Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 ICdo 32/2020-160

KSCB 41 INS XY 43 ICm XY29 ICdo 32/2020-160

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce COMMERZBANK Aktiengesellschaft,se sídlem ve Frankfurtu nad Mohanem, Kaiserstrasse 16, PSČ 603 11, Spolková republika Německo, registrační číslo HRB 32000, jednajícího prostřednictvím odštěpného závodu COMMERZBANK Aktiengesellschaft, pobočka Praha, se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 934/1, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 47610921, zastoupeného Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00, proti žalovanému VPI CZ, v. o. s., se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby , insolvenčnímu správci dlužníka S., zastoupenému Mgr. Ivanem Brambaškim, advokátem, se sídlem v Praze 1, Letenská 121/8, PSČ 118 00,o určení pravosti a výše pohledávek, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka S, se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. října 2019, č. j. 43 ICm XY, 101 VSPH XY ( XY), takto:

Odůvodnění:

1. Rozsudkem ze dne 17. dubna 2019, č. j. 43 ICm XY, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“):

[1] Zamítl žalobu, kterou se žalobce (COMMERZBANK Aktiengesellschaft) domáhal určení, že dílčí pohledávky č. 1 ve výši 56 136 817,16 Kč s příslušenstvím ve výši 130 237,42 Kč, č. 2 ve výši 10 908 266,16 Kč s příslušenstvím ve výši 28 028,19 Kč, č. 3 ve výši 56 136 817,16 Kč s příslušenstvím ve výši 130 237,42 Kč a č. 4 ve výši 10 908 266,16 Kč s příslušenstvím ve výši 28 028,19 Kč přihlášené do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka (S.), jsou po právu (body I. až IV. výroku).

[2] Uložil žalobci zaplatit žalovanému (VPI CZ, v. o. s., jako insolvenčnímu správci dlužníka) na náhradě nákladů řízení částku 23 554 Kč (bod V. výroku).

2. Insolvenční soud vyšel z toho, že:

[1] Dlužník „vystavil“ dne 13. prosince 2012 ručitelské prohlášení, jímž zajistil závazky společnosti S. I. G. (dále jen „společnost S“) vůči žalobci ze smlouvy o poskytnutí krátkodobého úvěrového rámce uzavřené téhož dne společností S (jako úvěrovým dlužníkem) a žalobcem (jako věřitelem).

[2] Dlužník „vystavil“ dne 29. července 2013 další ručitelské prohlášení, jímž zajistil závazky společnosti S vůči žalobci z dodatku uzavřeného téhož dne společností S (jako úvěrovým dlužníkem) a žalobcem (jako věřitelem) ke smlouvě o poskytnutí krátkodobého úvěrového rámce ze dne 13. prosince 2012.

[3] Obě ručitelská prohlášení obsahovala článek 3.1 následujícího znění: „Ručitel prohlašuje, že na jeho straně byly splněny podmínky nutné k platnému převzetí ručitelského závazku, zejména podmínky stanovené v ustanovení § 196a obchodního zákoníku a že s převzetím ručitelského závazku souhlasila valná hromada ručitele (nebo jiný akcionář ručitele při výkonu působnosti valné hromady).“

[4] Dlužník „vystavil“ dne 12. srpna 2013 další ručitelské prohlášení, jímž zajistil závazky společnosti S vůči žalobci ze smlouvy o úvěru uzavřené téhož dne společností S (jako úvěrovým dlužníkem) a žalobcem (jako věřitelem).

[5] Ručitelská prohlášení byla „podepsána“ H. V. jako předsedkyní představenstva (v případě prvních dvou prohlášení), popřípadě jako prokuristkou (v případě třetího prohlášení) dlužníka a zároveň ve všech případech jako předsedkyní dozorčí rady společnosti S; společnost S byla zároveň jediným akcionářem dlužníka.

[6] Předsedou představenstva společnosti S byl v době vystavení ručitelských prohlášení R. S. (dále jen „R. S.“), který uvedl, že jejím jménem udělil dlužníku při „výkonu působnosti valné hromady“ souhlas s převzetím ručení tím, že „podepsal“ prohlášení jediného akcionáře. O svém rozhodnutí měl informovat „zřejmě ústně“ zbývající členky představenstva společnosti S (V. B. a P. Č.), které si však na tuto skutečnost nevzpomínají; písemné prohlášení jediného akcionáře „není k dispozici“.

