Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2315/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Rozsudek Městského soudu v  Praze ze dne 12. 4. 2006, č.j. -66, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze svým rozsudkem výše označeným potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 11. 2005, č.j. -53, kterým byla žaloba o finanční náhradu za dům čp. 189 s pozemky parc. č. 328 – zastavěná plocha a parc.č. 526/1 – zahrada, vše v k.ú. N. S. u O., požadovaná ve výši 100.000,- Kč v akciích nemajících povahu státního dluhopisu a znějících na majitele (veřejně obchodovatelných, emitovaných R. i. f. a.s.), zamítnuta. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud přezkoumal podmínky nároku žalobkyně (dcery původních vlastníků), opřeného o , o mimosoudních rehabilitacích. Přisvědčil žalobkyni, že případná prekluze jejího nároku na vydání věci proti osobám povinným neměla za vzniklého právního stavu, kdy nemovitosti nebylo možné vydat, právní význam. Nárok vůči státu byl ve smyslu článku II. odst. 4 uplatněn v zákonné lhůtě. Podmínka nároku podle (finanční náhrada se poskytne oprávněné osobě za nemovitost, kterou nelze vydat) byla splněna; fyzické osoby, které věc vlastní, nebyly osobami povinnými ve smyslu (nenabyly nemovitosti v rozporu s tehdy platnými právními předpisy ani na základě protiprávního zvýhodnění). Odvolací soud však uzavřel, že původní vlastníci nemovitosti, jimž svědčil restituční nárok podle zákona č. 128/1946 Sb., neuplatnili tento nárok, a tak nebyl naplněn předpoklad ve znění

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které zdůvodňovala jeho zásadním právním významem. Poukazovala na okolnosti, proč nemohli její rodiče ani ostatní přeživší členové rodiny, rozptýlení v důsledku války po světě, restituční nárok podle zákona č. 128/1946 Sb. uplatnit. Navíc Ústavní soud dovodil, že uplatnění tehdejšího restitučního nároku není podmínkou nynější restituce resp. poskytnutí finanční náhrady (nález ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. ). Dovolatelka žádala, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Žalovaná považovala ve vyjádření k dovolání rozsudek odvolacího soudu za správný. Nárok, neuplatněný podle § 1 odst. 1, § 4 odst. 1 zákona č. 128/1946 Sb., se uplynutím tehdejší zákonné lhůty (do 17. 6. 1949) promlčel, což má důsledky i pro nynější restituci. neměl založit nové nároky osobám rasově perzekvovaným, ale měl umožnit pokračování v restitučním řízení osobám (nebo jejich dědicům), které uplatnily nárok podle zákona č. 128/1946 Sb. a jejich nárok nebyl po dni 25. 2. 1948 uspokojen z důvodů, uvedených v Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl.

Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně, zastoupená  advokátem, podala dovolání v  zákonné  lhůtě ( , ). Žalobkyně dovozovala přípustnost dovolání z ustanovení a uplatněný dovolací důvod spadal pod

Dovolání je přípustné a důvodné.

Přípustnost dovolání byla v posuzované věci založena podle , neboť dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Tento zásadní význam byl naplněn v intencích jak pro novost z pohledu judikatury, tak i pro řešení pro věc určující právní otázky v rozporu s hmotným právem.

Odvolací soud v souladu ze zákonem dovodil, že žalobkyně je oprávněnou osobou, že uplatnila nárok na restituční náhradu vůči státu včas a že alternativa finanční náhrady se tu otevírá za situace, kdy nemovitosti nelze vydat ( , , ve spojení s článkem II bodem 4 ). Nemovitosti přešly na stát konfiskací dne 25. 11. 1950, tedy v rozhodném období ( , ).

Odvolací soud však nevzal dostatečně v úvahu vývoj relevantního ústavně konformního výkladu v mezidobí. Jak uzavřel v nálezu citovaném dovolatelkou (uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, svazek 32, č. 40) Ústavní soud, restituci podle lze umožnit i tehdy, jestliže nebyl využit postup podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo zákona č. 128/1946 Sb. a tehdejšími oprávněnými nebyl poválečný restituční nárok uplatněn. Podstatná je tedy potencialita nároku (srov. i okolnosti jeho neuplatnění uváděné dovolatelkou), nikoli jeho uplatnění; ostatně rozhodná pasáž zní ve vztahu k věci tak, že oprávněná osoba „měla na ni nárok“.

Námitky strany žalované proti dovolání vyvrací podle názoru dovolacího soudu tentokrát nepřímo znovu Ústavní soud, jenž poměrně rozsáhle pojednal o účelu (náprava perzekuce osob židovského vyznání) ve svém nálezu ze dne 16. 12. 1994, sp. zn. , publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení ve svazku 35, č. 192, bod XII, str. 536, 537.

Nejvyšší soud se cítí být výše citovanou interpretací Ústavního soudu vázán ve smyslu y.

Došlo tedy k procesnímu stavu, při němž důvod, pro který dochází ke zrušení rozsudku odvolacího soudu, platí jen pro tento rozsudek (soud prvního stupně dovodil jiný důvod neexistence dovolatelkou tvrzeného nároku).

Rozsudek odvolacího soudu nebylo možné považovat za správný a dovolací soud jej proto zrušil a věc odvolací instanci vrátil k dalšímu řízení ( věta první ). Odvolací soud je následně podle vázán právním názorem dovolacího soudu.

Odvolací soud rozhodne ve svém pozdějším rozsudku též o náhradě nákladů řízení o dovolání ( věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 28. února 2007

JUDr. Ludvík  D a v i d, CSc., v. r.

předseda senátu