Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2811/2015

28 Cdo 2811/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce T. S., L., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 28, za účasti České republiky - Ministerstva financí se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2014, č. j. -76, takto: I. Dovolání seodmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Stručné odůvodnění ( ) :

V řízení podle části páté Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 10. 2014, č. j. -76, potvrdil rozsudek ze dne 2. 12. 2013, č. j. -44, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby soud „nahradil rozhodnutí ministra financí České republiky o rozkladu ze dne 20. 11. 2012, č. j. MF 87753/2012/44-64332/2011, a rozhodnutí Ministerstva financí České republiky ze dne 17. 8. 2012, č. j. 44/64332/2011-MF-84624/2012/44, tak, že se vyhovuje žádosti žalobce ze dne 8. 6. 2011, č. j. 64332, a poskytuje se mu náhrada za znárodněný majetek podle dekretu prezidenta č. 100/1945 Sb. za majetkovou podstatu podniku - veřejná obchodní společnost „Reimann & Sohn, se sídlem Tkalcovská, Brno“ (původně veřejná obchodní společnost Weiss & Hanák, se sídlem Tkalcovská, Brno) ve výši 1.276.000.000,- Kč, kterou je Česká republika - Ministerstvo financí povinna zaplatit žalobci do 30ti dnů od nabytí právní moci tohoto rozsudku“, a jímž rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení; dále odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se Městský soud v Praze odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR, resp. která ještě nebyla Nejvyšším soudem ČR řešena“. Podle jeho názoru postupoval odvolací soud při vypořádání se s jeho námitkou o nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (viz např. rozsudky sp. zn. a sp. zn. ). Stejně tak je tomu, i pokud odvolací soud zaujal názor, že nedomohli-li se dědicové K. W. svého nároku postupem podle zákona č. 128/1946 Sb., nemůže se žalobce domáhat nároku na náhradu za znárodnění podle dekretu presidenta republiky č. 100/1945 Sb., neboť není osobou, která by pozbyla vlastnického práva v důsledku znárodnění (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ); tato skutečnost však není důvodem pro nepřiznání nároku na náhradu za znárodněný majetek. Dále dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu (jakož i soudu prvního stupně), že mu nelze přiznat nárok na náhradu za znárodnění podle dekretu presidenta republiky č. 100/1945 Sb. z důvodu, že tento právní předpis splnil svůj normativní účel a že po dobu více než čtyř desetiletí nezakládá právní vztahy a nemá konstitutivní charakter. Zdůraznil, že náhrady za znárodnění se domáhal přímo podle dekretu č. 100/1945 Sb., avšak odvolací soud argumentoval judikaturou, jež se vztahuje k restitučním předpisům, tudíž odvolací soud na daný případ aplikoval nesprávné právní předpisy. Dále odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s jeho argumentací týkající se poskytování náhrad za znárodnění, a jeho rozsudek tak trpí zásadní vadou (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ). V rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí sp. zn. a sp. zn. ) je též názor odvolacího soudu, že , o mimosoudních rehabilitacích, výslovně vyloučil z restitucí majetek, který přešel na stát před rozhodným obdobím. Dovolatel naopak zastává názor, že pokud došlo k odnětí vlastnického práva podle předpisů o znárodnění z let 1945 až 1948, aniž by byla poskytnuta původním vlastníkům či jejich právním nástupcům příslušná náhrada, vznikla ve smyslu majetková křivda vždy v rozhodném období, neboť československý stát umožnil formálně poskytnutí náhrady až ode dne 1. 12. 1948 a jen do 1. 1. 1952, tj. v rozhodném období. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání.

Žalovaná se ve svém obsáhlém písemném vyjádření k dovolání žalobce ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto, a aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši jednoho režijního paušálu.

Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce není přípustné podle ustanovení , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „ “), když řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), neboť právní otázku hmotného práva, zda lze přiznat nárok na náhradu za znárodnění podle dekretu presidenta republiky č. 100/1945 Sb., na jejímž řešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a není důvod, aby tato otázka byla posouzena jinak.

I na nyní posuzovanou věc lze vztáhnout dovolacím soudem již dříve formulovaný závěr, že v situaci, kdy na zmírnění majetkové křivdy oprávněným fyzickým osobám, k níž došlo neposkytnutím náhrady za znárodněný majetek podle předpisů o znárodnění z let 1945 - 1948, pamatuje ustanovení věta druhá , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 1999, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. , a z judikatury Ústavního soudu např. nález ze dne 22. 10. 1997, sp. zn. ), je současně vyloučena možnost uplatňování nároků na vyplácení náhrad přímo na základě poválečných předpisů; proto se vyplacení náhrady na základě předpisů o znárodnění [v dané věci podle dekretu presidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, ve spojení s vyhláškou ministra průmyslu ze dne 27. 12. 1945, č. 638/1946 Ú.l., jíž na základě § 1 odst. 4 dekretu presidenta republiky ze dne 24. 10. 1945, č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, byl dnem 27. 10. 1945 znárodněn zestátněním podnik Reimann a syn (Reimann & Sohn) se sídlem v Brně] s úspěchem již nyní domáhat nelze (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. , ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. , ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. , a ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. ). Závěr o poměru restitučních předpisů (coby legis specialis) k ostatním právním předpisům sleduje též principy vyjádřené v judikatuře Ústavního soudu (přiměřeně srov. např. plenární stanovisko Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. , uveřejněné pod č. 477/2005 Sb.). Dále srov. právní názory vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. .

S ohledem na shora uvedené bylo nadbytečné, aby se dovolací soud zabýval ostatními námitkami obsaženými v dovolání. K vadám uvedeným v ustanovení , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné ( ).

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení věty první odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení věty první, , a a zavázal dovolatele, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých České republice - Ministerstvu financí v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (Česká republika - Ministerstvo financí nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž Česká republika - Ministerstvo financí nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde tak o paušální náhradu hotových výdajů podle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ) ve výši 300,- Kč ( , o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle a podle exekučního řádu).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. července 2016

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu