Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2018/2014

30

Cdo 2018/2014

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně: PUMAS, s. r. o., IČ 26161761, se sídlem Dykova 1156/19, Praha 10, zastoupeného Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou se sídlem 5. května 1050/66, Praha 4, proti žalované: Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, o 90.625,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2014, č. j. -50, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Napadeným rozsudkem odvolací soud k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 90.625,- Kč s příslušenstvím a úroku z prodlení z částky 9.375,- Kč za období od 26. 10. 2012 do 26. 11. 2012, jakož i ve výroku o náhradě nákladů řízení, a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Takto rozhodl odvolací soud o nároku žalobkyně na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která ji měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. . Nesprávný úřední postup soudu spočíval v nedodržení lhůty k rozhodnutí o návrhu na nařízení exekuce podle , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "ex. řád").

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle kterých soudní exekutorka podáním došlým soudu dne 11. 8. 2011 požádala o pověření k provedení exekuce, a to na základě návrhu žalobkyně ze dne 2. 8. 2011. Usnesením ze dne 18. 6. 2012, které nabylo právní moci dne 17. 7. 2012, soud exekuci nařídil. Žalobkyně svůj nárok (ve výši 100.000,- Kč) uplatnila u žalované, která její žádosti částečně (ve výši 9.375,- Kč) vyhověla (v rozsahu částečného plnění žalované vzala žalobkyně žalobu částečně zpět a soud prvního stupně v tomto rozsahu řízení zastavil).

Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě jsou splněny zákonné podmínky pro přiznání přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, neboť Obvodní soud pro Prahu 5 nedodržel patnáctidenní lhůtu podle ex. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 k nařízení exekuce. S ohledem na ustanovení , a b), , , , , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti /notářský řád/, v platném znění (dále jen „ “), závěry uvedené ve Stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. (rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz), a v nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. , uzavřel, že v daném případě došlo k průtahům a že byly splněny podmínky pro přiznání přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Žalovanou vyplacené zadostiučinění ve výši 9.375,- Kč shledal za postačující a plně odpovídající daným okolnostem případu. Podle odvolacího soudu bylo na místě stanovit základní částku ve výši 15.000,- Kč, resp. sníženou o polovinu na 7.500,- Kč, neboť se jednalo o první rok řízení, čímž jednomu měsíci odpovídala částka ve výši 625,- Kč. Vzhledem k tomu, že průtah činil deset měsíců, činila základní částka 6.250,- Kč. Ve smyslu vzal v úvahu, že exekuční řízení mělo pro žalobkyni standardní význam, nejednalo se o složité řízení a na straně žalobkyně nebylo shledáno jakékoliv zavinění na daném průtahu, protože však došlo k podstatnému překročení zákonné lhůty pro nařízení exekuce, bylo třeba základní částku zvýšit o 50% na výslednou částku 9.375,- Kč. Co do částky 90.625,- Kč s příslušenstvím tedy nebyla žaloba podána důvodně.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, když podle dovolatelky napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, resp. je rozhodována rozdílně, a otázky procesního práva, která je rozhodována odlišně.

Podle dovolatelky odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku výpočtu výše poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za průtahy v řízení zaviněné soudem, když vyšel pouze z obecně akceptované částky 15.000,- až 20.000,- Kč za každý rok trvání řízení (průtahů), v prvých dvou letech trvání řízení krácené na polovinu. Nevypořádal se přitom se skutečností, že předmětem žaloby nebyla celková (nepřiměřená) délka řízení, ale konkrétní dílčí průtah, a to nedodržení zákonné patnáctidenní lhůty pro vydání rozhodnutí o nařízení exekuce. Zákonnou lhůtu přitom soud překročil o 296 dnů, tj. o 1.974 %.

Podle dovolatelky na daný druh průtahů v soudním řízení, kdy je stanovena zákonná lhůta pro vydání rozhodnutí, nelze aplikovat stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. , v části týkající se výše přiměřeného zadostiučinění.

Je-li stanovena konkrétní zákonná lhůta pro vydání rozhodnutí, je časový úsek, o který je tato lhůta překročena, jednoznačným průtahem v řízení, který nelze započítávat do celkové (třeba i přiměřené) délky řízení jako její přiměřenou součást. Je proto nesprávný závěr, že i v tomto případě je namístě krátit základní částku odškodnění za prvé dva roky řízení na polovinu. Nesprávný je i názor, že za základ je třeba vzít částku 15.000,- až 20.000,- Kč za každý rok trvání řízení. Tyto částky označil Nejvyšší soud za přiměřené ve vztahu k celkové nepřiměřené délce řízení, nejsou však bez dalšího aplikovatelné na situaci překročení zákonné lhůty stanovené pro vydání rozhodnutí.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 a čl. II bod 2 ), dále jen „ “

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle

Dovolání splňuje zákonem vyžadované náležitosti ( ), a Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou jeho přípustnosti.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka hmotného práva, zda a případně v jaké formě, eventuálně výši, je možno poskytnout přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou oprávněnému výlučně v důsledku překročení zákonné lhůty podle § 44 odst. 3 ex. řádu pro rozhodnutí o návrhu oprávněného pro nařízení exekuce.

