Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 2523/2016

32 Cdo 2523/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně SLOVLIKER, a. s., se sídlem v Kunovicích, Lidická 1322, identifikační číslo osoby 25558510, zastoupené JUDr. Jiřím Jestřábem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 57/142a, proti žalované UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., se sídlem v Praze 4, Želetavská 1525/1, identifikační číslo osoby 64948242, zastoupené Mgr. Milanem Polákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o zaplacení 738 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2015, č. j. -252, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem ze dne 25. 11. 2015, č. j. -252, Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení tří níže uvedených otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a na vyřešení jedné otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Vzhledem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „ “).

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolání je vnitřně rozporné, je-li v něm na jedné straně uvedeno, že otázka odpovědnosti žalované za škodu způsobenou ukončením jednání o uzavření smlouvy o úvěru je otázkou dovolacím soudem dosud nevyřešenou, a na straně druhé dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se při posouzení této otázky odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. .

Uvedenou otázku přitom odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu vyjádřenou zejména v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. , uveřejněném pod č. 82/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo v dovolatelkou citovaném rozsudku téhož soudu ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. (obě rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná, stejně jako dále citovaná rozhodnutí, na webových stránkách Nejvyššího soudu). Závěrům této judikatury totiž zcela odpovídá, považoval-li odvolací soud jako legitimní důvod, pro který žalovaná ukončila jednání o uzavření smlouvy o úvěru, skutečnost, že žalovaná (jež od dovolatelky vyžadovala řadu informací a podkladů a výslovně jí sdělovala, že z její strany nejde zatím ani o „indikativní“ nabídku, když vše musí být dále upřesněno a doplněno) dospěla (nejen pro nedoplnění podkladů a informací, nýbrž též z důvodu sporu mezi dovolatelkou a společností Leasing České spořitelny, a. s.) k závěru, že projekt je pro ni nevýhodný či příliš rizikový. Za této situace nelze kvalifikovat jednání žalované jako úmyslné jednání proti dobrým mravům, aplikace , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), tak v daném případě vůbec nepřichází do úvahy, a odvolací soud proto neměl důvod věc podle tohoto zákonného ustanovení posuzovat.

Jen pro úplnost je vhodné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem – v mezích právních otázek vytyčených dovolatelkou – správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sama dovolatelka (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. , či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. , popř. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. ).

Nejvyšší soud proto nemohl dovodit přípustnost dovolání na základě skutkových námitek dovolatelky, které nezahrnují žádnou otázku procesního či hmotného práva a podle nichž shora uvedený důvod, pro který žalovaná ukončila jednání o uzavření smlouvy o úvěru, byl pouze „alibistickým zástupným důvodem“, který jednání o úvěru nijak nebránil, žalovaná chtěla podáním insolvenčního návrhu dovolatelce „ze zcela průhledných důvodů“ ublížit a zachovala se k ní velmi nepřátelsky.

Jako další otázky hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, dovolatelka uvádí otázku odpovědnosti bankovního u za škodu způsobenou klientovi tím, že došlo k porušení bankovního tajemství, a otázku odpovědnosti bankovního u za škodu způsobenou klientovi podle obč. zák. podáním nedůvodného insolvenčního návrhu. V rozporu s a 3 však ve vztahu k těmto otázkám neuvádí právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a nevysvětluje, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Uvedené nedostatky nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. větu první ), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence požadovaných náležitostí nelze ve vztahu k uvedeným otázkám posoudit přípustnost dovolání.

Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. ).

Tomuto požadavku dovolatelka nedostála, neboť z dovolání není patrné, od jaké rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl odvolací soud při řešení otázky procesního práva (formulované jako porušení práva na spravedlivý proces) odchýlit. Ani tento nedostatek nelze již z důvodu uplynutí zákonné lhůty odstranit a i v tomto případě jde o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence požadované náležitosti nelze ve vztahu k uvedené otázce posoudit přípustnost dovolání.

Nejvyšší soud přesto považuje za nutné uvést, že v otázce tzv. opomenutých důkazů, kterou odvolací soud k námitce dovolatelky posuzoval, se nijak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. . V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého soud v občanském soudním řízení není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení zvážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést. Je oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede, a současně i rozhodnout, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy.

Odvolací soud odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, ve kterém soud prvního stupně podle odvolacího soudu „stručně, avšak výstižně“ vysvětlil, proč jsou z jeho pohledu konkrétní dovolatelkou navrhované důkazy již nadbytečné, přičemž v kontextu s popisem provedených důkazů a skutečností z nich zjištěných odvolací soud považuje zdůvodnění soudu prvního stupně za dostatečné a z věcného hlediska za správné. Tomuto závěru odvolacího soudu nelze nic vytknout. Měly-li být dovolatelkou navrženými důkazy prokazovány skutečnosti, které byly podle právního názoru soudu prvního stupně pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné, soud prvního stupně nepochybil, pokud tyto důkazy neprovedl. Jenom pro úplnost lze dodat, že skutečnosti, které měly být podle dovolatelky neprovedenými důkazy prokázány (tyto skutečnosti dovolatelka opakovaně uvádí též v dovolání), nejsou způsobilé zpochybnit skutková zjištění soudů týkající se důvodu, pro který žalovaná ukončila jednání o uzavření smlouvy o úvěru.

Jakkoliv mohlo být rozhodnutí soudu prvního stupně o nepřipuštění změny žaloby pro dovolatelku rozhodnutím překvapivým, využila dovolatelka možnosti vyjádřit nesouhlas s kvalifikací jednání žalované (popsaného v podání dovolatelky ze dne 11. 10. 2012) jako jednání nekalosoutěžního v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud se touto odvolací námitkou zabýval a shledal ji nedůvodnou. Soud prvního stupně ostatně v odůvodnění svého rozsudku uzavřel, že mezi tvrzeným únikem informací, resp. předáním projektu a související dokumentace žalovanou třetí osobě (i kdyby bylo takové jednání žalované prokázáno a bez ohledu na to, zda by jej bylo možné považovat za nekalosoutěžní), a tvrzenou škodou není dána příčinná souvislost. Dovolatelka správnost tohoto závěru v odvolání nezpochybnila žádnými konkrétními argumenty, ačkoliv jí v tom nic nebránilo. Lze tedy shrnout, že samotným vyhlášením překvapivého rozhodnutí nebyla dovolatelce ve výsledku způsobena žádná procesní újma.

Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že nesprávně zhodnotil v řízení provedené důkazy, nemůže tato výtka založit přípustnost dovolání, protože jejím prostřednictvím dovolatelka zpochybňuje hodnocení důkazů provedené odvolacím soudem. Dovolatelka pomíjí, že v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. , in www.usoud.cz).

Namítá-li dovolatelka, že ani odvolací soud jí neposkytl možnost doložit další důkazy či odročit jednání za účelem doplnění tvrzení a právní argumentace a že jí v rámci řízení nesdělil svůj předběžný názor, namítá tím existenci vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. , ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. , a ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. , ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. , ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. , ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. , ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. , ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. , a ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. ). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné ( ).

Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně je zčásti vadné a ve zbývající části nepřípustné. Nejvyšší soud je proto podle odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 8. 2016

JUDr. Hana G a j d z i o k o v á

předsedkyně senátu