Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Odo 512/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Vosečka v právní věci žalobce Ing. J. J., zastoupeného, advokátkou, proti žalované C. C. P., spol. s r.o., zastoupené, advokátkou, o zaplacení 90.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. října 1999, č.j. -70, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze k odvolání žalované shora označeným rozsudkem změnil rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 29. října 1997, č.j. -36, v odvoláním napadených výrocích označených jako I. a III. tak, že žalobu o zaplacení 90.000,- Kč s 18% úrokem z prodlení ročně od 18.5.1993 do zaplacení zamítl a žalobci uložil zaplatit žalované náklady řízení i náklady odvolacího řízení.

Odvolací soud dospěl k odlišnému právnímu hodnocení věci po opakování dokazování smlouvou o zprostředkování uzavřenou mezi žalobcem a žalovanou. Na rozdíl od soudu prvního stupně posoudil její ujednání pod bodem 16, o něž žalobce opíral svůj nárok na zaplacení žalované částky za zprostředkování koupě pozemku pro žalovanou, jako ujednání o smluvní pokutě, které je neplatným podle (dále též jen „obč. zák.“) pro rozpor s a násl. . Uvedený závěr k článku 16. jako k ujednání o smluvní pokutě učinil z jeho znění, že „podepsáním této smlouvy vzniká zprostředkovateli nárok na zaplacení deseti % z provize tj. 90.000,- Kč jako nevratné smluvní pokuty dle a následujících obchodního zákoníku“, neboť se v něm výslovně cituje právní důvod platby a odkazuje se na konkrétní ustanovení zákona upravující smluvní pokutu. Závěr o neplatnosti uvedeného ujednání podle obč. zák., podle něhož je neplatný právní úkon, který svým obsahem odporuje zákonu, pak odvolací soud opřel o ustanovení a násl. obč. zák. a a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Z uvedených zákonných ustanovení vyplývá, že pojmovým znakem smluvní pokuty je její zajišťovací funkce pro případ porušení smluvní povinnosti, a to, že je závazkem akcesorickým, který nemůže vzniknout bez existence zajišťovaného (hlavního) závazku. Zákonu proto odporuje a nelze tak platně sjednat povinnost k zaplacení smluvní pokuty již k okamžiku uzavření smlouvy, aniž bylo sjednáno, jaká smlouvou převzatá povinnost je takto zajišťována. Odvolací soud tak shledal žalobcův nárok opírající se o neplatné ujednání pod bodem 16. smlouvy o zprostředkování neoprávněným, a proto rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost opřel o (dále též jen „ “) a to z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle Namítl, že zvolená konstrukce zaplacení provize odpovídala obchodním zvyklostem v oboru realit a že odvolací soud při hodnocení smlouvy pochybil, když ji neposuzoval jako celek, ale vycházel pouze z doslovného znění článku 16., v němž považoval za zásadní pro posouzení oprávněnosti nároku jeho označení výrazem „nevratná smluvní pokuta“, a nevzal v úvahu i další ustanovení smlouvy (například článek 14. o nákladech za zprostředkování obsažených v provizi, článek 17. o nevratnosti částky především z důvodů, kdy od záměru koupit pozemek odstoupí zájemce po podpisu smlouvy o zprostředkování, k čemuž mezi účastníky došlo, a článek 18. o doplacení zbytku provize), z nichž lze vyvodit, že šlo o část provize, která měla být splatná již při podpisu smlouvy. Rovněž tak ve faktuře č. 014/05/93 není požadovaná platba označena jako smluvní pokuta, ale jako smluvní částka. Odvolacímu soudu vytkl, že nepostupoval podle ustanovení obč. zák. tím, že vyložil znění předmětné smlouvy o zprostředkování, zejména jejího článku 16. pouze podle jazykového vyjádření, a nevzal v potaz vůli účastníků při jejím uzavření, mezi nimiž byl smysl a účel smlouvy včetně jejího ujednání týkajícího se odměny a její úhrady nesporný. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I. části dvanácté rovněž projednal podle dosavadního znění .

Dovolání je v této věci přípustné podle , neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a je i důvodné.

Vady uvedené v , k nimž přihlíží dovolací soud z úřední povinnosti ( věta druhá ), se z obsahu spisu nepodávají a dovolatel je ani netvrdil. Řízení je však postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ).

Odvolací soud, cituje čl. 16. smlouvy („podepsáním této smlouvy vzniká zprostředkovateli nárok na zaplacení 10 % z provize t. j. 90.000,- Kč jako nevratné smluvní pokuty dle § 300 a následujících obchodního zákoníku“), postavil svůj výše zmíněný závěr pouze na tom, že se v tomto ujednání výslovně jmenuje důvod platby a odkazuje se na konkrétní ustanovení zákona upravující smluvní pokutu, aniž přihlédl k dalším ustanovením smlouvy (zejména k čl. 17. 18. a 19.), vztahujícím se ke sjednané povinnosti zaplatit při podpisu smlouvy 10% z provize, bez nichž by gramatický, logický a systematický výklad jazykového vyjádření právního úkonu nemohl být úplný a tudíž správný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. , uveřejněný v časopise Právní rozhledy, ročník 1999, číslo 7, strana 386 a též ). Zásadní pochybení odvolacího soudu při právním posouzení ujednání účastníků v . smlouvy však spočívá v tom, že vůbec na daný případ nepoužil ustanovení obchodního zákoníku, upravující pravidla výkladu projevu vůle v obchodních vztazích. Skutečnost, že účastníci ve smlouvě uvedli zákonný termín (smluvní pokuta) s odkazem na příslušná ustanovení právního předpisu, totiž sama o sobě nevylučuje aplikaci ustanovení obchodního zákoníku a nemůže být důvodem pro to, aby soud při výkladu takového úkonu vyšel pouze z významu jeho jazykového vyjádření vyplývajícího z odkazované právní normy a nepřihlédl též k úmyslu jednajících osob resp. k dalším okolnostem rozhodným pro výklad projevu vůle účastníků ve smyslu obchodního zákoníku.

Za tím účelem je nezbytné, aby soud v průběhu dokazování ověřil skutečnou vůli jednajících osob výslechem účastníků řízení resp. svědků (shodně srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. června 2000, sp. zn. ).

Protože tímto způsobem odvolací soud nepostupoval, zatížil řízení vadou uvedenou v , k níž dovolací soud přihlédl, i když nebyla v dovolání uplatněna ( ).

Protože napadené rozhodnutí není správné, Nejvyšší soud, aniž se musel zabývat dalšími námitkami dovolatele, je podle , části věty za středníkem zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( věta první ).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá a třetí o . s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 5. listopadu 2002

JUDr. Ivana Štenglová, v.r .

předsedkyně senátu