Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2805/2014

30 Cdo 2805/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Ištvánka, a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce Mgr. M. Š., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, identifikační číslo osoby 000 25 429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2014, č. j. -102, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobce se domáhal konstatování porušení práva a zaplacení částky 60.000 Kč s příslušenstvím představující náhradu nemateriální újmy za to, že mu konečná informace, kterou žádal podle , o svobodném přístupu k informacím, byla poskytnuta až za 3 roky a 4 měsíce, přičemž takováto doba se mu jeví jako nepřiměřená.

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 14. 8. 2012, č. j. -64, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 7. 2013, č. j. -91, a opravného usnesení ze dne 11. 9. 2013, č. j. -93, ve výroku I zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku ve výši 60.000 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši od 9. 6. 2011 do zaplacení a dále ve výroku II konstatoval, že postupem a nezákonnými rozhodnutími Městského soudu v Praze a Ministerstva spravedlnosti jako správních orgánů při vyřizování žádosti žalobce o informace ze dne 10. 4. 2007 pod sp. zn. , sp. zn. OSV 137/2007 – ODV a sp. zn. OSV 245/2007 – ODV, bylo porušeno základní právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů, zaručené Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a d.

Městský soud v Praze dne 26. 2 2014, rozsudkem č. j. -102, potvrdil výrok I a III soudu prvního stupně a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce obsáhlé dovolání k Nejvyššímu soudu, jelikož měl za to, že odvolací soud nesprávně nevydal rozsudek pro zmeškání, ačkoliv byly podle dovolatele splněny podmínky ustanovení a dále namítal, že odvolací soud nezopakoval prováděné dokazování. Následně dovolatel uvedl, že mu mělo být přiznáno zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu, neboť zde nebyly žádné výjimečné okolnosti pro nepřiznání náhrady nemajetkové újmy a správní řízení bylo vedeno nepřiměřeně dlouho, ačkoliv řízení podléhá krátkým lhůtám. Dovolatel dále namítal, že podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. ze dne 19. 5. 2010 lze nepřiznat nemajetkovou újmu jen zcela výjimečně a z nálezu Ústavního soudu sp. zn. ze dne 6. 3. 2012 vyplývá, že peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu plní i funkci preventivně – sankční, k čemuž nebylo v jeho případu nijak přihlédnuto. Konečně dovolatel také namítal, že mu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, ačkoliv byl co do základu věci úspěšný a bylo mu přiznáno konstatování porušení práva. Navrhl proto, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

K dovolání nebylo podáno vyjádření.

Nejvyšší soud jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 ) – dále též jen „ “.

Námitka dovolatele, že mu nebylo přiznáno přiměřené zadostiučinění v penězích podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (dále jen „ “), byla vyřešena v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, kdy se připouští, že v určitých případech postačí samotné konstatování porušení práva (například pokud význam předmětu řízení byl pro poškozeného pouze nepatrný, a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. , nebo rozsudek ESLP ze dne 15. 7. 2003, ve věci Berlin proti Lucembursku, stížnost č. 44978/98, odst. 72).

K další námitce vznesené dovolatelem dovolací soud uvádí, že jím zmíněný nález Ústavního soudu sp. zn. ze dne 6. 3. 2012, spočíval na jiných skutkových okolnostech a týkal se žaloby na ochranu osobnosti a nikoli odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Otázkou účelu zadostiučinění a jeho případného sankčního charakteru se zabýval dovolací soud ve svém rozhodnutí sp. zn. ze dne 15. 12. 2011, ve kterém vyjádřil názor, že nekompenzační odškodnění represivní povahy nemá oporu v českém právním řádu, a proto takový účel v souvislosti s odpovědností státu za škodu odmítl.

Námitky dovolatele týkající se nevydání rozsudku pro zmeškání podle ustanovení byla vyřešena v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, která dovozuje, že rozsudek pro zmeškání, při splnění zákonem stanovených předpokladů, soud vydat může, ale nemusí, a že k vydání rozsudku pro zmeškání by soud měl přistupovat uvážlivě a volit tento institut zejména v případech, v nichž nezájem na straně žalovaného je zřejmý, kdy je žalovaný skutečně nečinný (což vyplývá např. z obsahu a frekvence již dříve učiněných procesních úkonů) a odmítá se aktivně podílet na soudním procesu, či úmyslně řízení protahuje (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. , ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. , ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. , na něž odkazuje odvolací soud, a dále ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. ).

Namítá-li dále dovolatel neprovedení dokazování namítá tak pouze vady řízení, které však přípustnost dovolání nezakládají, když podle ustanovení věty druhé smí dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 82, ročník 2006, a ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. ). Tento předpoklad však v posuzované věci naplněn není, a proto se jimi dovolací soud nemohl zabývat.

Ani požadavku, aby dovolací soud vyřešil otázku týkající se náhrady nákladů řízení jinak, nelze vyhovět, neboť dovolací soud neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit.

Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2014, platí: „Jestliže soudy nižších stupňů rozhodly, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před těmito soudy vedených, je pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu takto dovolateli odepřely.“

Závěry těchto rozhodnutí jsou plně použitelné i pro rozhodování v této věci. Za řízení před soudem prvního stupně vznikly žalobci náklady právním zastoupením (dva úkony po 3.100 Kč, náhrada hotových výdajů po 300 Kč a DPH) v částce 8.228 Kč, v řízení odvolacím (dva úkony po 3.100 Kč, náhrada hotových výdajů po 300 Kč a DPH) v částce 8.228 Kč a v řízení dovolacím (jeden úkon ve výši 3.100 Kč a náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč a DPH) v částce 4.114 Kč.

Napadeným rozsudkem odvolacího soudu, ve výrocích o náhradě nákladů řízení, nebylo u žádného z žalobců ve smyslu rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50.000 Kč, přičemž se současně nejedná o nárok ze spotřebitelské smlouvy, pracovněprávního vztahu či o věc uvedenou v ustanovení , a ani napadené rozhodnutí nepatří mezi rozhodnutí vyjmenovaná v ustanovení Jelikož dovolání nebylo shledáno přípustným, dovolací soud jej podle odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. října 2015

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.

předseda senátu