajišťovat závazky ze smluv o půjčce uzavřených v průběhu roku 1999 mezi žalobkyní (jako věřitelkou) a žalovanou (jako dlužnicí), aniž by takové skutečnosti byly v řízení tvrzeny a jednoznačně prokázány.

Dovolatelka dále zdůrazňuje, že ustanovení § 196a odst. 1 obch. zák. se nevztahuje na „vystavení vlastní směnky žalovanou ve prospěch žalobkyně“, a připomíná, že „žádný právní předpis obecně nezakazuje obchodní společnosti poskytovat plnění členům statutárního orgánu osobně nebo osobě jim blízké“. Navíc i v případě akceptace právních závěrů soudů nižších stupňů o neplatnosti smluv o půjčkách pro rozpor s ustanovením § 196a odst. 1 obch. zák., žalované nepochybně vzniklo přijetím plnění z neplatných smluv bezdůvodné obohacení, které je povinna vydat tomu, na jehož úkor bylo získáno, a „směnky vystavené žalovanou“ by tak měly zajišťovat nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení.

Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení

Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení , když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení , jehož se žalobkyně výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [ ] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam  nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).

Již v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení , s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení  nebo podle ustanovení nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle  ustanovení , přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. ).  Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle a b) , popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení  ( a ). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle ustanovení na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zřejmé, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o výklad normy procesního práva) nemá judikatorní přesah, ani (v rovině právní) zásadní právní význam pro věc samu, a z povahy věci nemůže zakládat ani  rozpor s hmotným právem.

Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud z pohledu uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení ( ) zásadně právně významným neshledává.

Možnost dlužníka bránit se proti požadavku na zaplacení směnky prostřednictvím tzv. kauzálních námitek totiž upravuje ustanovení čl. I , přičemž procesní pozice žalovaného ze směnky je ve směnečném řízení ztížena tím, že nese důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. března 1999, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1999, pod číslem 84).

Po právní stránce zásadně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani výhrada dovolatelky, podle níž se na vystavení směnky ustanovení § 196a odst. 1 obch. zák. nevztahuje. Je tomu tak již proto, že na řešení této právní otázky soudy nižších stupňů své rozhodnutí nezaložily, když na rozdíl od konstrukce dovolatelky uzavřely, že neplatnými jsou smlouvy o půjčkách a nikoli směnky samotné.

Založit přípustnost dovolání podle ustanovení není způsobilá ani námitka dovolatelky, podle níž v případě neplatnosti smluv o půjčkách byla spornými směnkami zajištěna také pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého žalované na úkor žalobkyně plněním z neplatných právních úkonů.

V tomto směru Nejvyšší soud poukazuje na závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 1999, sp. zn. , uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1999, pod číslem 82, jakož i na závěry formulované v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. ledna 2000, sp. zn. , uveřejněného v časopise Právní rozhledy č. 7/2000, s nimiž jsou právní závěry odvolacího soudu v souladu.

Ačkoli dovolatelka, jde-li o dovolací důvody, výslovně odkazuje pouze na ustanovení , výhradou, podle níž soudy nižších stupňů založily svá rozhodnutí na závěru, že sporné směnky měly zajišťovat závazky ze smluv o půjčkách uzavřených v roce 1999 mezi žalobkyní a žalovanou, aniž by takové skutečnosti byly v řízení jednoznačně prokázány, ve skutečnosti uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení , který ale u dovolání, jehož přípustnost může být založena pouze podle ustanovení , k dispozici nemá.

Nejvyšší soud proto dovolání, které není přípustné ani podle ustanovení , odmítl [ a ].

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, a , když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. března 2008

JUDr. Petr Gemmel, v. r.

předseda senátu