Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 3906/2020

32 Cdo 3906/2020-703

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně SANTÉ – zdravotní obuv s. r. o., se sídlem v Kladně, Buštěhradská 1030, PSČ 272 03, identifikační číslo osoby 25147129, zastoupené JUDr. Ondřejem Tošnerem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Slavíkova 1568/23, proti žalovanému P. T., narozenému dne XY, se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem v Olomouci, Pavelčákova 441/14, o zaplacení částky 2 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 12. 3. 2020, č. j. -605, takto:

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 12. 3. 2020, č. j. -605, ve věci samé potvrdil v pořadí již 3. rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 3. 7. 2019, č. j. -555, kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 000 000 Kč s úrokem z prodlení (výrok I), změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení zaplacením částky 866 714,10 Kč (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).

Převzal jako správná skutková zjištění soudu prvního stupně, zejména, že účastníci jako smluvní strany uzavřeli dne 10. 3. 2002 smlouvu o obchodním zastoupení obsahující konkurenční doložku (bod 6.1), jejíž 2. část vyložil tak, že žalovaný se zavázal, že po dobu 2 let od ukončení právního vztahu nebude „radou, zkušeností, investicemi, přenecháním kontaktů a ani jakkoliv jinak nápomocen žádné třetí osobě v předmětném druhu podnikání, tedy při výrobě a prodeji zdravotní obuvi“. Pro případ porušení byla sjednána smluvní pokuta 2 000 000 Kč. Smlouvu o obchodním zastoupení žalovaný vypověděl dne 26. 3. 2013, a nejpozději počátkem roku 2014 se podílel na podnikání O. Š., který sám vypověděl (převzaté zjištění učiněné soudem prvního stupně – viz bod 22 napadeného rozsudku ve spojení s bodem 50 rozsudku soudu prvního stupně), že „provozuje obchod se zdravotní obuví pod názvem PEON“ a jako zdravotní obuv, obuv se kterou obchoduje, inzeroval a dodával shodným odběratelům (lékárnám).

Konkurenční doložku měl za platně sjednanou. Obsahovala řádné vymezení časových a věcných účinků, a přestože neobsahovala vymezení územní, na závěr o její platnosti to vliv nemělo, protože právní úkon, kterým se žalovaný domáhal relativní neplatnosti, shledal neúčinným. Právo domoci se relativní neplatnosti konkurenční doložky bylo promlčeno a uplatnění námitky promlčení není v rozporu s dobrými mravy. Protože žalovaný porušil subjektivní povinnost vyplývající z konkurenční doložky, vznikl žalobkyni nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 2 000 000 Kč. Vzhledem k rozsahu činnosti a jejímu účelu ji měl za přiměřenou, na což pohnutky, pro které žalovaný smlouvu vypověděl, vliv mít nemohou.

Proti tomuto rozsudku, a to všem jeho výrokům, podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nebyly vyřešeny následující právní otázky: 1. zda v případě obsahuje-li konkurenční doložka pojem uvedený v zákoně, „je možno a nutno vycházet z výkladu tohoto pojmu dle právního předpisu“; 2. zda závěr o typově shodné obuvi je závěrem skutkovým, ke kterému je potřeba odborných znalostí a je nezbytné jej učinit výlučně na základě odborného vyjádření či znaleckého posudku; 3. zda pohnutky, pro které došlo k ukončení smlouvy o obchodním zastoupení, mohou mít vliv na přiměřenost smluvní pokuty, potažmo 4. mohou vést k odepření uplatnění námitky promlčení pro rozpor s dobrými mravy, a 5. zda sestává-li konkurenční doložka „ze dvou samostatných částí (hypotéz)“, lze „o smluvní ujednání, která jsou částí jen jedné hypotézy, rozšířit i druhou část (hypotézy); tedy lze do právního úkonu doplnit chybějící projev vůle“. Navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně považujíc dovolání za nepřípustné navrhla, aby bylo odmítnuto.

Rozhodné znění pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ ), , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupeným advokátem a ve lhůtě uvedené v , se nejprve zabýval otázkou, zda je dovolání přípustné.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z hlediska rozhodovací praxe dovolacího soudu nepatří dovolatelkou vymezené otázky mezi ty, které by dosud nebyly řešeny.

V případě otázky č. 1 Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2002, pod číslem 215, vysvětlil, že projev vůle je třeba vykládat podle pravidel určených v , obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), i tehdy, obsahuje-li zákonný termín nebo odkaz na ustanovení zákona; taková skutečnost nemůže být důvodem pro to, aby soud při výkladu tohoto právního úkonu vyšel pouze z významu jeho jazykového vyjádření vyplývajícího z odkazované právní normy a nepřihlédl též k úmyslu jednajících osob, resp. k dalším okolnostem rozhodným pro výklad projevu vůle účastníků ve smyslu obch. zák. V konkrétní věci totiž nelze vyloučit, že smluvní strany přikládají použitému termínu jiný význam (dále k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. , rozsudek ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. , rozsudek ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. ). Tento závěr, od něhož Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit, se beze zbytku uplatní též v posuzované věci.

Není podstatné, že smluvními stranami použitý pojem „zdravotní obuv“ byl obsažen pod položkou ex 64 v příloze č. 1 k , o dani z přidané hodnoty, obsahující seznam zboží podléhajícího snížené sazbě (kde ostatně ani nebyl definován), významné je pouze to, zda lze tento pojem vyložit; zjistit, v jakém významu byl smluvními stranami použit a zda je způsobilý dostatečně určit předmět takovéhoto typu obuvi.

Ustanovení , (dále jen „obč. zák.“) a obch. zák. formulují výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby případné pochybnosti o obsahu právního úkonu odstranil výkladem. Nejvyšší soud vysvětlil již v rozsudku ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. , že jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Ústavní soud pak v této souvislosti vyložil (z hlediska ústavně garantovaných základních práv), že „text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy“ (nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. ). Nejvyšší soud dále opakovaně připomněl, že obč. zák. zahrnuje požadavek, aby se výklad projevu vůle (tam, kde není výslovně projevena vůle jiná) řídil logikou věci. Při zkoumání projevené vůle účastníků smlouvy je třeba vycházet z toho, že smluvní strany se při uzavření smlouvy nechovaly nelogicky (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. , a ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. ). Výklad projevu vůle nemůže vést k takovým důsledkům, které jsou z hlediska pravidel logiky zjevně absurdní.

Nejvyšší soud neshledal, že by odvolací soud postupoval při zjištění obsahu posuzovaného právního úkonu (smlouvy o obchodním zastoupení) v rozporu s ustálenými judikaturními závěry (k nim dále srov. též např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. , ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. , ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. , ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. ), a jeho úvahám nelze ničeho vytknout. Pro úplnost lze dodat, že samotná vlastní interpretace pojmu „zdravotní obuv“, kterou dovolatel prosazuje, je z hlediska dovolacího řízení bezpředmětná, neboť jí dovolatel brojí proti skutkovému zjištění, na němž odvolací soud právní posouzení věci vybudoval (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002), a jako taková nepředstavuje uplatnění způsobilého dovolacího důvodu podle

Přípustnost dovolání otázka č. 1 nezakládá. Odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Použití zákonných výkladových pravidel v případě interpretace obsahu smlouvy o obchodním zastoupení ohledně časového rozsahu druhého zákazu sjednaného v konkurenční doložce směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního jednání. Nejde o nahrazení či změnu již učiněného projevu vůle, nýbrž o jeho výklad (k tomu viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. , ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. , ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. , ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. , nebo ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. ), a proto ze shodného důvodu jako otázka č. 1 nezakládá přípustnost dovolání ani otázka č. 5.

Dokazování prováděné soudem v občanském soudním řízení slouží ke zjištění skutkového stavu věci, na jehož základě soud rozhoduje o věci samé ( ). Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci ( ). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti), soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Znalecký posudek je přitom pouze jedním z důkazních prostředků, kterým může být pravdivost sporného skutkového tvrzení zjištěna.

Přestože žalovaný formálně vymezuje otázku č. 2 tak, že ji vztahuje k způsobu provádění dokazování, ve skutečnosti nevystihuje problém procesního práva, na nějž se snaží poukázat a který spočívá právě v hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti. Odvolací soud totiž právně relevantní spornou skutkovou okolnost, že O. Š. obchoduje se zdravotní obuví, zjistil nikoliv na základě důkazu přímého, ale důkazů nepřímých. Proces dokazování i proces hodnocení důkazů je věcí soudu prvního stupně, příp. odvolacího soudu, do něhož dovolacímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat, pokud obecné soudy postupují v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů a jestliže nelze mezi vyslovenými skutkovými závěry a provedenými důkazy konstatovat extrémní rozpor, nepodloženost závěrů provedenými důkazy, popřípadě libovůli obecných soudů, která pojmově vylučuje spravedlivost soudního řízení ve smyslu , resp. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2010, sp. zn. , nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. , a ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. ), tedy nejedná-li se o výjimečný případ, kdy se skutková otázka promítá do práva na spravedlivý proces ( d). Pokud odvolací soud zejména na základě výpovědi samotného O. Š, jím realizované inzerce, shodných odběratelů a jejich povaze, dospěl ke skutkovému závěru, že jmenovaný obchoduje se zdravotní obuví, tj. obuví se zdravotními prvky, je z toho zřejmé, že hodnocení důkazů odvolacím soudem není v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry [k takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální (logickou) oporu v provedeném dokazování] a nenese znaky libovůle (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. , nebo stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. ); což žalovaný ostatně ani netvrdí. Z uvedeného vyplývá, že žalovaný uplatňuje jiný dovolací důvod, než ten, který je uveden v [k tomu, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. ], a proto otázka č. 2 přípustnost dovolání nezakládá.

V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nepromítl odvolací soud do svých úvah o přiměřenosti smluvní pokuty a o odepření práva uplatnit námitku promlčení okolnosti, pro které žalovaný vypověděl smlouvu o obchodním zastoupení. V obou případech se vymykají právně relevantnímu časovému rámci, který představuje předpoklad jejich uplatnění.

Ve vztahu k přiměřenosti smluvní pokuty z judikatury Nejvyššího soudu (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. , ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. , ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. , nebo ze dne 21. 10. 2019, sp. zn. ) vyplývá, že úvahy o nepřiměřenosti sjednané smluvní pokuty se logicky (z povahy věci) mohou upínat toliko k těm okolnostem, které tu byly v době jejího sjednání; otázku, zda byla smluvní pokuta sjednána v (ne)přiměřené výši, nelze posuzovat z pohledu skutečností, které nastaly až poté, kdy byla smluvní pokuta v určité výši (přiměřené či nepřiměřené) sjednána. K důvodům, pro které žalovaný vypověděl smlouvu o obchodním zastoupení, které nastaly po sjednání smluvní pokuty, proto nelze při hodnocení (ne)přiměřenosti sjednané smluvní pokuty přihlížet.

Ve vztahu k odepření práva uplatnit námitku promlčení je soudní praxe jednotná v názoru, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, usnesení ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. , rozsudek ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. , nebo rozsudek ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. ), tedy i právu na dovolání se relativní neplatnosti. Jestliže by však výkon práva namítat promlčení uplatněného nároku byl toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka právního vztahu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou by pro něj zůstalo vedlejší a z hlediska jednajícího by bylo bez významu, jednalo by se sice o výkon práva, který je formálně se zákonem v souladu, avšak šlo by o výraz zneužití tohoto subjektivního práva (označovaného rovněž jako šikana) na úkor druhého účastníka, a tedy o výkon v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. , či již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ). Uplatnění námitky promlčení se příčí dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby ničím nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku promlčení byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. O jednání vykazujícím znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. ).

Z uvedeného je zřejmé, že dospěl-li odvolací soud k závěru, že okolnosti, pro které žalovaný vypověděl smlouvu o obchodním zastoupení, nelze zohlednit jak ve vztahu k přiměřenosti smluvní pokuty, tak ve vztahu k odepření práva uplatnit námitku promlčení, vyřešil tyto otázky v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a proto ani otázky č. 3 a 4 přípustnost dovolání nezakládají.

Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení a dále proti té části jeho rozhodnutí, jíž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech mezi účastníky za řízení před soudem prvního stupně, není vzhledem k přípustné.

Nejvyšší soud dovolání žalovaného, které není přípustné, podle odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 3. 2021

JUDr. Pavel Příhoda předseda senátu