Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 638/2011

22

Cdo 638/2011

ROZSUDEK

M. K.

, zastoupené Mgr. Pavlínou Plačkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Poštovní 1794/17, proti žalovanému

R. K.

, zastoupenému JUDr. Jiřím Miketou, advokátem se sídlem v Ostravě – Slezské Ostravě, Jaklovecká 1249/18, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. listopadu 2008, č. j. -77, takto:

I. Dovolání

se zamítá.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 4.050,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně Mgr. Pavlíny Plačkové.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Opavě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. června 2008, č. j. -45, ve výroku I. uložil žalovanému povinnost vyklidit „bytovou jednotku č. 1194/13 v domě č. p. 1194, nacházejícím se na pozemku parc. č. 2088/5 a podíl na společných částech tohoto domu a pozemku ve výši 575/10000, to vše v katastrálním území H., obci H.“ (dále jen ,,předmětné nemovitosti“) a vyklizené je předat žalobkyni do 15 dnů od zajištění přístřeší. Ve výrocích II. - IV. rozsudku pak soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vzal za prokázané, že manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno dnem 9. října 2006. Žalobkyně je zapsána v katastru nemovitostí jako výlučný vlastník předmětných nemovitostí. Za doby trvání manželství získala žalobkyně od svého otce darem částku 400.000,- Kč. V darovací smlouvě bylo výslovně uvedeno, že za výlučné prostředky žalobkyně, které jí byly darovány, bude zakoupen byt do jejího výlučného vlastnictví. Žalobkyně peníze vložila na pobočce České spořitelny a. s. na účet, který byl veden na jméno žalovaného, ke kterému však měla žalobkyně dispoziční právo. Dne 23. května 2001 uzavřela žalobkyně kupní smlouvu ohledně předmětných nemovitostí s manžely M. Bylo prokázáno, že byla nejdříve zaplacena záloha ve výši 50.000,- Kč a poté doplaceno zbývajících 350.000,- Kč. Vzhledem k rozporným výpovědím žalovaného, jeho matky a sestry soud prvního stupně neuvěřil tvrzení žalovaného, že byt zakoupil s žalobkyní za 100.000,- Kč, přičemž měli 50.000,- Kč již našetřeno a zbylých 50.000,- Kč účastníkům půjčila matka žalovaného. Žalovaný se nijak o předmětné nemovitosti nestaral, žalobkyni označoval vždy jako jejich majitelku. Tvrzení žalovaného ohledně existence finančních prostředků na účtu nemohl soud prvního stupně uvěřit, protože průměrný měsíční výdělek žalovaného činil 5.455,-Kč a účastníci měli vysoké měsíční výdaje.

Soud prvního stupně uzavřel, že předmětné nemovitosti získala žalobkyně z finančních prostředků nabytých darem od svých rodičů do svého výlučného vlastnictví. Oprávněně se tak domáhá ochrany svého vlastnického práva vůči žalovanému, neboť žalovaný předmětné nemovitosti užívá bez právního důvodu. Soud prvního stupně nesouhlasil s názorem žalovaného, že pokud žalobkyně vložila na účet znějící na jeho jméno, na kterém již byl zůstatek ve výši 4.274,90 Kč, jí darovanou částku ve výši 400.000,- Kč, došlo ke smísení těchto finančních prostředků, které se tím změnily na pohledávku žalovaného vůči peněžnímuu a tato pohledávka se tak stala součástí společného jmění manželů. Podle názoru soudu prvního stupně jsou naopak tyto finanční prostředky oddělitelné a nemohlo dojít k jejich smísení. Pokud jde o námitky žalovaného k platnosti kupní smlouvy uzavřené žalobkyní k předmětným nemovitostem, soud prvního stupně žádné důvody neplatnosti neshledal.

Krajský soud v Ostravě (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. listopadu 2008, č. j. -77, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a vycházel z nich. Uvedl, že podle ustálené judikatury platí, že majetek vnesený do společného jmění některým z manželů lze transformovat. Argument žalovaného, že došlo ke smísení výlučných finančních prostředků žalobkyně jejich vložením na účet znějící na jméno žalovaného, čímž se tyto změnily na pohledávku vůči peněžnímuu ve společném jmění manželů, však podle odvolacího soudu nemůže obstát. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že „plnění peněžního ústavu“ je dělitelné.

Žalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, ve kterém namítal vadu řízení a nesprávné právní posouzení otázky, zda jsou předmětné nemovitosti výlučným vlastnictvím žalobkyně či zda patří do společného jmění manželů a investici žalobkyně lze vypořádat jako vnos z jejího výlučného majetku do společného jmění manželů. Podle názoru dovolatele vložením peněz na účet došlo k jejich změně na pohledávku vůči peněžnímuu, a přestaly tak být ve vlastnictví žalobkyně. Před vložením částky ve výši 400.000,- Kč totiž byla na předmětném účtu uložena částka ve výši 4.274,90 Kč, a celá částka tak představuje pohledávku žalovaného vůči peněžnímuu. Žalovaný považuje za nepochybné, že při vypořádání společného jmění manželů je nutné zohlednit tento vnos žalobkyně, nicméně tato skutečnost nemá vliv na vlastnictví předmětných nemovitostí. Dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že ačkoliv podle svých slov vycházel z ustálené judikatury, neuvedl žádné konkrétní rozhodnutí a dovolateli není známo, že by byla uváděná otázka v judikatuře řešena. Odkázal na judikaturu soudů, podle které do společného jmění manželů patří věc, která byla pořízena z výlučných prostředků jednoho manžela a byť i jen z nepatrné části z prostředků společných.

Žalobkyně se ve svém vyjádření k dovolání neztotožnila s názorem žalovaného, že soudní praxe dosud neřešila jím vymezenou právní otázku. Naopak se domnívá, že jsou-li vkládány na účet peníze náležející do společného jmění manželů, jsou v tomto režimu i vybírány. Totéž platí i u peněžních prostředků ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů. Ve svém vyjádření citovala názory uvedené v odborné literatuře i judikatuře, které podle ní jednoznačně řeší právní otázku vymezenou žalobcem v její prospěch. Podle žalobkyně soudní praxe jasně potvrdila, že jsou-li vkládány na bankovní účet finanční prostředky ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů a je–li z nich zakoupena nějaká věc, je nabývána do výlučného vlastnictví tohoto manžela. Zdůraznila dále, že na pořízení předmětného domu nepoužila žádnou, ani nepatrnou, finanční částku ze společného jmění manželů.

Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabyla účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení tím není dotčeno.

Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle ve znění účinném do novely provedené

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, řádně zastoupenou oprávněnou osobou – účastníkem řízení, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle a 3 (dále jen „“) v rozsahu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů a shledal, že dovolání není důvodné.

Podle dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

V předmětné věci řešily nalézací soudy otázku, jaký je vlastnický režim finančních prostředků, které byly – jakožto prostředky ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů – vloženy na účet zřízený druhým manželem u bankovního (peněžníhou), k němuž má dispoziční právo i manžel vkládající finanční prostředky, za situace, kdy došlo vkládajícím manželem k výběru vložené částky v nominální výši vkladu. Protože pro posouzení věci bylo řešení této otázky podstatné a uvedená otázka nebyla dosud v praxi dovolacího soudu explicitně ve všech souvislostech vyřešena, je rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významné.

Dovolání není důvodné.

Podle ustanovení (dále jen „obč. zák.“) společné jmění manželů tvoří majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka.

Z uvedeného ustanovení vyplývá, že součást společného jmění manželů netvoří mimo jiné majetek nabytý jedním za manželů za trvání manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela.

V předmětné věci vyšly nalézací soudy ze zjištění, že na účet u peněžníhou zřízený žalovaným, na kterém se nacházela částka 4.274,90 Kč, žalobkyně vložila 400.000,- Kč představující její výlučné finanční prostředky. Tuto částku 400 000,- Kč pak žalobkyně, která měla k účtu dispoziční právo, vybrala a použila na zakoupení předmětných nemovitostí. Pro rozhodnutí věci tak bylo podstatné posouzení, zda se i po výběru jednalo o výlučné prostředky žalobkyně či již šlo o prostředky tvořící společné jmění manželů.

Závěr odvolacího soudu, že v takovém případě se jednalo o výlučné prostředky žalobkyně, je správný.

Účet zřizuje peněžní ústav pro jeho majitele zpravidla na základě smlouvy o běžném účtu (§ 708 až 715 obch. zák.) nebo na základě smlouvy o vkladovém účtu (§ 716 až 719 obch. zák.). Uzavřením smlouvy vzniká mezi peněžním ústavem a majitelem účtu dvoustranný závazkový právní vztah, který je mimo jiné charakterizován tím, že peněžní ústav je povinen přijímat na účet peněžité vklady nebo platby uskutečněné ve prospěch majitele účtu a ze zůstatku účtu platit úroky, že majitel vkladového účtu je povinen vložit na účet peněžní prostředky a přenechat jejich využití peněžnímuu, že peněžní ústav je povinen podle písemného příkazu majitele běžného účtu nebo při splnění podmínek stanovených ve smlouvě mu vyplatit požadovanou částku nebo uskutečnit jeho jménem platby jím určeným osobám, že peněžní ústav je povinen po uplynutí sjednané doby nebo po účinnosti výpovědi vyplatit majiteli vkladového účtu uvolněné peněžní prostředky a že peněžní ústav je povinen po zániku smlouvy vyplatit majiteli účtu zůstatek účtu.

Obchodní zákoník (, obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů) používá v ustanoveních a násl. termín „majitel účtu“, i když účet sám o sobě nemá majetkovou hodnotu a peněžní prostředky na něm uložené jsou v majetku peněžníhou. Za „majitele účtu“ je třeba z pohledu ustanovení obchodního zákoníku o běžném a vkladovém účtu považovat osobu, pro kterou peněžní ústav zřídil na základě smlouvy účet.

Na základě smlouvy o běžném nebo vkladovém účtu je peněžní ústav povinen přijmout na účet peněžité vklady učiněné majitelem účtu nebo platby uskutečněné v jeho prospěch bez zřetele k tomu, kdo je majitelem peněžních prostředků, které se tímto způsobem na účet ukládají. Při provádění výplat z účtu se peněžní ústav řídí pokyny (event. písemnými příkazy) majitele účtu; skutečnost, kdo byl majitelem peněžních prostředků uložených na účtu, tu opět není významná.

Oprávnění (nároky) majitele účtu, spočívající - obecně vzato - v tom, aby mu nebo jím určeným osobám byly na jeho žádost nebo písemný příkaz, popřípadě při splnění sjednaných podmínek, vyplaceny peněžní prostředky z účtu nebo zůstatek účtu, představuje „pohledávku z účtu u peněžního ústavu“ (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2000, sp. zn. , uveřejněné jako č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001).

Peněžní prostředky na účtu vedeném peněžním ústavem na základě smlouvy o běžném účtu nebo na základě smlouvy o vkladovém účtu nejsou ve vlastnictví majitele účtu, v jehož prospěch byl tento účet zřízen, nýbrž ve vlastnictví peněžníhou. Oprávnění majitele účtu, spočívající v tom, aby na základě jeho příkazu byly vyplaceny peněžní prostředky z účtu u peněžníhou, představuje pohledávku z účtu u peněžníhou (k tomu srovnej rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2004, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006, pod pořadovým č. 50).

Jsou-li na účtu složeny i prostředky, které „majiteli účtu“ nepatří (např. na účet vedený na jméno manžela složí peníze druhý manžel), nemá tento složitel pohledávku za bankou (k tomu srovnej: Dvořák, J. – Spáčil, J.: Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, str. 135).

Nemá-li v těchto případech složitel pohledávku za bankou, nevylučuje to jeho pohledávku za majitelem účtu (nejde-li např. o případy, kdy peníze byly darovány majiteli účtu a uloženy na jeho účet). Tak tomu bylo i v souzeném případě, kdy žalobkyně své výlučné prostředky ve výši 400.000,- Kč uložila na účet žalovaného, vůči kterému jí vzniklo obligační právo na vrácení částky 400.000,- Kč realizované v daném případě následně výběrem finančních prostředků v uvedené výši samotnou žalobkyní, která měla k účtu dispoziční právo, ačkoliv nebyla majitelkou účtu.

Důsledkem takového postupu však není skutečnost, že se výlučné finanční prostředky žalobkyně staly po jejich vložení na účet a následném výběru finančními prostředky tvořícími součást společného jmění manželů, ale zůstaly ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Na tom nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že na účtu žalovaného se v době vkladu nacházely již i prostředky tvořící společné jmění manželů. Samotným uložením výlučných finančních prostředků na účet u peněžníhou a jejich následným výběrem nedochází ke změně právního režimu v tom smyslu, že by se uvedené finanční prostředky staly součástí společného jmění manželů.

Jestliže pak žalobkyně ze svých výlučných prostředků (400.000,- Kč) zakoupila předmětné nemovitosti, je správný závěr odvolacího soudu, že se jedná o její výlučné vlastnictví a žalobkyně se důvodně domáhá ochrany vlastnického práva ve smyslu § 126 odst. 1 obč. zák.

Podle rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Vady uvedené v , a b) a , ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud nezjistil ( věta druhá ) a dovolatel je ani netvrdí. V dovolání sice formálně uplatnil i dovolací důvod podle , obsah dovolání je však výhradně kritikou právních závěrů odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně.

Na základě uvedených skutečností dovolací soud dospěl k závěru, že žalovaným uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nebyl naplněn, rozhodnutí odvolacího soudu je tedy správné, a proto dovolání žalovaného podle , část věty před středníkem, zamítl.

V dovolacím řízení úspěšná žalobkyně má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které jí vznikly a které představují odměnu advokátky za její zastoupení v dovolacím řízení spojenou s vypracováním vyjádření k dovolání podle , ve znění před novelou provedenou , kterou se mění Ministerstva spravedlnosti č. , kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“). Dovolací soud vychází v daném směru z článku II. – přechodná ustanovení , podle kterého při určení výše paušální odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem v jednotlivém stupni občanského soudního řízení, které nebylo v tomto stupni ukončeno ke dni nabytí účinnosti této vyhlášky, se postupuje podle dosavadních právních předpisů, a výše odměny po snížení ve smyslu ve spojení s vyhlášky o 50 % ve spojení s vyhlášky činí částku 3.750,- Kč. Žalobkyni dále náleží paušální náhrada hotových výdajů 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle a , ve znění pozdějších předpisů; celková výše nákladů v dovolacím řízení tak činí celkem 4.050,- Kč.

Dovolací soud proto uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 4 050,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupkyně žalobkyně ( a ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost rozsudkem uložená, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 25. září 2012

Mgr. Michal Králík, Ph. D., v. r.

předseda senátu