Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 1583/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor ze dne 6.4.2000, č.j. -120 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 6. 4. 2000, č.j. -120 změnil rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 12. října 1999, č.j. -111 tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 129.302,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Odvolací soud dále rozhodl o nákladech řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že v daném případě se podstata sporu zúžila na otázku, zda je ujednání o zaplacení úroku ve výši 1 % z dlužné částky denně v souladu s dobrými mravy.

Podle názoru soudu druhého stupně je jednou z hlavních zásad právní úpravy závazkových vztahů v obchodním zákoníku zásada smluvní volnosti, která se projevuje mj. i při sjednávání úroků z prodlení ve smyslu § 369 obch. zák. Sjednání úroku ve výši 1 % denně neodporuje žádnému zákonnému ustanovení. Aplikace § 39 obč. zák. na daný případ by podle soudu znamenala popření principu smluvní volnosti.

Odvolací soud proto dospěl – na rozdíl od soudu prvního stupně, který konstatoval neplatnost ujednání o smluvním úroku pro rozpor s dobrými mravy - k závěru, že toto ujednání je platné, a návrhu žalovaného, který se domáhal zaplacení úroku, vyhověl v plném rozsahu.

Dovoláním ze dne 8.6. 2000 napadl žalovaný uvedený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. Při vymezení dovolacích důvodů odkázal na ustanovení , písm. d)

V dovolání žalovaný zejména uvedl, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, zejména s ohledem na ustanovení § 265 obch. zák. Při podpisu smlouvy o dílo, ve které se zejména zavázal k placení úroku z prodlení ve výši 1 % denně, si žalovaný neuvědomil, že se fakticky jedná o roční úrok z prodlení ve výši 365 %. Navíc v době, kdy zmíněnou smlouvu podepisoval vycházel z toho, že cena sjednaného díla bude zaplacena majitelem objektu. Ten však po provedení díla odmítl zaplatit, čímž se žalovaný nezaviněně dostal do prodlení.

Podle názoru dovolatele se odvolací soud vůbec nezabýval souladem ujednání o úrocích s ustanovením § 265 obch. zák. Každý případ je samozřejmě třeba posuzovat individuálně, ovšem pro sjednání úroků musí existovat určitá maximální hranice. Z rozhodnutí odvolacího soudu by bylo možno dovodit, že si účastníci mohou sjednat výši úroků z prodlení ve zcela neomezené výši.

Dovolatel proto navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání, jak vyplývá ze spisu, nevyjádřil.

Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že dovolání žalobce bylo podáno proti rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1. 1. 2001, proto se podle části dvanácté hlavy I., bod 17 zák č. dovolání projedná a rozhodne se podle dosavadních právní předpisů, tj. podle ve znění platném do 31. 12. 2000 (dále jen „ \").

Nejvyšší soud dále posoudil dovolání žalovaného z hledisek ustanovení , , 2 a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupena advokátem, kterým bylo dovolání též sepsáno.

Dovolání je v posuzovaném případě přípustné podle ust. , neboť odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Dovolání je důvodné.

Dovolatel uplatnil jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení může spočívat buď v tom, že soud na zjištěný skutkový stav použil nesprávný právní předpis, anebo si právní předpis nesprávně vyložil.

V daném případě dospěl odvolací soudu k závěru, že ujednání o úrocích z prodlení ve výši 1 % z dlužné částky denně není v rozporu se zákonem, když aplikace § 39 obč. zák. by podle něj byla popřením principu smluvní volnosti. Tento názor nepovažuje dovolací soud za správný.

Podle § 39 obč. zák. je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům, neplatný.

V rozporu s dobrými mravy je právní úkon, který neodpovídá mravním zásadám, popř. kulturním a společenským normám, které jsou obecně přijímány v určité společnosti a vytváří tak obecné mínění o tom, co je společností akceptovatelné a pokládané za poctivé a slušné jednání. K rozporu s dobrými mravy proto dochází tehdy, jestliže se obsah právního úkonu ocitne v rozporu s uvedeným obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích je pak kritériem určujícím, jaký obsah jejich jednání je z tohoto hlediska přijatelný.

Dobré mravy netvoří uzavřený a petrifikovaný normativní systém, jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání. Rozpor právního úkonu s dobrými mravy je proto třeba posuzovat v každém případě individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období a k jejich tehdejšímu postavení.

Ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení, z nichž dovolací soud vychází, a které nebyly zpochybňovány, vyplývá, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o dílo ze dne 26. 3. 1995, která se řídí podle příslušných ustanovení obchodního zákoníku. Ve smlouvě bylo mj. ujednáno, že pro případ nesplnění bude zaplaceno smluvní penále ve výši 1 % z dlužné částky denně. Termín „penále„ soudy vyložily podle závěrů Nejvyššího soudu, který již ve věci jednou rozhodoval rozsudkem ze dne 31. srpna 1999, č.j. -98 tak, že se jednalo o sjednání úroku z prodlení.

Nejvyšší soud dospěl s ohledem na uvedené k závěru, že v situaci, kdy se zákonný úrok z prodlení pohyboval v době uzavření smlouvy o dílo kolem částky 20 % ročně, je ujednání o úrocích z prodlení ve výši 1 % denně tak, jak to bylo vyloženo výše v rozporu s dobrými mravy a tudíž neplatné. Sjednaná denní sazba úroků z prodlení by totiž odpovídala roční úrokové sazbě 365 % ročně, což představuje více než 18-ti násobek zákonné úrokové míry v době uzavření smlouvy o dílo, což je sankce ve výši, která není obecně akceptovatelná, a to i s ohledem na to, že konkrétní okolnosti posuzovaného případu, zejména event. hrozící škoda nijak neodůvodňovaly sjednání úroků z prodlení v tak rozdílné výši oproti zákonným úrokům.

Názor odvolacího soudu, podle kterého by aplikace ust. § 39 obč. zákoníku na daný případ byla popřením smluvní volnosti nepovažuje dovolací soud správný. Zásada smluvní volnosti, na kterou ve svém rozhodnutí odkazuje soud druhého stupně, se projevuje mj. v možnosti svobodně určit obsah smlouvy. I smluvní volnost vyjádřená v určitém právním úkonu však podléhá posouzení podle ustanovení § 39 obč. zák., a proto nelze dospět k závěru, že obsah právního úkonu nemůže být v rozporu s dobrými mravy jen proto, že byl výsledkem konsensu smluvních stran.

Soulad obsahu právního úkonu (v posuzovaném případě smlouvy) s dobrými mravy musí být posuzován vždy, bez ohledu na to, že obsah byl výsledkem svobodného ujednání mezi účastníky jako v daném případě a také bez ohledu na to, kdo případný rozpor s dobrými mravy zavinil, či zda některá ze stran byla při uzavírání smlouvy v dobré víře.

Nejvyšší soud přitom na daný případ neaplikoval ustanovení § 265 obch. zák. (na které poukazuje žalovaný ve svém dovolání), podle kterého výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany. Ujednání o výši úroků z prodlení v daném případě totiž nabylo již intenzity rozporu s dobrými mravy a dovolací soud je proto považoval podle § 39 obč. zák. (jehož působnost zůstává i pro oblast obchodních závazkových vztahů úpravou v § 265 nedotčena), za neplatné.

Podle názoru Nejvyššího soudu odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, když dospěl k závěru, že ujednání o úrocích z prodlení ve výši 1 % z dlužné částky denně je platné a ustanovení § 39 obč. zák. nelze na daný skutkový stav aplikovat. Ujednání o úrocích z prodlení je třeba považovat za neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Žalobě bude proto možno vyhovět jen v části, kterou byl uplatněn nárok na zaplacení zákonných úroků z prodlení; jejich konkrétní výši bude třeba určit v dalším řízení ve věci.

S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud podle obč. zák., , , , rozhodl tak, že napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení ve věci.

O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ust. v novém rozhodnutí o věci.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. dubna 2001

JUDr.Ing. Jan H u š e k, v.r.

Za správnost vyhotovení: Naděžda Solařová předseda senátu