Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 5605/2015

33 Cdo 5605/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně I. S., zastoupené Ing. P. H., proti žalovanému T. S., zastoupenému JUDr. Filipem Jirouskem, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Preslova 9, o zaplacení 917.620,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. září 2015, č. j. -267, takto:

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud ve Frýdku - Místku rozsudkem ze dne 20. listopadu 2014, č. j. -232, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 917.620,- Kč s úrokem z prodlení za období od 12. 2. 2008 do 11. 2. 2011 ve výši 180.969,- Kč a s úrokem z prodlení z částky 917.620,- Kč jdoucím od 12. 2. 2011 do zaplacení v zákonné výši, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení. Učinil tak poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. , zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. března 2013, č. j. -135, a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 31. května 2012, č. j. -94, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. září 2015, č. j. -267, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 917.620,- Kč s úrokem z prodlení za období od 23. 4. 2011 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené ČNB zvýšené o 7 % bodů k 1. dni každého pololetí, kdy bude prodlení trvat; v části, jíž byl žalovaný zavázán k úhradě úroku z prodlení z částky 917.620,- Kč za období od 12. 2. 2008 do 22. 4. 2011, jej změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které není podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II. bod 1. a čl. II bod 2 , dále jen „ “), přípustné, neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ). Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud ( ).

Každé podání účastníka řízení, tudíž i dovolání, je nutné posuzovat podle jeho obsahu ( ). Z obsahu dovolání vyplývá, že žalovaný jím napadá výlučně tu část rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 917.620,- Kč s úrokem z prodlení za období od 23. 4. 2011 do zaplacení. Ostatně proti té části rozsudku, jíž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně (ve prospěch žalovaného) tak, že zamítl žalobu o zaplacení úroků z prodlení za období od 12. 2. 2008 do 22. 4. 2011, by dovolání ani nebylo (subjektivně) přípustné.

Podle lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Žalovaný v dovolání, které považuje za přípustné podle všech kritérií uvedených v , zpochybňuje závěry, které odvolací soud přijal v důsledku vázanosti právním názorem Nejvyššího soud vysloveným v rozsudku ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. (a dříve v obdobné věci v rozsudku ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. ), že smlouva o postoupení pohledávky zůstavitele (otce žalobkyně) za žalovaným, kterou uzavřel správce dědictví D. H. s C.M.M. CZ, spol. s. r. o., je neplatná, a že jeho dluh vůči žalobkyni jako nástupkyni původního věřitele nezanikl uzavřením „Dohody o vzájemném zápočtu“ (dále také jako „dohoda o započtení pohledávek“) mezi C.M.M. CZ, spol. s. r. o. a žalovaným. Prosazuje, že správce dědictví jednal za žalobkyni a plnění ze smlouvy o postoupení pohledávky přijal pro ni; teprve poté se na její úkor bezdůvodně obohatil, jestliže platbu přijatou od C.M.M. CZ, spol. s. r. o. zpronevěřil. Žalobkyně tudíž má žalovaný obnos žádat po správci dědictví a on není ve věci pasivně legitimován; svého dluhu se totiž zprostil.

Žalovaný je přesvědčen, že „věc je nutno vyřešit jinak (pokud jde o otázku neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky), než jak učinil Nejvyšší soud ve své dřívější judikatuře, což se týká té části rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. , v níž Nejvyšší soud posuzoval použitelnost závěru vysloveného v rozsudcích ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 16/2004, ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 61/2010, a ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. “. Dovolatel oproti Nejvyššímu soudu prosazuje, že správce dědictví nevystupoval v právním vztahu (při uzavření smlouvy o postoupení pohledávky) jako samostatný subjekt (nepostupoval svou vlastní pohledávku a nepřijímal peníze pro sebe), nýbrž zastupoval žalobkyni (právní nástupkyni věřitele), a tudíž spolu s ní de facto představují totožnou (jednu) osobu postupitele (věřitele). Nejvyšší soud podle názoru dovolatele pochybil již v rozsudku ze dne 14. 1. 2009., sp. zn. , v němž na neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky usoudil z toho, že správce dědictví nebyl oprávněn disponovat s majetkem zůstavitele (věřitele) bez souhlasu soudu. Žalovaný zdůraznil, že důvodem postoupení pohledávky zůstavitele bylo její vymožení pro dědice, což byl výsledek pro dědice příznivější nežli pouhá existence pohledávky. Argumentace žalovaného není sto zvrátit právní závěry, které Nejvyšší soud dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 17. 4. 2014, č. j. -178, jímž zrušil předchozí rozsudky soudů obou stupňů v dané věci, a v němž soudy zavázal právním názorem, že účinky oznámení postupitele dlužníkovi učiněného na základě neplatné smlouvy o převodu pohledávky – jak byly vyloženy v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. , ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. , nebo ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. – lze vztáhnout pouze na vztahy mezi věřitelem, dlužníkem a třetí osobou, které věřitel postoupí svoji pohledávku za dlužníkem, nikoli však na posuzovaný právní vztah, kdy pohledávku nepostoupil třetí osobě věřitel, ale správce dědictví, který k tomu nebyl oprávněn. K postupu správce dědictví se pak Nejvyšší soud velmi podrobně vyjadřoval již ve svém rozsudku ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. , v němž přijal a odůvodnil závěry, že „zcizovat nebo jinak nakládat s věcmi, právy a dalšími majetkovými hodnotami náležejícími do dědictví nebo činit se zůstavitelovým majetkem jiná opatření, přesahující rámec obvyklého hospodaření, mohou během řízení o dědictví jen dědici a pouze se svolením soudu ( ); to platí také o majetku, který byl svěřen správci dědictví. Zůstavitelův majetek má podle výsledku řízení dědického připadnout (a vlastně již připadl – srov. obč. zák.) dědici, zatímco správce dědictví je do své funkce soudem povoláván jen proto, aby zůstavitelův majetek byl (pro dědice) uchován“. Výkon funkce správce dědictví sice vyžaduje aktivní postoj k majetku zůstavitele, avšak směřující jen k tomu, aby byl majetek patřící do dědictví řádně zabezpečen, zejména proti poškození a ztrátě. Nakládání se zůstavitelovým majetkem nebo jiná opatření, která přesahují rámec obvyklého hospodaření, zjevně nepředstavují úkony, které by byly nezbytné k uchování majetku náležejícího do dědictví; k takovým úkonům správce dědictví není oprávněn, i kdyby k nim měl svolení soudu“. Dovolací soud neshledává důvod odchýlit od těchto závěrů. Nebyl-li správce dědictví oprávněn zcizit majetek (pohledávku) zůstavitele, pak nelze než dovodit, že smlouva o postoupení pohledávky, kterou během řízení o dědictví uzavřel, je pro rozpor se zákonem neplatná. Jestliže pak správce dědictví neměl k postoupení pohledávky zůstavitele svolení soudu (které by navíc bylo - jak je výše vyloženo - z hlediska /ne/platnosti smlouvy irelevantní), nelze než dovozovat, že smlouvu neuzavřel jako zástupce žalobkyně. Žalobkyně nemůže nést důsledky právního jednání, kterého nebyla účastna, namísto účastníků smluv (smluvních stran).

Z hlediska právního posouzení věci je bezvýznamná úvaha dovolatele, že k postupu správce dědictví by nebyly žádné výhrady, pokud by celá transakce proběhla úspěšně, resp. pokud by správce dědictví částku získanou od C.M.M. CZ, spol. s. r. o. předal žalobkyni (resp. soudem nově ustanovené správkyni dědictví). Je nadbytečné předvídat, co by následovalo v případě, který dovolatel nastiňuje. Strany v civilním procesu rozhodují o tom, zda dojde ke sporu a co bude jeho předmětem; mají právo disponovat řízením a předmětem řízení (tzv. dispoziční zásada).

S ohledem na závěry, které učinil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. , neobstojí výtka dovolatele, že soudy rozsah povinností správce dědictví vyvozovaly jen ze znění a smyslu zákonného ustanovení o správci dědictví a nepřihlédly náležitě k obsahu usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 15. 8. 2001, č. j. -7, o ustanovení správce dědictví. Nejvyšší soud se v citovaném rozsudku usnesením soudu prvního stupně o ustanovení správce podrobně zabýval a své závěry náležitě zdůvodnil; odvolací soud nevybočil z intencí těchto závěrů, uzavřel-li, že smlouva o postoupení pohledávky uzavřená správcem dědictví je neplatná. Jakýkoli rozbor obsahu usnesení o ustanovení správce dědictví na takovém závěru nemohl nic změnit (k právnímu úkonu zcizení majetku zůstavitele není správce dědictví oprávněn, i kdyby k němu měl svolení soudu – viz výklad shora). Nadto námitka, že odvolací soud nevzal náležitě v úvahu údaje uvedené v ě, příp. učinil z y nesprávné zjištění, není uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu , nýbrž odvolacímu soudu je tím vytýkáno, že při právním posouzení věci vyšel z nesprávně, příp. neúplně zjištěného skutkového stavu.

Otázku, „zda lze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za správné jen proto, že odvolací soud byl vázán předcházejícím rozhodnutím dovolacího soudu, i když právní názor zaujatý v předcházejícím rozhodnutí dovolacího soudu se ukáže jako nesprávný“, formuluje žalovaný (coby otázku dosud dovolacím soudem nevyřešenou) v přesvědčení, že předchozí rozhodnutí dovolacího soudu v dané věci, jakož i rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 14. 1. 2009 v obdobné věci, jsou nesprávná a dovolací soud v nich přijaté závěry nyní přehodnotí, popř. předloží věc k rozhodnutí velkému senátu. Protože dovolací soud neshledal důvody pro to, aby jím již vyřešenou právní otázku neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky posoudil nyní jinak, je nadbytečné se zabývat se otázkou vázanosti právním názorem soudu vyššího stupně.

Za dovolacím soudem dosud neřešenou žalovaný označuje rovněž otázku, „zda v případech plnění z titulu bezdůvodného obohacení jerozhodující objektivní průběh věci nebo subjektivní představy zúčastněných subjektů“. Zodpovězení této otázky nevyžaduje zvláštní výkladové stanovisko dovolacího soudu a navíc smyslem takto formulované otázky je pouze prosazení názoru, že platbou za postoupenou pohledávku C.M.M. CZ, spol. s r.o. ve skutečnosti („objektivně“) za žalovaného uhradila jeho dluh vůči zůstaviteli („objektivně šlo o náklad učiněný za jiného ve smyslu ustanovení § 454 obč. zák. bez ohledu na subjektivní představy zúčastněných subjektů, které se /subjektivně/ mylně domnívaly, že právním důvodem plnění je smlouva o postoupení pohledávky“). Vytýká-li v tomto směru žalovaný odvolacímu soudu, že nesprávně zjistil „obsah jeho právního jednání“, resp. že nezjistil, jaká byla skutečná vůle jednajících, tj. jeho, C.M.M. CZ, spol. s. r. o. a správce dědictví (že ve skutečnosti šlo „o inkaso pohledávky zůstavitele“), pomíjí, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Správnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní. Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz a contrario); skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení zpochybnit a je pro dovolací soud závazný. Pokud je v dovolání v tomto směru argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (tedy ze skutkové verze žalovaného, že vůle zúčastněných směřovala k inkasu pohledávky zůstavitele za žalovaným), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že žalovaný není ve věci pasivně legitimován. Z uvedeného vyplývá, že odkazy dovolatele na rozhodnutí ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. a ze dne 24. 5. 2013, sp. zn. , v nichž se Nejvyšší soud vyjadřoval k výkladu smluv, jsou nepatřičné. Odvolací soud neporušil ani dovolatelem namítaný princip priority výkladu smluv, neboť ten se uplatní pouze tam, kde jsou ve vzájemném konfliktu interpretační alternativy, z nichž jedna zakládá neplatnost smlouvy a druhá nikoliv (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. , ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. , a ze dne 24. 5. 2013, sp. zn. , jakož i nález Ústavního soudu České republiky ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). V posuzovaném případě však bylo postaveno najisto, že správce dědictví nebyl oprávněn smlouvu o postoupení pohledávky uzavřít - závěr o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky tudíž ani nezávisel na interpretaci jejího obsahu. Nad rámec uvedeného se sluší připomenout, že soud rozhoduje vždy na základě jím zjištěného skutkového stavu věci ( ). Skutkovou verzi některého z účastníků řízení (subjektivní vnímání skutku) nemůže akceptovat, neodpovídá-li výsledkům provedeného dokazování (objektivně zjištěnému skutkovému stavu věci). Stejně tak právní hodnocení věci soudem je „absolutní“ v tom smyslu, že je pro účastníky řízení závazné.

Odkaz žalovaného na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. , a ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. , jejichž závěry odvolací soud podle názoru dovolatele při rozhodování nerespektoval (odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), je nepřiléhavý pro jejich skutkovou odlišnost. V prvně zmíněném rozhodnutí se Nejvyšší soud vyslovil ke konkurenci a , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz , dále jen „obč. zák.“) v případě, kdy přistupitel uhradil věřiteli dluh dlužníka na základě neplatné smlouvy o přistoupení k dluhu ( obč. zák.) a požadoval po věřiteli vrácení toho, co za dlužníka plnil; dovolací soud přijal a odůvodnil závěr, že přistupitel (v postavení solidárního dlužníka vedle původního dlužníka) se může domáhat vrácení částky, kterou věřiteli zaplatil, pouze po původním dlužníkovi, nikoliv po věřiteli. Ve druhém rozhodnutí se Nejvyšší soud vyjadřoval k plnění, které věřiteli se souhlasem dlužníka poskytla třetí osoba, a jehož právní důvod následně odpadl; toto rozhodnutí dovolatel dezinterpretuje, neboť vytrhl z kontextu posouzení, kdo se bezdůvodně obohatil v případě plnění závazku podle , obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz ; dále jen „obch. zák.“).

Výtka žalovaného, že odvolací soud pochybil, jestliže zjištěný skutkový stav věci nepoměřoval ustanovením § 457 obč. zák., je nedůvodná; je totiž založena na mylném přesvědčení žalovaného, že žalobkyně byla účastnicí (neplatné) smlouvy o postoupení pohledávky a byla tudíž (ve smyslu § 457 obč. zák.) povinna vrátit plnění, které podle této smlouvy poskytla C.M.M. CZ, spol. s. r. o., což podle názoru žalovaného „nesplnila“ a „umožnila, aby správce dědictví následně tuto část pozůstalosti zpronevěřil“. Závěr odvolacího soudu, že uzavření smlouvy o postoupení pohledávky mezi správcem dědictví a C.M.M. CZ, spol. s. r. o. a smlouvy o vzájemném započtení pohledávek mezi C.M.M. CZ, spol. s. r. o. a žalovaným nemělo vliv na povinnost žalovaného uhradit předmětný dluh žalobkyni coby jediné dědičce po věřiteli, je správný (žalovaná nebyla účastníkem předmětných smluv a správce dědictví k jejich uzavření nebyl oprávněn).

Ve snaze prosadit, že není ve věci pasivně legitimován (že žalobkyně měla částku 971.620,- Kč požadovat po správci dědictví), žalovaný odvolacímu soudu vytýká, že porušil zásadu zakotvenou v , jestliže nerespektoval rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. , podle něhož byl trestný čin správce dědictví spáchán ke škodě dědičky po zůstaviteli (žalobkyně). Předně žalovaný v tomto směru nevymezil řádným způsobem přípustnost dovolání (srov. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Nadto rozsah vázanosti rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, není absolutní, nýbrž je obecně dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň okolnostmi významnými pro rozhodnutí v občanském soudním řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. ); soud se v trestním řízení platností smlouvy o postoupení pohledávky nezabýval (platnost právního úkonu, z něhož přijaté plnění obviněný zpronevěřil, není znakem skutkové podstaty trestného činu podle § 248 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, platného v době spáchání trestného činu zpronevěry) a skutková zjištění soudů v občanskoprávním řízení mezi žalobkyní a žalovaným „přesáhla“ zjištění soudu v trestním řízení (soudy proto nepostupovaly v rozporu s ustanovením ).

Žalovaný dále namítá, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. (uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 215/2002), neboť „nevyložil učiněný projev vůle podle výkladových pravidel“ - nedovodil, že ve smlouvě o půjčce (uzavřené mezi ním a otcem žalobkyně) byl ve skutečnosti sjednán úrok z prodlení podle § 517 odst. 2 obč. zák. a nikoliv smluvní pokuta. Uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu se však týká obchodních závazkových vztahů a opomenutí odvolacího soudu vyložit učiněný projev vůle podle § 266 odst. 1 obch. zák. a bylo v něm posuzováno ujednání o smluvní pokutě sjednané „napevno“ k okamžiku podepsání smlouvy jako procentuální provize označené jako smluvní pokuta, zatímco v případě smlouvy o půjčce uzavřené mezi otcem žalobkyně a žalovaným byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,2 % denně z dlužné částky pro případ prodlení s úhradou dluhu (o úroku z prodlení tudíž nemůže být řeč).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. , a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. ). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. ). Dovolání shora uvedený postulát nesplňuje, pokud jde o námitku, že rozhodnutí odvolacího soudu je „v rozporu se zákonnou judikaturou Nejvyššího soudu ohledně zákonných požadavků týkajících se odůvodnění soudních rozhodnutí“, neboť odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu neodpovídá zákonným požadavkům (je nepřezkoumatelné); navíc argumentace spojená s touto námitkou nevystihuje dovolací důvod uvedený v

Dovolatel sice výslovně podal dovolání do všech výroků rozhodnutí odvolacího soudu, ve vztahu k nákladovým výrokům však žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v – nevnesl.

Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle věty první odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. července 2016

JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu