Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 3560/2015

30 Cdo 3560/2015

U S N E S E N Í

K. Š.,

České republice – Ministerstvu spravedlnosti

, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16

,

o zaplacení částky 8.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2015, č. j. -93,

takto:

I. Dovolání žalobce

se odmítá

.

II.

Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění( ):

Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal zaplacení částky 5.000.000,- Kč jako náhrady nemajetkové újmy a dále náhrady skutečné škody ve výši 3.000.000,- Kč podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen „ “), která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem Obvodního soudu pro Prahu 4, který usnesením č. j. nařídil exekuci na majetek žalobce, ačkoli exekuční titul nebyl v právní moci a v důsledku tohoto nezákonného úředního rozhodnutí a následujícího nesprávného úředního postupu exekutora byla v exekuční dražbě prodána nemovitost žalobce v T., žalobce byl v očích spoluobčanů difamován jako dlužník a byl zbaven majetku, ke kterému měl a má velmi silnou citovou vazbu.

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. září 2014, č. j. –58, žalobu zamítl, rozhodl též o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že exekuce proti žalobci byla nařízena na základě směnky vystavené žalobcem dne 11. května 2006, podle směnečného platebního rozkazu Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2006, č. j. -11, který byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2007, č. j. -51, ponechán v celém rozsahu v platnosti. Soud pak nařídil exekuci usnesením ze dne 6. listopadu 2007 a toto rozhodnutí nabylo dne 29. května 2008 právní moci. Dne 18. července 2008 požádal Ústav sociálních služeb v Praze 4 jako opatrovník tehdy nesvéprávného žalobce o odklad exekuce. Na základě toho byla exekuce usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. září 2008 odložena, ale usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. prosince 2008 bylo usnesení soudu prvního stupně změněno tak, že návrh povinného na odklad exekuce se zamítá. Stejně tak byl usnesením obvodního soudu ze dne 8. února 2010 zamítnut další návrh (mezitím již opět svéprávného) žalobce na odklad provedení exekuce. V exekuci pak byla prodána nemovitost žalobce za 1.152.000,- Kč. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně neshledal v jednání obvodního soudu a soudního exekutora v posuzované exekuční věci nesprávný úřední postup ve smyslu . Výhrady žalobce proti jejich postupu se přímo vztahují k jejich rozhodovací činnosti a rozhodnutí soudů a exekutora bylo možné zvrátit jen pomocí opravných prostředků, nikoli jiného (náhradového) řízení. Tvrzení žalobce by tak mohla být uvažována pouze ve vztahu k nezákonnému rozhodnutí, které však v předmětné věci vydáno nebylo. Proto soud prvního stupně uzavřel, že ve věci chybí odpovědnostní titul, a proto se nemohl zabývat ani vznikem škody a příčinnou souvislostí mezi ním a tvrzeným nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím. K argumentaci žalobce blíže neupřesněným rozhodnutím Městského soudu v Praze, z něhož měla vyplývat nezákonnost exekuce, uvedl soud prvního stupně, že vydání takového rozhodnutí ve spisu nic nenasvědčuje.

Městský soud v Praze (dále též „soud druhého stupně“ nebo „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. února 2015, č. j. -93, rozsudek soudu prvního stupně podle (dále jen „ “) potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že ve věci není dán žádný odpovědnostní titul státu pro vznik nároku žalobce na náhradu škody či nemajetkové újmy. Tvrzení žalobce, že podkladový exekuční titul (směnečný platební rozkaz z 13. září 2006) nebyl v právní moci, je za této situace irelevantní, neboť touto námitkou se žalobce měl bránit v exekučním řízení a navíc ani nic nenasvědčuje tomu, že by byla důvodná.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jako dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci spočívající ve skutečnosti, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a současně závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena; podle dovolatele též závisí na vyřešení další otázky, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, případně dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak. Poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2014, sp. zn. , kde se konstatuje, že v případě určování přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou výlučně v důsledku překročení lhůty podle exekučního řádu nelze aplikovat ustanovení , s tím, že v jeho věci se nejedná o případ, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle věty druhé a třetí , tj. porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené době, není možno aplikovat ustanovení , ani není možno postupovat podle stanoviska Nejvyššího soudu . Dále pak bez bližšího zdůvodnění uvádí, že odvolací soud rozhodl v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2014, sp. zn. . Formuluje poté osm právních otázek, při jejichž řešení se podle jeho názoru odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) přihlédl k čl. II bodu 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Podle v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání ( věta první ).

Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo

- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo

- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo

- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení , či jeho části (srovnej obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. ).

Je možno současně též připomenout například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. , v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž

je vždy povinností dovolatele,

aby způsobem předvídaným v ve vazbě na vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. ). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. ,

„naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“

S ohledem na vyložené skutečnosti je možno uzavřít, že k projednání dovolání nepostačuje např. pouhá citace části znění ustanovení , aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil (a v jakém smyslu), nebo která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2013, sp. zn. , nebo usnesení téhož soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. ), přičemž k tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je nezbytné, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. ).

Vyloženým zásadám obsah podaného dovolání v daném případě nevyhovuje.

Jak již bylo uvedeno shora, dovolatel formuluje celkem osm otázek, při jejichž řešení se odvolací soud ve všech případech měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolací soud však konstatuje, že dovolatel (nehledě k tomu, že pomíjí další tři předpoklady přípustnosti, které ohlašuje v úvodu svého dovolání) opomněl uvést, od které rozhodovací praxe se při řešení té které z položených otázek odvolací soud odchýlil. Už z tohoto důvodu nelze dovolání považovat za přípustné. Navíc podstatou těchto otázek je nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů, popřípadě s hodnocením důkazů. Tím ovšem dovolatel směřuje k uplatnění jiného dovolacího důvodu, než je uveden v ustanovení o. s. ř, když přehlíží, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost, jakož i samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, nelze v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.

Je proto zřejmé, že nebyly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání obsažené v ustanovení Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání ( věta první ), odmítl ( věta první a odst. 2 ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. února 2016

JUDr. Pavel

Pavlík

předseda senátu