[7] Dlužník uzavřel dne 3. prosince 2014 se společností B. R. (dále jen „společnost B“) smlouvu o koupi závodu, jíž převedl svůj závod na tuto společnost.

[8] Dne 1. prosince 2017 bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka a dne 19. ledna 2018 insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka, prohlásil konkurs na jeho majetek a insolvenčním správcem ustanovil žalovaného (A-11).

[9] Žalovaný popřel pohledávky žalobce na přezkumném jednání dne 7. června 2018 (B-22) co do pravosti a výše s tím, že „nemá informace“ o udělení souhlasu valné hromady společnosti S (správně dlužníka) s převzetím ručení, přičemž ručitelská prohlášení nebyla „vystavena“ za podmínek obvyklých v obchodním styku.

3. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení a , obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), z ustanovení , (dále jen „o. z.“), a z ustanovení a násl. a , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ) – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:

4. Žalobce „nemá k dispozici“ rozhodnutí valné hromady dlužníka (respektive rozhodnutí společnosti S coby jediného akcionáře dlužníka při výkonu působnosti jeho valné hromady) k převzetí ručení za závazky společnosti S, ačkoliv jde ve vztahu k dlužníku o osobu blízkou. Tvrzení R. S. o „existenci takového rozhodnutí“ insolvenční soud „neuvěřil“, neboť je v rozporu s ostatními důkazy. Ručitelská prohlášení tak jsou absolutně neplatná pro rozpor s § 196a obch. zák. a na žalobce nemohlo koupí závodu dlužníka společností B „platně přejít právo z ručení“ podle § 2177 o. z.

5. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. října 2019, č. j. 43 ICm XY, 101 VSPH XY ( XY), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 8 228 Kč (druhý výrok).

6. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení , z ustanovení a 3 písm. a/, , , , a a násl. obch. zák., z ustanovení , a o. z., z ustanovení a , , a z ustanovení , (dále též jen „ “), a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl po přezkoumání rozsudku insolvenčního soudu k následujícím závěrům:

7. Žalobce do insolvenčního řízení vedeného vůči dlužníku přihlásil čtyři dílčí pohledávky, avšak z přihlášky pohledávky i ze žaloby je zřejmé, že dílčí pohledávky č. 1 a č. 3 „na jedné straně“ a dílčí pohledávky č. 2 a č. 4 „na druhé straně“ jsou „zcela stejné“. V případě neplatnosti či neúčinnosti smlouvy o převodu závodu ze dne 3. prosince 2014 „zůstává“ dlužník ručitelem na základě svých ručitelských prohlášení podle § 303 a násl. obch. zák.; je-li smlouva o převodu závodu platná a účinná, „zůstává“ dlužník zákonným ručitelem podle § 2177 odst. 1 o. z. za splnění „ručitelské povinnosti“ společnosti B. Rozlišení právního důvodu „povinnosti dlužníka“ není odkládací ani rozvazovací podmínkou (žalobce přihlásil dílčí pohledávky č. 3 a č. 4 jako podmíněné pro případ, že smlouva o převodu závodu je neplatná či neúčinná) a „ve skutečnosti“ se tak jedná pouze o dvě pohledávky (jedna ve výši 56 136 817,16 Kč s příslušenstvím ve výši 130 237,42 Kč a druhá ve výši 10 908 266,16 Kč s příslušenstvím ve výši 28 028,19 Kč).

8. Společnost S byla (jako jediný akcionář) ovládající osobou dlužníka a s ohledem na § 196a odst. 5 obch. zák. tak byl potřebný souhlas valné hromady dlužníka pro zajištění jejího závazku. Projev vůle jediného akcionáře při výkonu působnosti valné hromady dlužníka (rozhodnutí představenstva společnosti S) musí mít písemnou formu a nemůže být nahrazen tím, že společnost S v úvěrových smlouvách uzavřených se žalobcem „nepřímo vyjádřila souhlas s ručením dlužníka za její dluhy“.

9. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu, že žalobce „neprokázal“ existenci písemného rozhodnutí představenstva společnosti S, když „ojedinělá výpověď“ R. S. není přesvědčivá. Ručitelská prohlášení dlužníka tak nesplňují „zákonem stanovenou podmínku“ předchozího souhlasu a jsou neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem.

10. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které směřuje proti výroku ve věci samé a jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od blíže označené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, popřípadě jde o otázky neřešené. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle ), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

11. Dovolatel vychází z toho, že souhlas společnosti S s ručením dlužníka „byl dán“ a v řízení prokázán, i když je toho názoru, že tento souhlas není „nezbytnou podmínkou“ platnosti ručitelských prohlášení dlužníka. V mezích uplatněného dovolacího důvodu odkazuje na blíže označenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž absence předchozího souhlasu nezpůsobuje vždy neplatnost právního úkonu. Má za to, že v poměrech projednávané věci lze aplikovat výjimku z ustanovení § 196a odst. 1 a 5 obch. zák., jelikož společnost S jako jediný akcionář (a tudíž ovládající osoba) dlužníka projevila souhlas s ručením dlužníka (jako osoby ovládané) již v úvěrových smlouvách uzavřených s dovolatelem.

12. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 10. března 2020, sp. zn. [který je (stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněné níže) dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu], dovolatel zdůrazňuje, že sankce neplatnosti by měla stíhat pouze takový rozpor s ustanovením § 196a obch. zák., který vede k poškození práv menšinových společníků. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za formalistické a vymykající se „realitě společenských vztahů“.

13. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v poměrech projednávané věci nelze aplikovat uvedenou výjimku z ustanovení § 196a odst. 1 a 5 obch. zák., pokládá dovolatel otázku, zda je vznesená námitka neplatnosti ručitelských prohlášení v souladu se zásadou, podle níž nikdo nemůže mít prospěch ze své vlastní nepoctivosti. Dovolatel jednal v dobré víře a s nezbytnou mírou péče, když se spoléhal na prohlášení dlužníka učiněná v ručitelských prohlášeních o splnění podmínek vyžadovaných ustanovením § 196a odst. 1 a 5 obch. zák.

14. Dovolatel dále argumentuje (s odkazem na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu) tím, že žalobu lze pro neunesení důkazního břemene zamítnout pouze za předpokladu, že se žalobci dostalo řádného poučení o jeho důkazní povinnosti podle ustanovení Insolvenční soud pochybil, když žalobu zamítl pro neunesení důkazního břemene, aniž by jej poučil podle ustanovení o tom, že nemá souhlas valné hromady dlužníka s ručením dlužníka za dluhy společnosti S za prokázaný, přičemž nápravu nezjednal ani odvolací soud.

15. K uvedenému dovolatel rovněž podotýká (opět s odkazem na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu), že rozhodnutí insolvenčního soudu je překvapivé, neboť insolvenční soud se odchýlil od svého opakovaně sděleného předběžného názoru, že má souhlas společnosti S za prokázaný. Vzhledem k tomu, že odvolací soud pochybení insolvenčního soudu nenapravil, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Podle názoru dovolatele soudy obou stupňů rezignovaly na hodnocení důkazů v jejich vzájemné souvislosti a jejich skutkové závěry nemají oporu v provedeném dokazování; dovolatel přitom především brojí proti hodnocení svědecké výpovědi R. S.

16. Žalovaný ve vyjádření navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě je zamítl. Zdůrazňuje zejména, že v poměrech projednávané věci nejde o výjimku z ustanovení § 196a odst. 1 a 5 obch. zák., poněvadž uzavření úvěrových smluv společností S a vystavení ručitelských prohlášení dlužníkem jsou dvě odlišná a na sobě nezávislá právní jednání. Insolvenční soud nezamítl žalobu pro neunesení důkazního břemene dovolatelem, nýbrž na základě objasněného skutkového stavu; poučení dovolatele podle ustanovení tudíž nebylo namístě.

17. V replice k vyjádření žalovaného dovolatel obsáhle opakuje a prohlubuje svou argumentaci.

18. Rozhodné znění pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

19. Dovolání je přípustné podle ustanovení (když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v ), neboť v posouzení dovoláním předestřené právní otázky výkladu a 5 obch. zák. jde o věc dosud v daných skutkových poměrech beze zbytku nezodpovězenou a v posouzení otázky zamítnutí žaloby pro neunesení důkazního břemene je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

20. Pro další úvahy Nejvyššího soudu je rozhodné následující ustanovení obchodního zákoníku:

§ 196a

(1) Společnost může uzavřít smlouvu o úvěru nebo půjčce s členem představenstva, dozorčí rady, prokuristou nebo jinou osobou, která je oprávněna jménem společnosti takovou smlouvu uzavřít, nebo osobami jim blízkými, nebo na ně bezplatně převést majetek společnosti jen s předchozím souhlasem valné hromady a jen za podmínek obvyklých v obchodním styku.

(…)

(5) Společnost může poskytnout zajištění závazků osob uvedených v odstavcích 1 a 2 pouze se souhlasem valné hromady. Souhlas valné hromady není zapotřebí, jde-li o poskytnutí zajištění závazků ovládané osoby ovládající osobou.

21. V citované podobě, pro věc rozhodné, platilo ustanovení obchodního zákoníku od 1. ledna 2012, tedy i v době vystavení ručitelských prohlášení, až do 1. ledna 2014, kdy byl tento zákon zrušen , . Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že jeho níže označená ustálená judikatura přijatá k výkladu obch. zák. se zčásti vztahuje ke zněním obchodního zákoníku účinným před 1. lednem 2012, avšak vzhledem k tomu, že (poměřováno otázkami řešenými v posuzované věci) právní úprava nedoznala podstatných změn, je použitelná i pro tuto věc.

22. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že ustanovení § 196a odst. 1 a 5 obch. zák. slouží (mimo jiné) k ochraně akciové společnosti před zneužitím postavení jejích orgánů, společníků a dalších osob oprávněných společnost zavazovat či vykonávajících ve společnosti určitý vliv. Navazujícím účelem pak je i zajištění ochrany třetích osob, zejména věřitelů společnosti. K tomu srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2012, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále „Sb. rozh. obč.“) pod číslem 67/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura, č. 7, ročník 2013, pod číslem 93; rozhodnutí jsou (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupná i na webových stránkách Nejvyššího soudu.

23. Jak správně uvedl odvolací soud, podmínka předchozího souhlasu valné hromady je v ustanovení § 196a odst. 1 a 5 obch. zák. formulována proto, aby bylo zajištěno, že souhlas se zajištěním závazku bude udělen zákonem předvídaným a regulovaným způsobem, který bude završen rozhodnutím nejvyššího orgánu akciové společnosti, jehož platnost je přezkoumatelná soudem (§ 183 ve spojení s § 131 obch. zák.). V této souvislosti nelze vůbec uvažovat o „formě“ souhlasu valné hromady, neboť zákon nezná různé „formy“ rozhodnutí valné hromady obchodní společnosti. Jelikož zákon vyžaduje předchozí souhlas valné hromady s uzavřením takových smluv, je právní úkon učiněný bez předchozího souhlasu valné hromady neplatný pro rozpor se zákonem podle ustanovení § 39 obč. zák. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2009, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura, č. 8, ročník 2009, pod číslem 118, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sen. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura, č. 11, ročník 2014, pod číslem 133, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 2021, sen. zn. .

24. V posuzovaném případě odvolací soud dovodil, že vystavením ručitelských prohlášení se zavázala ovládaná osoba (dlužník) zajistit závazky ovládající osoby (společnosti S) z úvěrových smluv. Skutečnost, že společnost S je (jediným) akcionářem dlužníka, však není pro naplnění hypotézy § 196a odst. 1 a 5 obch. zák. podstatná. Omezení plynoucí z uvedeného ustanovení nedopadá na zajištění závazku jakékoliv osoby, jež by mohla být považována za osobu blízkou akciové společnosti, ale toliko na zajištění závazku osob v označeném ustanovení vypočtených. Úvahy o tom, že společnost zajišťující závazek a společnost, jejíž závazek má být takto zajištěn, jsou navzájem osobami blízkými (například tehdy, když ovládaná společnost zajišťuje závazek osoby ovládající), jsou pro závěr o aplikovatelnosti uvedeného ustanovení bez právního významu. K tomu srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2008, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura, č. 2, ročník 2009, pod číslem 26, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. května 2010, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura, č. 8, ročník 2011, pod číslem 117, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2013, sp. zn. .

25. V daném případě byl dlužník se společností S personálně propojen (mimo jiné) osobou R. S., jenž byl v rozhodném období, kdy byla učiněna ručitelská prohlášení (13. prosince 2012, 29. července 2013 a 12. srpna 2013), jednak předsedou představenstva společnosti S a zároveň i předsedou dozorčí rady dlužníka (jak plyne z výpisu z obchodního rejstříku dlužníka a na což ostatně poukázal i žalobce ve svém vyjádření ze dne 27. září 2018, č. l. 15 p. v.). Coby samostatně jednající člen statutárního orgánu se tak R. S. považuje za osobu blízkou společnosti S, a to i pro poměry ustanovení obch. zák. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2002, sp. zn. , uveřejněný pod číslem rozh. obč., a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2010, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura, č. 9, ročník 2010, pod číslem 136). Uvedené ovšem znamená, že dlužník ručitelskými prohlášeními zajišťoval závazek společnosti S coby osoby blízké předsedovi své dozorčí rady (takto R. S.).

26. Závěr odvolacího soudu, že se na ručitelská prohlášení vztahuje ustanovení § 196a odst. 1 a 5 obch. zák., je tak ve výsledku správný, byť ne se zcela přiléhavým odůvodněním. Závěr, že ručitelská prohlášení dlužníka jsou absolutně neplatná pro rozpor s uvedeným zákonným ustanovením podle § 39 obč. zák – k tomu v obecné rovině (vedle již shora uvedené judikatury) srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2007, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura, č. 3, ročník 2008, pod číslem 31, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. září 2009, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura, č. 2, ročník 2010, pod číslem 102 – však v poměrech projednávané věci obstojí pouze tehdy, lze-li žalobci přičítat k tíži, že nebyla prokázána existence souhlasu valné hromady (viz níže bod 33.).

27. Odkaz dovolatele na judikaturu Nejvyššího soudu (zejména na rozsudek sp. zn. ), podle níž absence souhlasu valné hromady nemá automaticky za následek neplatnost příslušného právního úkonu, není v poměrech projednávané věci přiléhavý. Nejvyšší soud řešil situaci, kdy osoby, které uzavřely smlouvu o půjčce, ať už jako její účastníci nebo v postavení statutárního orgánu, byly současně (ke dni uzavření smlouvy) jedinými společníky společnosti s ručením omezeným, a dovodil, že absence předchozího souhlasu valné hromady společnosti nezpůsobuje neplatnost takové smlouvy. K tomuto závěru vedla Nejvyšší soud úvaha, že podpisem smlouvy vyjádřili všichni společníci společnosti se smlouvou nejpozději ke dni jejího uzavření souhlas a že za těchto okolností by bylo formalistické a v rozporu s účelem ustanovení § 196a odst. 1 obch. zák. dovozovat neplatnost smlouvy jen proto, že společníci neudělili souhlas ve formě usnesení valné hromady. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2016, sp. zn. .

28. Předestřená úvaha ovšem podle označené judikatury předpokládá, že svou vůli na ě výslovně vyjádřily všechny osoby, které byly aktivně legitimovány k podání návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady ( ve spojení s obch. zák.). Taková situace však v projednávané věci nenastala, neboť k podání návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady byli podle ustanovení obch. zák. ve spojení s ustanovením obch. zák. kromě H. V. (která ručitelská prohlášení dlužníka za dlužníka podepsala jako předsedkyně představenstva dlužníka, popřípadě prokuristka dlužníka) oprávněni též další členové představenstva dlužníka a členové dozorčí rady dlužníka, kterým tak bylo znemožněno domáhat se (případně) soudního určení, že rozhodnutí jediného akcionáře při výkonu působnosti valné hromady je neplatné (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. ).

29. Závěr, že uzavření úvěrových smluv jediným akcionářem dlužníka nelze zaměňovat za rozhodnutí valné hromady dlužníka, je závěrem triviálním; a nadto nejde o projev právního formalismu, když (naopak) sleduje shora vyložený účel ustanovení § 196a odst. 1 a 5 obch. zák., které je nejen výrazem zásady ochrany (menšinových) společníků před svévolí statutárních orgánů, ale též výrazem zásady ochrany třetích osob, zejména věřitelů společnosti. Odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu sp. zn. není přiléhavý, neboť v tam řešené věci šlo o poměry společnosti s ručením omezeným, kdy svou vůli na ě (která fakticky nahrazovala souhlas valné hromady podle obch. zák.) výslovně vyjádřily všechny osoby, které byly aktivně legitimovány k podání návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady. Tak tomu však v projednávané věci nebylo (i proto, že v případě akciových společností je okruh oprávněných osob zpravidla širší) [k tomu srov. například již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ].

30. K námitce dovolatele, že posouzení ručitelských prohlášení dlužníka jako absolutně neplatných je v rozporu se zásadou, podle níž nikdo nemůže mít prospěch ze své vlastní nepoctivosti, a že jako třetí osoba stojící mimo okruh osob uvedených v ustanovení § 196a odst. 1 a 5 obch. zák. nemůže být touto neplatností dotčen, postačuje uvést, že podle uvedeného ustanovení i ustálené soudní praxe je určující pouze to, jaký závazek je zajišťován (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2009, sp. zn. ).

31. Judikatura Nejvyššího soudu je dále ustálena v tom, že poučovací povinnost ve smyslu ustanovení se uplatňuje tam, kde je namístě učinit závěr, že účastník, jemuž je ku prospěchu prokázání určité (pro věc rozhodné) skutečnosti, nesplnil svou důkazní povinnost, respektive dosud provedenými důkazy neunesl důkazní břemeno o takové skutečnosti, takže nenabídne-li (po poučení podle ) důkazy způsobilé takovou skutečnost prokázat, budou jej stíhat procesní následky spočívající v neunesení důkazního břemene o takové skutečnosti. K tomu srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012, sp. zn. , uveřejněný pod číslem rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, sp. zn. , uveřejněný pod číslem rozh. obč.

32. Rozhodnutí založené na neunesení důkazního břemene o určité skutečnosti nelze zaměňovat s rozhodnutím založeným na tom, že na základě jiných důkazů byl skutkový stav o této skutečnosti zjištěn (pozitivně) jinak, než tvrdil některý z účastníků. V takovém případě nejde o to, že se určitá skutečnost neprokázala, nýbrž o to, že se prokázala jinak, než účastník tvrdil. Má-li soud určitou skutečnost za prokázanou jinak, než tvrdil některý z účastníků řízení, pak nemá důvod přistoupit k poučení podle ustanovení , jelikož jeho rozhodnutí není v takovém případě rozhodnutím založeným na neunesení důkazního břemene o oné skutečnosti. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. , uveřejněný pod číslem 110/2020 Sb. rozh. obč.

33. V poměrech projednávané věci odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že dovolatel „neprokázal“ existenci písemného rozhodnutí představenstva společnosti S. Takový závěr (o neunesení důkazního břemene) ale odvolací soud může učinit pouze po řádném poučení dovolatele o jeho důkazní povinnosti ve smyslu , jehož se dovolateli nedostalo.

34. Dovolací důvod podle ustanovení tak byl uplatněn právem. Nejvyšší soud proto (aniž se pro nadbytečnost zabýval dalšími námitkami dovolatele) zrušil rozsudek odvolacího soudu včetně závislého výroku o nákladech řízení a věc mu vrátil k dalšímu řízení ( a 2 ).

35. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V dalším průběhu řízení odvolací soud nepřehlédne, že podle své výpovědi měl R. S. přijmout rozhodnutí představenstva společnosti S jako jeho (samostatně jednající) předseda a zbývající dvě členky představenstva o svém rozhodnutí toliko „ústně informovat“. Přitom podle ustálené judikatury není rozhodování v působnosti valné hromady jednáním společnosti ve vztahu ke třetím osobám (právním úkonem), a proto je nemohou činit osoby oprávněné (samostatně) jednat jménem společnosti, ale musí je přijmout orgán k tomu oprávněný, tedy představenstvo společnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2007, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2015, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , či důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sen. zn. , uveřejněného pod číslem rozh. obč.).

36. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá ).

Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 4. 2022

Mgr. Hynek Zoubek

předseda senátu