Podle § 44 odst. 1 věty prvé ex. řádu exekutor, kterému došel návrh oprávněného na nařízení exekuce, požádá exekuční soud nejpozději do 15 dnů ode dne doručení návrhu o pověření k provedení exekuce (dále jen „pověření“). Podle odst. 3 věty prvé soud usnesením nařídí exekuci a jejím provedením pověří exekutora do 15 dnů, jestliže jsou splněny všechny zákonem stanovené předpoklady pro nařízení exekuce, jinak návrh zamítne.

Podle stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

Podle bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle věty druhé a třetí nebo věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

Podle článku 6 odst. 1 věty prvé Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen "Úmluva") má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.

V dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu bylo překročení zákonné lhůty pro rozhodnutí soudu o návrhu oprávněného na nařízení exekuce posuzováno pouze při hodnocení nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou exekučního řízení jako celku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. ). To však nevylučuje, aby ve smyslu a nebylo hodnoceno i samostatně.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. , konstatoval (při posuzování doby rozhodování odvolacího soudu o odmítnutí nepřípustného odvolání v insolvenčním řízení), že k nesprávnému úřednímu postupu podle věta druhá nemůže dojít, nestanoví-li zákon konkrétní lhůtu, počítanou podle hodin, dnů, týdnů, měsíců nebo roků, v níž má být úkon proveden nebo rozhodnutí vydáno. Případné prodlení soudu s vydáním nemeritorního rozhodnutí je třeba posoudit z hlediska porušení povinnosti učinit úkon v době zákonem stanovené nebo přiměřené ve smyslu věta druhá a třetí , nikoliv z hlediska porušení povinnosti vydat rozhodnutí.

V případě rozhodování soudu o návrhu oprávněného na nařízení exekuce stanovil § 44 odst. 3 věta prvá ex. řádu konkrétní lhůtu, počítanou podle dnů, v níž má být rozhodnutí vydáno.

Rozhodnutí soudu o nařízení exekuce (nebo zamítnutí návrhu na nařízení exekuce) je rozhodnutím ve věci samé (meritorním), neboť jím soud rozhoduje o tom, zda jsou splněny zákonné podmínky pro vymáhání splnění povinnosti uložené povinnému ve prospěch oprávněného na základě exekučního titulu soudním exekutorem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 1997, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 61/98, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2005, sp. zn. ). Současně ale platí, že v případě rozhodnutí soudu o nařízení exekuce se jeho vydáním, a ani jeho právní mocí, exekuční řízení nekončí. Jako takové je součástí celého procesu uplatňování práva u soudu, zahrnujícího nejen navazující řízení exekuční, ale zpravidla i jemu předcházející řízení nalézací.

Skutečnost, že je rozhodnutí o nařízení soudní exekuce součástí širšího soudního procesu, nevylučuje, aby nedodržení zákonné lhůty pro jeho vydání bylo možno posuzovat ve smyslu věty druhé jako nesprávný úřední postup. Dojde-li pak k nesprávnému úřednímu postupu, a v jeho důsledku vznikne oprávněnému konkrétní nemajetková újma, je na místě posoudit i případný nárok oprávněného na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle a 2 .

Protože se však nejedná o případ, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle věty druhé a třetí ., tj. porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené době, odvíjející se od práva na projednání věci v přiměřené lhůtě chráněného článkem 6 odst. 1 Úmluvy, není možno aplikovat ustanovení .

Z týchž důvodů není možno postupovat ani podle stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. , neboť to směřuje právě k sjednocení rozhodování v otázkách, jak posoudit celkovou dobu řízení, v němž mělo dojít k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu věty druhé a třetí (či věty druhé a třetí) v případě nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, jaká kritéria je nutno vzít v úvahu při posouzení přiměřenosti celkové doby řízení, jak postupovat při stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění ve smyslu a jak posuzovat výši zadostiučinění v řízeních, která ještě nebyla pravomocně skončena.

Za nesprávné je tak nutno považovat nejen převzetí mechanismu výpočtu přiměřeného zadostiučinění z citovaného stanoviska, ale i automatický závěr o vzniku nemajetkové újmy. Stejně jako v ostatních případech rozhodování o přiměřeném zadostiučinění za nemajetkovou újmu, tedy nikoli ve vztahu k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, se ani v případě porušení zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí, kterým se řízení jako celek nekončí, neuplatní vyvratitelná domněnka vzniku újmy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. , či ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. ).

Ze shora uvedených důvodů je právní posouzení žalovaného nároku odvolacím soudem nesprávné, proto postupoval Nejvyšší soud podle a 2 a napadený rozsudek odvolacího soudu, a to včetně navazujícího výroku o náhradě nákladů řízení, zrušil. Protože se tyto důvody vztahuji i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V dalším řízení je na žalobkyni, aby vylíčila rozhodující skutečnosti o tom, v čem spočívala jím utrpěná nemajetková újma, v čem je její závažnost, a uvedla okolnosti, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Přitom je možno přihlédnout i k specifickým prvkům nemajetkové újmy právnické osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2010, sp. zn. ). Současně žalobkyně musí označit důkazy k prokázání svých tvrzení (srov. ). Teprve na základě takto řádně zjištěného skutkového stavu je možno ve smyslu uzavřít, zda žalobkyni vznikla nemajetková újma a zda je za ní třeba poskytnout zadostiučinění, v jaké formě, příp. v jaké výši.

Soud prvního stupně je ve smyslu , části první věty za středníkem, ve spojení s právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí vázán.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 7. října 2014

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu