Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 3733/2016

32 Cdo 3733/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně CASPER CONSULTING a. s., se sídlem v Praze 1, Olivova 2096/4, identifikační číslo osoby 63980401, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 259/55, proti žalovaným 1) M. L., 2) D. C., 3) M. L., všem zastoupeným JUDr. Janem Brožem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, 4) C. G, a 5) Z. G., oběma zastoupeným JUDr. Martinem Kölblem, advokátem se sídlem v Praze 1, Šěpánská 643/39, o zaplacení částky 27 382 409,51 Kč s příslušenstvím, o soudní prodej zástavy a o vzájemných žalobách o určení neplatnosti zástavní smlouvy a neexistence zástavních práv, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovoláních žalobkyně, žalovaných 1), 2) a 3) a žalovaných 4) a 5) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2015, č. j. -800, takto:I. Dovolání se odmítají.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 28. 2. 2011, č. j. -528, uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 27 382 409,51 Kč s příslušenstvím (výrok I.), nařídil soudní prodej blíže specifikovaných zástav – nemovitostí ve vlastnictví žalovaných (výroky II., III. a IV.), zamítl vzájemnou žalobu žalovaných 1), 2) a 3) o určení neplatnosti zástavní smlouvy uzavřené dne 1. 8. 1997 (výrok V.), zamítl vzájemnou žalobu žalovaných 1), 2) a 3) o určení neexistence zástavních práv k jejich nemovitostem (výrok VI.), zamítl vzájemnou žalobu žalovaných 4) a 5) o určení neexistence zástavních práv k jejich nemovitostem (výroky VII. a VIII.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IX.) a o vrácení přeplatku soudního poplatku (výrok X.).

Městský soud v Praze k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 26. 11. 2015, č. j. -800, zamítl návrh žalovaných 1), 2) a 3) na přerušení odvolacího řízení (první výrok), „potvrdil“ rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v tam uvedeném „správném znění“ (druhý výrok), ve výrocích II., III. a IV. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (třetí, čtvrtý a pátý výrok), ve výrocích V., VI., VII. a VIII. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (šestý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (sedmý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobkyně (výslovně proti všem výrokům), žalovaní 1), 2) a 3) [proti druhému, šestému a sedmému výroku] a žalovaní 4) a 5) [proti druhému a sedmému výroku] dovolání.

Žalobkyně má za to, že odvolací soud „rozhodl o otázce, která doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešena, potažmo byla řešena pouze v opačném případě (viz dále, rozhodnutí pod sp. zn. ) a měla by být posouzena odlišně“, konkrétně o otázce, zda „je žalobní petit součástí žalobních tvrzení, k nimž je povinen žalobce sám, či zda je petit pouze procesněprávním výsledkem hmotněprávního nároku specifikovaného skutkově v žalobě a jeho přesné znění je tedy na úvaze soudu“. Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek ve třetím, čtvrtém, pátém a sedmém výroku zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaní 1), 2) a 3) a 4) a 5) mají shodně za to, že napadené rozhodnutí „spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ) a že má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( )“. Žalovaní 1), 2) a 3) navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaní 4) a 5) navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu odmítl, popřípadě aby ji zamítl.

Vzhledem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „ “).

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

1. K dovolání žalobkyně:

Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází - ve smyslu a - posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání.

Podle může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněn jen ten účastník řízení, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 1998, pod číslem 28, dále usnesení téhož soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. , uveřejněné v témže časopise číslo 1, ročník 2000, pod číslem 7, či jeho usnesení ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. , uveřejněné v témže časopise číslo 12, ročník 2000, pod číslem 138).

Potvrdil-li odvolací soud dovoláním napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I., V., VI., VII. a VIII., nemohla být žalobkyni způsobena žádná újma na jejích právech, neboť došlo ve vztahu k ní k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu, který pro ni byl příznivý. Přitom dovolatelka netvrdí, že odvolací soud měl rozhodnout jinak.

Vzhledem k tomu, že v daném případě dovolání podal někdo, kdo k jeho podání nebyl oprávněn, Nejvyšší soud je v rozsahu, v němž směřuje proti druhému a šestému výroku rozsudku odvolacího soudu, podle věty první a odmítl.

V části směřující proti prvnímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí návrhu na přerušení odvolacího řízení není dovolání přípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v a nejsou splněny ani podmínky přípustnosti dovolání formulované v , když nejde o rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí.

Dovolatelkou předložená otázka, zda „je žalobní petit součástí žalobních tvrzení, k nimž je povinen žalobce sám, či zda je petit pouze procesněprávním výsledkem hmotněprávního nároku specifikovaného skutkově v žalobě a jeho přesné znění je tedy na úvaze soudu“, nesplňuje kritéria stanovená v , neboť na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, odvolací soud se touto otázkou vůbec nezabýval. Dovolatelka pomíjí, že podle dikce je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. , které je veřejnosti dostupné, stejně jako ostatní níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách a v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání není přípustné podle , jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí).

Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že „návrh na soudní prodej zástavy zamítl, aniž by konstatoval, že žalobce žalobu změnil, resp. že poupravil petit žaloby ve svém podání ze dne 7. 9. 2010 právě tak, jak to vyžadovala právní úprava do 31. 8. 1998, tedy na žalobu s tzv. dovětkem“, namítá tím existenci vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť touto výtkou ve skutečnosti zpochybňuje přezkoumatelnost napadeného rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. , ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. , ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. , ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. , ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. , a ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. ). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné ( věta druhá ).

Samotný závěr odvolacího soudu, podle kterého nárok zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy, který vznikl před účinností , se i v době po 1. 9. 1998 řídí , , ve znění účinném do 31. 8. 1998 (dále jen „obč. zák.“), je zcela v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu vyjádřenou zejména v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 70/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V tomto rozsudku Nejvyšší soud uvedl, že nová právní úprava zástavního práva účinná od 1. 9. 1998 přináší nový nárok (právo navrhnout u soudu prodej zástavy), který z dosavadní právní úpravy zástavního práva nevyplývá a který může zástavní věřitel uplatnit vedle jiných (dosavadních) oprávnění směřujících k výkonu (realizaci) zástavního práva. Nová právní úprava zástavního práva účinná od 1. 9. 1998 tak spojuje s výkonem zástavního práva jiná práva než dosavadní právní úprava.

Právo zástavního věřitele domáhat se uspokojení ze zástavy podle § 151f odst. 1 obč. zák. (vyjádřené jako nárok na zaplacení zajištěné pohledávky s tím, že uspokojení této pohledávky se oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy) je tak nutné striktně odlišovat od práva zástavního věřitele navrhnout u soudu prodej zástavy. Jde o dva odlišné hmotněprávní instituty. Neobstojí tudíž názor dovolatelky, podle kterého postačí, že se u soudu domáhá uspokojení pohledávky z předmětu zajištění, a navrhne-li nesprávný způsob tohoto uspokojení (soudní prodej zástavy namísto nároku na zaplacení s tzv. dovětkem), jde o pouhou formulační nepřesnost, vadu žaloby, k jejímuž odstranění má být soudem vyzvána. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu totiž platí, že soudy nejsou povinny (ani oprávněny) poskytovat účastníkům v rámci občanského soudního řízení jiné poučení než o procesních právech a povinnostech. Nemohou (a nesmí) proto účastníky poučovat o hmotném právu, tedy ani o tom, kterých práv (případně povinností) by se mohli (měli) podle hmotného práva domáhat (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. , ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. , ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. , nebo ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. ).

Jde-li o sedmý výrok napadeného rozsudku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, dovolatelka se omezuje na polemiku se správností právního posouzení věci odvolacím soudem, aniž by vymezila konkrétní předpoklad přípustnosti dovolání. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze v tomto rozsahu posoudit přípustnost dovolání. Uvedený nedostatek nelze již odstranit, protože lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. větu první a větu první ), uplynula.

Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně proti sedmému výroku rozsudku odvolacího soudu je vadné a ve zbývající části (proti prvnímu, třetímu, čtvrtému a pátému výroku napadeného rozsudku) je nepřípustné. Nejvyšší soud je proto v tomto rozsahu podle věty první odmítl.

2. K dovolání žalovaných 1), 2) a 3) a 4) a 5):

Směřuje-li dovolání žalovaných 1), 2) a 3) též proti šestému výroku rozsudku odvolacího soudu v části, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích VII. a VIII., jde o dovolání podané osobami, které k tomu nejsou oprávněny. Touto částí rozhodnutí nemohla být žalovaným 1), 2) a 3) způsobena žádná újma na jejich právech, neboť v ní bylo rozhodováno o vzájemné žalobě žalovaných 4) a 5) podané proti žalobkyni.

Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných 1), 2) a 3) v uvedeném rozsahu podle věty první a odmítl.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle ) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle , je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení (či jeho části). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. ).

Tomuto požadavku žalovaní 1), 2) a 3) a 4) a 5) v dovoláních (posouzených z obsahového hlediska) nedostáli. Uvedený nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. větu první ), uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, protože v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání.

Přípustnost dovolání žalovaných 1), 2) a 3) nezakládá ani otázka tvrzené neplatnosti zástavní smlouvy ze dne 1. 8. 1997 z důvodu, že ujednání jejího článku VII. umožňující zástavnímu věřiteli přímý prodej zástavy je v rozporu se zákonem. Dovolatelé se mýlí, usuzují-li, že odvolací soud se při posouzení této otázky odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 23/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V tomto rozsudku Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož smlouva, která dávala zástavnímu věřiteli právo zastavenou nemovitost prodat (byť formálně uzavřená tak, že zástavní dlužník dal zástavnímu věřiteli plnou moc k prodeji nemovitosti), obchází zákon a je neplatná.

Z citovaného rozsudku (který je ostatně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu) jednoznačně vyplývá, že neplatné je pouze ujednání dávající zástavnímu věřiteli právo zastavenou nemovitost prodat, nikoliv celá zástavní smlouva. Ta by byla (jako celek) neplatnou pouze tehdy, byla-li by uzavřena již za tím účelem, aby pohledávka ze smlouvy o úvěru byla uspokojena právě (pouze) přímým prodejem zástavy, nikoliv řádným splněním dluhu. Taková okolnost se však ze skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud vycházel, nepodává. V této souvislosti lze pouze dodat, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem – v mezích právních otázek vytyčených dovolatelem – správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. , či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. , popř. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. ).

Nejvyšší soud proto obě dovolání [dovolání žalovaných 4) a 5) jako celek a dovolání žalovaných 1), 2) a 3) v části směřující proti druhému a sedmému výroku a proti šestému výroku rozsudku odvolacího soudu v části, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích V. a VI.] odmítl podle věty první

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. 9. 2016

JUDr. Hana G a j d z i o k o v á

předsedkyně senátu