Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4844/2015

28 Cdo 4844/2015

U S N E S E N Í

Ing. L. B.

B. P.

, 2.

J. P.

, 3.

Ing. B. B.

, a 4.

Y. P.

, žalované 3. a 4. o zaplacení

75.000 Kč s příslušenstvím

, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. prosince 2014, č. j. -160, takto:

I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 2. 11. 2011, č. j. -47, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby bylo žalovaným uloženo zaplatit mu společně a nerozdílně částku 75.000 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.), jakož i o návrhu žalobce na osvobození od soudních poplatků (výrok III.). Soud zjistil, že žalovaná 3. dne 26. 11. 2009 poukázala ze svého účtu na účet žalovaného 2. částku 544.000 Kč. Žalobce, který tvrdí, že součástí tohoto obnosu byla též suma 75.000 Kč, jež náležela jemu, má za to, že následkem vzpomenuté transakce nabyli žalovaní 1. a 2. na jeho úkor bezdůvodné obohacení ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů, zatímco žalovaná 3. společně se žalovanou 4., jež jí dala k provedení sporného převodu pokyn, jsou žalobci zavázány k zaplacení požadované částky z titulu náhrady škody, neboť došlo k porušení příkazní smlouvy uzavřené mezi žalobcem coby příkazcem a žalovanou 3. jakožto příkazníkem. Soud však dovodil, že žalovaná 1. (která neměla ve vztahu k účtu, na nějž žalovaná 3. výše označenou částku převedla, postavení majitelky ani osoby s dispozičním oprávněním) v průběhu popsaného skutkového děje žádné plnění neobdržela, žalovaný 2. pak od žalované 3. předmětnou majetkovou hodnotu přijal na základě řádného právního důvodu, pročež ani jeden z nich nemůže být vůči žalobci pasivně věcně legitimován k vydání bezdůvodného obohacení. Soud rovněž konstatoval, že žalovaná 3. si při dispozici s penězi na svém účtu počínala v souladu s právem, přičemž příkazní smlouva, jež by omezovala její oprávnění s danými prostředky nakládat, by musela být shledána absolutně neplatnou. Jelikož se žalovaná 3. ani žalovaná 4. nedopustily žádného protiprávního jednání, nemohly být povinny žalobci uhradit žádané plnění jako náhradu škody.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 12. 2014, č. j. -160, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 1., 2. a 4. potvrdil (výrok I.), dále jej v tomto výroku změnil tak, že žalované 3. uložil zaplatit žalobci 75.000 Kč s příslušenstvím (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III. až V.). Odvolací soud shodně se soudem okresním podotkl, že na straně žalované 4. nejsou dány zákonné předpoklady odpovědnosti za škodu, odlišná je však situace, pokud jde o žalovanou 3., neboť tato převedením předmětného obnosu na účet žalovaného 2. bez žalobcova vědomí či pokynu porušila své povinnosti plynoucí z příkazní smlouvy platně sjednané se žalobcem, jež upravovala nakládání s prostředky složenými na zmiňovaném účtu. Co se týče žalovaných 1. a 2., odvolací soud poznamenal, že tito nejsou v dané věci pasivně věcně legitimováni, poněvadž se na úkor žalobce bezdůvodně neobohatili. I kdyby obdrželi částku 75.000 Kč bez právního důvodu, mohli získat prospěch toliko na úkor majitelky účtu, z něhož byly příslušné prostředky poukázány, tj. žalované 3., nikoli však k tíži žalobce, jemuž tudíž nejsou povinni vydat žádné plnění z titulu bezdůvodného obohacení.

Tento rozsudek napadl ve výrocích I. a III. žalobce dovoláním, v němž namítá, že se odvolací soud při posuzování otázky pasivní věcné legitimace žalovaných odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od rozsudku sp. zn. , podle něhož je pasivně věcně legitimován k vydání bezdůvodného obohacení ten, komu se dostalo majetkové hodnoty. Žalovaní 1. a 2. se nemohli obohatit na úkor žalované 3., protože prostředky, které jí žalobce svěřil (nechal převést na její účet), nebyly jejím majetkem, je tedy korektní usuzovat, že závazek z bezdůvodného obohacení byl utvořen mezi žalovanými 1. i 2. a dovolatelem. Na uvedeném závěru nemůže ničeho změnit skutečnost, že se žalobce souběžně domáhá po žalované 3. stejného plnění z titulu náhrady škody, jelikož dle rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. či sp. zn. je přípustné požadovat po několika osobách shodné plnění z více právních titulů s tím, že mezi dlužníky pak vzniká vztah tzv. falešné solidarity. Své úvahy dovolatel zakončil návrhem, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, popřípadě aby je změnil tak, že žalovaným 1. a 2. uloží zaplatit žalobci částku 75.000 Kč s úrokem z prodlení a náhradu nákladů řízení.

K dovolání se vyjádřili všichni žalovaní, kteří je označili za pokračování šikanózního jednání ze strany žalobce a s předestřenými dovolacími námitkami vyslovili nesouhlas.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle , (dále jen „ “), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle , zabýval jeho přípustností.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalobce ovšem přípustným ve smyslu není.

Jak již Nejvyšší soud mnohokrát judikoval, prostředky na běžném účtu vedeném peněžním ústavem na základě smlouvy uzavřené dle , obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, nejsou v majetku majitele účtu ani jiné osoby, jejíž peníze byly případně na účet vloženy či poukázány, nýbrž v majetku banky, zatímco majitel účtu je nadán pohledávkou, jejímž obsahem je mimo jiné právo na výplatu složených finančních prostředků (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2005, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. ). Na základě smlouvy o běžném účtu je peněžní ústav povinen přijmout na účet vklady učiněné majitelem účtu nebo platby uskutečněné v jeho prospěch bez zřetele k tomu, kdo je majitelem peněžních prostředků, které se tímto způsobem na účet ukládají. Při provádění výplat z účtu se peněžní ústav řídí pokyny majitele účtu, přičemž otázka, komu finanční prostředky uložené na účtu původně náležely, z tohoto hlediska opět postrádá právního významu (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2000, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. ). Zároveň platí, že jsou-li na účet složeny i prostředky, které majiteli účtu „nepatří“, nemá složitel přímou pohledávku za bankou, byť mu zajisté může vzejít pohledávka za majitelem účtu (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. ).

Pokud tedy byla v řešené kauze majitelkou účtu (tj. osobou, pro niž peněžní ústav účet zřídil) žalovaná 3., pak právě jí svědčila vůči bance pohledávka na výplatu prostředků, jež byly na daný účet převedeny. Poukázáním sporné částky z účtu žalované 3. na účet žalovaného 2. pozbyla žalovaná 3. majetkovou hodnotu spočívající v uvedené pohledávce (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. , a ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. ), přičemž došlo-li k tomuto přesunu aktiv bez právem uznávaného právního důvodu, mohl tím být založen závazek z bezdůvodného obohacení mezi ní a žalovaným 2. coby příjemcem onoho plnění. Naopak na úkor žalobce, jenž nebyl majitelem peněžních prostředků na účtu žalované 3. (neb tyto byly ve vlastnictví banky) a jemuž rovněž nesvědčilo právo na výplatu odpovídajícího obnosu ze strany příslušného peněžního u, žalovaný 2. přijetím sporné sumy na svůj účet bezdůvodné obohacení nabýt nemohl. O povinnosti žalované 1. vydat žalobci bezdůvodné obohacení nelze uvažovat také proto, že ani kdyby skutečně došlo k převodu požadované částky na účet, jehož výlučným majitelem byl její manžel (žalovaný 2.), bez právního důvodu, jí by se tím žádného majetkového prospěchu nedostalo (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. ). Ve světle právě řečeného je namístě označit dovoláním zpochybněné závěry odvolacího soudu za konformní s judikaturou soudu dovolacího, včetně dovolatelem citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. , v němž se uvádí, že aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení svědčí subjektu, na jehož úkor bylo

získáno, zatímco

pasivní věcná legitimace stíhá toho, komu se plněním dostalo majetkové hodnoty. Vzhledem k tomu, že ze žalobcových tvrzení nebylo možno usuzovat na vznik hmotněprávního vztahu z bezdůvodného obohacení mezi ním na straně jedné a žalovanými 1. a 2. na straně druhé, nelze spatřovat pochybení v tom, že byla žaloba proti posledně zmíněným účastníkům soudy nižších stupňů pro nedostatek věcné legitimace zamítnuta.

Jelikož odvolací soud ani nenaznačil, že by důvodem zamítnutí žaloby vůči kterémukoli ze žalovaných měla být existence konkurenčního nároku žalobce z odlišného právního titulu proti jiné osobě, je dovolací argumentace, jež se týká vztahu práv na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení, bezpředmětnou, poněvadž jí dovolatel polemizuje s právním názorem, na němž napadené rozhodnutí nespočívá.

Z předeslaných důvodů nezbylo dovolacímu soudu než projednávané dovolání v souladu s , větou první, odmítnout.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , věty první, , , části věty před středníkem, a s tím, že žalovaní v dovolacím řízení nebyli zastoupeni advokátem a náhradu hotových výdajů nepožadovali.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. 4. 2016

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu