Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 5031/2015

32 Cdo 5031/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně PREXIM DIESEL spol. s. r. o., se sídlem v Hradci Králové, Slezské Předměstí, Myslbekova 362/6, PSČ 500 03, identifikační číslo osoby 15062651, zastoupené JUDr. Oldřichem Benešem, advokátem se sídlem v Ostravě – Mariánských Horách, Mojmírovců 805/41, PSČ 709 00, proti žalované Howden ČKD Compressors s. r. o., se sídlem v Praze 9 – Vysočanech, Klečákova 347/5, PSČ 190 00, identifikační číslo osoby 02112507, zastoupené Mgr. Ing. Markétou Císařovou, advokátkou se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, V celnici 1031/4, PSČ 110 00, o zaplacení 125 000 EUR s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 5. 2015, č. j. -298, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 5. 2014, č. j. -263, zamítl žalobu na zaplacení částky 125 000 EUR se zákonným úrokem z prodlení od 24. 8. 2012 do zaplacení (výrok pod bodem I) a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 243 064,80 Kč (výrok pod bodem II).

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I potvrdil, ve výroku pod bodem II je změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech řízení částku 243 936 Kč (první výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které dovolací soud neshledává přípustným.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „ “).

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolatelka ve vztahu k přípustnosti dovolání uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny.

Příslušné právní otázky dosud dovolacím soudem neřešené dovolatelka nejen že neformuluje, ale ani nikterak neoznačuje a argumentace odpovídající příslušnému předpokladu přípustnosti dovolání není zahrnuta ani ve vymezení dovolacího důvodu ( ).

Dovolatelka neformuluje výslovně ani otázky, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od judikatury dovolacího soudu, z obsahového vymezení dovolacího důvodu (z vylíčení, v čem je spatřováno nesprávné právní posouzení věci) však je zřejmé, jaké otázky má na mysli a od které judikatury se měl odvolací soud odchýlit.

V prvé řadě dovolatelka namítá, že soudy nižších stupňů nerespektovaly rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2007, sp. zn. (který je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na http://www.nsoud.cz), podle jehož závěrů svědek vypovídá o tom, co svými smysly vnímal o skutečnostech, a nepřísluší mu, aby tyto skutečnosti hodnotil a činil z nich skutkové nebo právní závěry; svědek proto o svých skutkových nebo právních závěrech (názorech) na věc nemůže být vyslýchán, a uvede-li přesto ve své výpovědi takové závěry (názory), soud k nim při hodnocení jeho výpovědi nepřihlíží.

Dovolatelka tu nečiní nic jiného, než že soudům nižších stupňů vytýká vadný (od judikatorních závěrů odvolacího soudu odchylný) postup při provádění a hodnocení důkazů; otázku procesního práva, kterou odvolací soud řešil (jíž se v napadeném rozhodnutí zabýval), tu neformuluje. Námitky vad řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem kritériím stanoveným v neodpovídají (vzhledem k nejsou ostatně ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. , ze dne 7. 11. 2014, sp. zn. , ze dne 14. 11. 2014, sp. zn. , a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. ). Proto také věty druhé stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné.

Nad rámec uvedeného lze dodat, že z rozhodnutí soudů nižších stupňů nevyplývá, že by závěr o skutkovém stavu věci založily na výpovědích svědků v té jejich části, která má, alespoň podle užité formulace, hodnotící charakter. Takový závěr nelze dovozovat ani z toho, jak soud prvního stupně (z hlediska formulačního nepříliš šťastně) uvozuje vylíčení obsahu jednotlivých svědeckých výpovědí („z výslechu svědka soud zjistil …“). Týž obrat tento soud nakonec zvolil též při vylíčení obsahu svědecké výpovědi zaměstnance a bývalého jednatele dovolatelky Ing. Z. J., z jehož výpovědi mimo jiné naopak „zjistil“, že písemně zprostředkovatelská smlouva uzavřena nebyla, nicméně došlo k uzavření zprostředkovatelské smlouvy činností žalobkyně a žalované.

Závěr o přípustnosti dovolání neumožňuje ani námitka argumentující závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2000, sp. zn. , podle nichž nárok zprostředkovatele na odměnu ve smyslu ustanovení obč. zák. (tj. , , zrušeného ke dni 1. 1. 2014)‚ je opodstatněn za předpokladu, že mezi výsledkem, tj. uzavřením požadované smlouvy zájemcem s třetí osobou, a činností zprostředkovatele je vztah příčinné souvislosti opravňující závěr, že nebýt úsilí zprostředkovatele směřující k zajištění příležitosti pro zájemce uzavřít smlouvu s třetí osobou, k tomuto výsledku by nedošlo. Toto rozhodnutí řeší otázku, za splnění jakých předpokladů vzniká v závazkovém vztahu založeném zprostředkovatelkou smlouvou zprostředkovateli právo na odměnu. Odvolací soud takovou otázku neřešil a řešit neměl důvod, jestliže dospěl k závěrům, že mezi účastníky smlouva o zprostředkování uzavřena nebyla a že činnost dovolatelky k uzavření smlouvy s odběratelem nevedla. Takto předložená otázka kritéria stanovená v nesplňuje, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu na jejím řešení nezávisí (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. , a usnesení ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. , ústavní stížnost proti němuž podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. ).

Dovolatelce nelze přisvědčit ani v argumentu, že odvolací soud se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. , podle jehož závěrů skutečnost, že stejnou činnost (jako žalovaná) vykonával pro žalobkyni jiný subjekt, neodnímá (nevylučuje) sama o sobě právní důvod pro plnění provize obchodní zástupkyni (žalované). Skutkový stav zjištěný v řízení soudy nižších stupňů nezahrnuje skutkový závěr, že dovolatelka vykonávala pro žalovanou stejnou činnost jako zprostředkovatel žalované M/s. Ultratech Engineers. Právní posouzení odvolacího soudu je naopak založeno na skutkovém závěru, že pokud dovolatelka vykonávala nějakou činnost směřující k uzavření smlouvy mezi žalovanou a odběratelem, pak tak nečinila na základě smluvního vztahu s žalovanou a v její prospěch a tato činnost nevedla k uzavření smlouvy žalované s odběratelem. Takový závěr, že vyplacení provize sjednanému zprostředkovateli samo o sobě vylučuje právo dovolatelky na plnění, odvolací soud nevyslovil a není v jeho právním posouzení obsažen ani implicite. Odvolací soud jej v dovolatelkou prezentované (významově posunuté) a s judikaturou nesouladné podobě nepřijal ani v souvislosti s posouzením, zda dovolatelce vzniklo právo na plnění z titulu bezdůvodného obohacení. Argument, že žalovaná musela vynaložit finanční prostředky na zprostředkování prodeje společností M/s. Ultratech Engineers, užil toliko v druhé řadě, jako odpověď na tvrzení dovolatelky, podle něhož bezdůvodné obohacení žalované spočívá v úspoře finančních prostředků, které by jinak vynaložila na činnost, kterou pro ni dovolatelka nepochybně vyvíjela.

V souvislosti s tím Nejvyšší soud konstatuje, že dovolatelka – nejen v tomto bodě, nýbrž i v dalších částech svého dovolání – dovozuje rozpornost právních závěrů odvolacího soudu s judikaturou na podkladě vlastní verze skutkového stavu věci, odchylné od skutkových zjištění a skutkových závěrů, na nichž je jí kritizované právní posouzení vybudováno. Ve skutečnosti tak nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost zjištěného skutkového stavu věci (který v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze, srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. , a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. ), a přisuzuje odvolacímu soudu právní názory, které neučinil a na nichž tudíž jeho rozhodnutí nespočívá (srov. již citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. a tam vysvětlené procesní důsledky).

Nepřípadný je rovněž odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. (uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 12, ročník 2002, pod číslem 235). V něm se totiž Nejvyšší soud nezabýval otázkou, za jakých předpokladů lze dovodit vznik bezdůvodného obohacení, nýbrž – jsa vázán mezemi dovolacího přezkumu – řešil prostřednictvím výkladu § 458 obč. zák. toliko způsob určení jeho výše. Na řešení otázky výše bezdůvodného obohacení napadené rozhodnutí nezávisí, dospěl-li odvolací soud k právnímu závěru, že vzhledem tomu, co bylo zjištěno, žalované na úkor dovolatelky bezdůvodné obohacení vůbec nevzniklo. I zde dovolatelka ve své argumentaci opomíjí skutkový závěr odvolacího soudu, podle něhož pokud vykonávala nějakou činnost směřující k uzavření smlouvy, nebylo prokázáno, že by tak činila ve prospěch žalované, a tato činnost k uzavření smlouvy nevedla.

Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani námitka, že soudy nižších stupňů dovolatelce v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. , a ze dne 22. 10. 1998, sp. zn. , neposkytly poučení podle „ve vztahu k bezdůvodnému obohacení“ a upřely jí tak možnost prokazovat „nárok na bezdůvodné obohacení“, v důsledku čehož dovolatelka nemohla vědět, že by měla např. prokazovat „hospodářský význam“ její činnosti pro žalovanou nebo jinak doplňovat svá tvrzení. I v tomto případě dovolatelka neformuluje otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem, nýbrž toliko vytýká soudům nižších stupňů vadný procesní postup. Odvolací soud se ustanovením v napadeném rozhodnutí nezabýval a neměl důvod se zabývat.

Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. , že poučení podle až 3 slouží tomu, aby účastníci v řízení tvrdili rozhodné skutečnosti a aby ke svým tvrzením označili důkazy. Byla-li tudíž žaloba zamítnuta (tak jak tomu bylo ve vztahu ke vzniku bezdůvodného obohacení též v souzené věci) nikoli proto, že žalobce neunesl důkazní břemeno (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 5, ročník 2002, pod číslem 86), nýbrž na základě zjištěného skutkového stavu, nebyl pro postup soudu podle důvod (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. , uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 4255, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. ).

Výtkou pouhé (řešení otázky procesního práva nezahrnující) vady řízení je též námitka odkazující na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. , podle níž „zjištění, že činnost dovolatelky neměla mít pro žalovanou žádný hospodářský význam, lze považovat za zcela nové skutkové zjištění, o kterém odvolací soud neprováděl žádné dokazování“.

V části, v níž výslovně směřuje proti rozsudku odvolacího soudu též ve výrocích o nákladech řízení, postrádá dovolání jakoukoliv argumentaci a nemá tedy žádnou z náležitostí vyžadovaných ustanovením Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. větu první ), již uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež v tomto rozsahu brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání v této jeho části (srov. větu první ).

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání podle odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 5. 5. 2016

JUDr. Pavel Příhoda

předseda senátu