Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1097/2015

28 Cdo 1097/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce statutárního města Brna, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 1, IČO: 44992785, zastoupeného JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova 502/42, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany se sídlem v Praze 6, Tychonova 1, IČO: 60162694, o zaplacení částky 9.724.945,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2013, č. j. - 130, takto:I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í ( ):

Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. února 2013, č. j. -93, ve výroku I o věci samé, jímž soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobci částku 9.724.945,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % z uvedené částky za dobu od 28. 8. 2010 do zaplacení, změnil jej ve výroku II o náhradě nákladů řízení u soudu prvního stupně (vše výrokem I rozsudku odvolacího soudu) a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

Proti rozsudku odvolacího soudu, všem jeho výrokům, podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost ve smyslu ) spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva dovolacím soudem dosud neřešené, ohlašujíc jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem ( ).

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) projednal dovolání podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je – se zřetelem na data zahájení řízení a vydání dovoláním napadeného rozhodnutí – rozhodující pro dovolací přezkum (srov. čl. II bod 7 , a čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Shledal, že dovolání není přípustné.

V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno (srov. věty první ).

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

K dovoláním označeným právním otázkám, jejichž řešení je relevantní i ve věci nyní posuzované, se Nejvyšší soud principiálně vyslovil již v rozsudku ze dne 29. února 2012, sp. zn. (jenž je – spolu s ostatním rozhodnutími Nejvyššího soudu – dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). V něm formuloval a odůvodnil závěr, že , o převodu některého nepotřebného vojenského majetku a majetku, s nímž je příslušné hospodařit Ministerstvo vnitra, z vlastnictví České republiky na územní samosprávné celky (dále jen „ “), je s ohledem na předmět právní úpravy ( a tohoto zákona) v poměru k , o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (dále jen „ “), předpisem speciálním (lex specialis), jde-li o převody věcně (a časově) spadající do působnosti tohoto zákona (převody vybraného nepotřebného vojenského majetku, který je ve vlastnictví státu a s nímž je příslušné hospodařit Ministerstvo obrany nebo Ministerstvo vnitra, popřípadě organizační složky státu nebo státní příspěvkové organizace v jejich působnosti, do vlastnictví územních samosprávných celků).

I s využitím teleologické metody výkladu právního předpisu dospěl pak Nejvyšší soud ve shora citovaném rozhodnutí nejenom k závěru, že nabytím účinnosti dříve sjednaná omezení vlastnických práv (smlouvami uzavíranými v režimu ) pozbyla účinnosti (nad rámec nezbytně nutných věcných břemen; ), ale poukázal i na smysl a účel ustanovení , podávající se z důvodové zprávy k tomuto zákonu a deklarovaný zákonodárci při jeho projednávání, z nichž vyplývá, že tímto ustanovením zákonodárce sledoval dosažení jednotného režimu bezúplatných převodů majetku vymezeného na územní samosprávné celky (včetně toho, aby obce a kraje, jež smlouvu uzavřely v režimu , nebyly znevýhodněny oproti těm, které uzavřou smlouvu podle ).

Z logiky věci pak vyplývá, že pokud zákonodárce prostřednictvím ustanovení zákona – z deklarovaných důvodů – zasáhl i do právních poměrů již dříve uzavřených, tím spíše se musí ustanovení (včetně jím stanovených limitů při sjednávání omezení územního samosprávného celku ve výkonu vlastnických práv k darovanému majetku) vztahovat i na převody uskutečněné za účinnosti (jenž je lex specialis ve vztahu k , jde-li o bezúplatné převody majetku do vlastnictví územních samosprávných celků, spadající do působnosti tohoto zákona, jak plyne z judikatury výše citované).

Z uvedeného tedy vyplývá, že relevantní právní otázku, na jejímž řešení závisí rozhodnutí o věci samé, odvolací soud vyřešil napadeným rozsudkem v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a Nejvyšší soud neshledává přesvědčivé důvody, pro které by tato v jeho rozhodovací praxi již dříve vyřešená právní otázka měla být posouzena jinak. Proto dovolání jako nepřípustné odmítl ( věty první ).

Uvádí-li pak dovolatelka, že „dovolání podává do všech výroků (rozsudku) v celém rozsahu“, tedy i proti výrokům o náhradě nákladů řízení, ve vztahu k těmto (akcesorickým) výrokům neuplatňuje žádnou dovolací argumentaci, takže ohledně nich ani neotevírá žádnou otázku procesního nebo hmotného práva, pro kterou mohla by být založena přípustnost dovolání proti těmto výrokům rozsudku (srov. též ust. věty druhé , z něhož plyne vázanost dovolacího soudu vymezeným dovolacím důvodem, tedy včetně jeho obsahové konkretizace).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , a ; dovolání žalované bylo odmítnuto a náklady žalobce (spojené s podáním vyjádření k dovoláním prostřednictvím zvoleného advokáta) nelze pokládat za účelně vynaložené náklady k uplatňování nebo bránění práva, v situaci, kdy je předmětem řízení problematika nakládání s obecním majetkem (spadající do agendy obce) a kdy u žalobce jako statutárního města lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byl schopen kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, a to aniž by musel využívat pomoci advokátů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. listopadu 2010, sp. zn. , nález Ústavního soudu ze dne 14. března 2013, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze den 23. října 2013, sp. zn. , či usnesení Ústavního soudu ze dne 20. června 2013, sp. zn. všechna rozhodnutí dostupná na stránkách http://nalus.usoud.cz; z rozhodovací praxe dovolacího soudu pak např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2014, sp. zn. , usnesení ze dne 28. ledna 2014, sp. zn. , usnesení ze dne 27. května 2014, sp. zn. , nebo usnesení ze dne 4. února 2015, sp. zn. ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 1. října 2015

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu