Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 4142/2009

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové věci žalobkyně České republiky – Ministerstva obrany se sídlem v Praze 6, Tychonova 1, zastoupené Úřadem pro právní zastupování Ministerstva obrany se sídlem v Praze 6, náměstí Svobody 471, proti žalovanému městuJablonné v Podještědí se sídlem obecního úřadu v Jablonném v Podještědí, náměstí Míru 22, zastoupenému Mgr. Petrem Sigmundem, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 614, o zaplacení 275.605,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. června 2009, č. j. -62, takto:

O d ů v o d n ě n í:

Žalobkyně se žalobou ze dne 22. 4. 2008 domáhala po žalovaném zaplacení částky 275.605,90 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení s odůvodněním, že s ním dne 7. 3. 2002 uzavřela smlouvu o bezúplatném převodu domu čp. 190 s blíže označenými pozemky v k. ú. H. v P., obec J. v P. Žalovaný se zavázal po dobu deseti let nemovitosti využívat jmenovitě ke zřízení náhradního ubytování pro své občany a po zmíněnou dobu nepřevést nemovitosti na třetí osobu, vyjma zpětného převodu do vlastnictví žalobkyně, s tím, že v případě porušení tohoto závazku je povinen zaplatit žalobkyni smluvní pokutu. Žalovaný dotčené nemovitosti převedl dne 19. 7. 2004 na manžele V., a vznikla mu tedy povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu v žalované výši.

Okresní soud v České Lípě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. října 2008, č. j. -37, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 275.605,90 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, rozhodl o nákladech řízení a o poplatkové povinnosti žalované. Vyšel ze zjištění, že účastnici uzavřeli dne 7. 3. 2002 smlouvu č. 25334851 o bezúplatném převodu vlastnictví k domu čp. 190 na pozemku parc. č. st. 21 a pozemku parc. č. st. 21 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 299 m2 a k pozemku parc. č. 1491/2 – ostatní plocha, jiná plocha o výměře 2640 m2, zapsaných na LV č. 36 pro katastrální území H. v L. h., obec J. v P., u Katastrálního úřadu v České Lípě (dále jen „smlouva“). Vlastnictví k uvedeným nemovitostem převedla žalobkyně na žalovaného podle , (dále jen „obč. zák.“), a , o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů. Evidenční hodnota převáděných nemovitostí byla určena částkou 275.605,90 Kč. Nemovitosti byly převedeny ve veřejném zájmu s odkazem na usnesení vlády České republiky č. 1123 ze dne 8. 11. 2000. Nabyvatel se zavázal užívat je po dobu deseti let pro náhradní ubytování vlastních občanů a v této době je nepřevést na třetí osobu, vyjma zpětného převodu do vlastnictví žalobkyně. Pro případ porušení uvedené povinnosti se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni na základě písemné výzvy smluvní pokutu odpovídající částce evidenční hodnoty převáděných nemovitostí; převod vlastnictví byl schválen příslušnými ministerstvy podle , 5 Kupní smlouvou č. 10/2004 uzavřenou dne 19. 7. 2004 nabyli sporné nemovitosti od žalovaného do společného jmění manželé Ing. M. a Mgr. M. V. za částku 400.000,- Kč; účinky vkladu do katastru nemovitostí nastaly dne 19. 7. 2004. Fakturou č. 701800043 ze dne 24. 4. 2007 vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení smluvní pokuty ve výši 275.605,90 Kč do 24. 5. 2007. S odkazem na a a obč. zák. soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný porušil podmínky smlouvy a je povinen zaplatit žalobkyni sjednanou smluvní pokutu. K námitce, že na danou věc dopadá , o převodu některého nepotřebného vojenského majetku a majetku, s nímž je příslušné hospodařit Ministerstvo vnitra, z vlastnictví České republiky na územní samosprávné celky, zdůraznil, že je speciální úpravou pro převod vybraného majetku státu na zákonem vymezený okruh subjektů, a nelze jej na danou věc aplikovat. Jeho smysl spočívá v tom, že odstraňuje zákonná omezení plynoucí ze , neruší sjednaná omezení při nakládání s bezúplatně nabytým majetkem a potvrzuje platnost dříve uzavřených smluv. Uzavřel, že smluvní omezení při nakládání s dříve nabytým majetkem, zavazující účastníky, nebylo pozdější právní úpravou dotčeno. Ke vznesené námitce promlčení nepřihlédl, neboť žalobkyně právo na zaplacení uplatnila včas.

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 9. června 2009, č. j. -62, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zcela zamítl, rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o tom, že se žalovanému povinnost k zaplacení soudního poplatku z návrhu na zahájení řízení neukládá. Ztotožnil se zcela se závěrem o skutkovém stavu věci učiněným soudem prvního stupně, avšak neztotožnil se s jeho právním posouzením. Zdůraznil, že žalobkyně převedla do vlastnictví žalovaného předmětné nemovitosti za podmínek stanovených , podle něhož bylo možno převést bezúplatně věc z majetku státu pouze ve veřejném zájmu nebo byl-li bezúplatný převod hospodárnější, než jiný způsob naložení s věcí anebo v případě, kdy tak stanovil zvláštní předpis. Dne 12. 6. 2003 nabyl účinnosti Odvolací soud v prvé řadě dovodil, že uvedený zákon dopadá i na smluvní vztah účastníků řízení (věcně i osobně), a se zřetelem ke znění ve spojení s uvedeného zákona dospěl k závěru, že je nutno je vykládat tak, že dříve sjednaná omezení vlastnických práv nad rámec věcných břemen nezbytně nutných např. k zajištění přístupu, pozbyla účinnosti. Připustil, že citovaná ustanovení mění obsah dříve uzavřených smluv, nepůsobí jejich neplatnost, ale ruší účinnost smluvních ujednání o omezení vlastnického práva nabyvatele; stát se tímto vzdal části svých oprávnění, která nemají charakter věcného břemene. I kdyby neobstál shora uvedený závěr, byl by nárok žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty promlčen, neboť lhůta podle obč. zák. je lhůtou objektivní a nikoliv subjektivní, takže pro její počátek není podstatné, kdy se žalobkyně dozvěděla o porušení povinnosti žalovaným; lhůta běžela ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Podle čl. VII. smlouvy je smluvní pokuta splatná na základě výzvy věřitele. Převedl-li žalovaný nemovitosti a přestal je ve veřejném zájmu užívat dne 19. 7. 2004, mohla následující den žalobkyně svoje právo vykonat poprvé (podat žalobu u soudu) a požadovat zaplacení smluvní pokuty. Pokud žalobkyně právo na zaplacení sporné částky uplatnila u soudu až 22. 4. 2008, stalo se tak po uplynutí tříleté promlčecí doby.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z , (dále jen „“), v němž uplatnila dovolací důvod uvedený v Odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jestliže dovodil, že na smlouvy o bezúplatném převodu nemovitostí ve veřejném zájmu uzavřené mezi Ministerstvem obrany a územními samosprávnými celky v režimu před 12. 6. 2003 lze aplikovat ustanovení ; současně není srozuměna se závěrem, že dříve sjednaná omezení vlastnických práv nad rámec nezbytně nutných věcných břemen pozbyla účinnosti. Ze znění vyplývá, že vedle smluv o bezúplatném převodu podle nadále existují smlouvy o bezúplatném převodu ve veřejném zájmu podle Zpochybňuje úsudek odvolacího soudu, že na všechny smlouvy o bezúplatném převodu vlastnictví (ať již ve veřejném zájmu či nikoli) uzavřené před účinností , tj. podle , je nutno aplikovat zejména ustanovení ; takový závěr by znamenal kolizi s y a s principem zákazu retroaktivity právních norem. Dovolatelka má zato, že je neurčitý se zřetelem ke znění a odst. 2, neboť není zřejmé, na jaký okruh dříve uzavřených smluv se vztahuje. Odvolací soud se nezabýval tím, zda je žalovaný „místně příslušným územním samosprávným celkem“, neboť podle citovaného zákona o tom rozhoduje vláda podle zákona. Nesprávné právní posouzení věci dovolatelka spatřuje dále v závěru, že podle téhož zákona lze žalovaného omezit ve výkonu vlastnických práv k darovanému majetku pouze v nezbytně nutném rozsahu zřízením práva odpovídajícího věcnému břemeni ve prospěch státu nebo jiné osoby a zpochybňuje úsudek soudu o tom, že obsahem se stát vzdal pouze nároků z omezení vlastnického práva ve prospěch územních samosprávných celků. Nesouhlasí se závěrem o promlčení jejího nároku na zaplacení smluvní pokuty, založeném na úvaze, že tříletá objektivní lhůta podle obč. zák. začala běžet dne 19. 7. 2004, tj. dnem převedení nemovitostí na manžele Vávrovy, a že podala-li žalobu dne 22. 4. 2008, učinila tak opožděně. Odvolací soud pominul, že splatnost smluvní pokuty nastala dnem 24. 5. 2007 na základě výzvy ze dne 24. 4. 2007, a proto podala-li žalobu u soudu 22. 4. 2008, stalo se tak před uplynutím promlčecí lhůty. Nelze totiž po žalobkyni spravedlivě žádat, aby v katastru nemovitostí denně sledovala, zda u tisíců jí dříve vlastněných nemovitostí nedošlo k převodu vlastnického práva, stejně jako není myslitelné požadovat, aby denně sledovala, zda jsou novými vlastníky nemovitosti využívány ve veřejném zájmu. Proto smluvně zajistila, aby jí žalovaný po dobu deseti let vždy k 31. 12. podával čestné prohlášení, že nemovitosti jsou užívány ke sjednanému účelu a že je jejich vlastníkem; nebylo prokázáno, že by žalovaný tuto povinnost v roce 2004, ani kdykoliv později, splnil. S tímto odůvodněním žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a je přípustné podle , ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II bod 12. , dále opět jen „“).

Žalobkyně nenamítá, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v , a b) a a ani jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny. Jelikož nic takového neplyne ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud pouze výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalobkyně obsahově vymezila.

Podle lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Žalobkyně dovoláním zpochybňuje především správnost závěru odvolacího soudu, že dříve sjednaná omezení vlastnických práv nad rámec nezbytně nutných věcných břemen, spočívající v závazku nabyvatele po dobu deseti let nemovitosti využívat ke zřízení náhradního ubytování a po stejnou dobu je nepřevést na třetí osobu, s výjimkou zpětného převodu do vlastnictví žalobkyně, pozbyla účinnosti se zřetelem k ve spojení s

Podle , o převodu některého nepotřebného vojenského majetku a majetku, s nímž je příslušné hospodařit Ministerstvo vnitra, z vlastnictví České republiky na územní samosprávné celky (dále jen „“), tento zákon upravuje postup a podmínky při převodu vybraného majetku, který je ve vlastnictví České republiky (dále jen "stát") a s nímž je příslušné hospodařit Ministerstvo obrany nebo Ministerstvo vnitra, popřípadě organizační složky státu nebo státní příspěvkové organizace v jejich působnosti, do vlastnictví územních samosprávných celků, popřípadě jejich sdružení.

Podle § 5 zákona o převodu nepotřebného vojenského majetku, smlouvy o bezúplatném převodu majetku státu uzavřené přede dnem účinnosti tohoto zákona mezi Ministerstvem obrany a místně příslušným územním samosprávným celkem podle právních předpisů o hospodaření s majetkem státu se dnem účinnosti tohoto zákona považují za smlouvy o bezúplatném převodu majetku státu podle § 3 odst. 2 tohoto zákona.

Podle § 3 odst. 2 zákona o převodu nepotřebného vojenského majetku v souvislosti s bezúplatným převodem podle odstavce 1 lze územní samosprávný celek omezit ve výkonu vlastnických práv k darovanému majetku pouze v nezbytně nutném rozsahu zřízením práva odpovídajícího věcnému břemeni ve prospěch státu nebo jiné osoby.

Smlouvou ze dne 7. 3. 2002 došlo k bezúplatnému převodu dotčeného majetku (doposud ve vlastnictví státu) na základě , o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích v platném znění, ve veřejném zájmu s odkazem na usnesení vlády České republiky č. 1123 ze dne 8. 11. 2000. S ohledem na předmět právní úpravy ( a ) jde o lex specialis ve vztahu k , pokud jde o převody vybraného majetkem ve vlastnictví České republiky, s nímž bylo příslušné hospodařit Ministerstvo obrany nebo Ministerstvo vnitra, popřípadě organizační složky státu nebo státní příspěvkové organizace v jejich působnosti, do vlastnictví územních samosprávných celků, popřípadě jejich sdružení. Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona o převodu některého nepotřebného vojenského majetku z vlastnictví České republiky na územní samosprávné celky (sněmovní tisk 216) k jeho účelu uváděla, že „Ministerstvo obrany jako organizační složka státu je v současné době příslušné hospodařit s majetkem značného rozsahu, který je anebo se v důsledku probíhající redislokace a reorganizace Armády České republiky stane z hlediska , o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “”), majetkem nepotřebným a že záměrem Ministerstva obrany je realizovat bezúplatný převod vlastnictví majetku tohoto charakteru přednostně na územní samosprávné celky. Bezúplatné převody vlastnictví předmětného majetku na územní samosprávné celky jsou preferovány zejména s ohledem na konkrétní situaci v jednotlivých obcích nebo krajích, k jejichž územnímu rozvoji by především přispěly. Současný stav předmětných vojenských objektů a obecný charakter tohoto majetku kromě toho nasvědčují, že v převážné většině případů tento majetek není a nebude potřebný pro jiné organizační složky státu nebo státní organizace a ani veřejný zájem již nebude vyžadovat jeho ponechání ve vlastnictví státu. Po posouzení podmínek a pravidel obecného postupu dle platné právní úpravy, kterou představuje v současné době , se k dosažení požadovaného účelu, tj. umožnit cílené bezúplatné převody vlastnictví vybraného majetku na územní samosprávné celky, jako optimální řešení jeví cesta legislativní v podobě speciálního zákona k . Předmětem úpravy předloženého návrhu zákona jsou proto pouze takové podmínky a dílčí postup při převodech vlastnictví majetku uvedeného charakteru, které je zapotřebí za účelem dosažení sledovaného cíle upravit odchylně od obecné zákonné úpravy. Podle zvláštní části důvodové zprávy, konkrétně k důvodům právní úpravy provedené v návrhu zákona se stanoví dílčí odlišné podmínky převodu vlastnictví vybraných nemovitých věcí, odchylně od obecné právní úpravy . Převody vlastnictví podle tohoto zákona jsou povinně bezúplatné a s ohledem na předchozí posouzení vládou již nepodléhají schválení věcně příslušných ministerstev podle ,4 a 5 .Pokud jde o možnost sjednávání podmínek omezujících nabyvatele při dalším nakládání s převáděným majetkem, připouští se toliko možnost sjednat s nabyvatelem smluvně právo odpovídající věcnému břemeni ve prospěch státu anebo jiné osoby v nezbytně nutném rozsahu. Se zřetelem k závěru vyjádřenému ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 21. května 1996, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 9, ročníku 1997, části I., pod pořadovým číslem 9, podle něhož smysl a účel zákona lze dovodit především z autentických dokumentů vypovídajících o vůli a záměrech zákonodárce, mezi něž patří důvodová zpráva k návrhu zákona (uvědomuje si skutečnost, že ze souhlasu zákonodárce s osnovou návrhu lze pouze presumovat i jeho souhlas s jejími důvody) a dále z argumentace přednesené v rozpravě při přijímání návrhu zákona, nelze ponechat stranou, že v průběhu projednávání návrhu zákona (později publikovaného pod č. ), byly oproti vládnímu návrhu uplatněny pozměňovací návrhy, podle nichž byl schválen v následujícím znění:Smlouvy o bezúplatném převodu majetku státu uzavřené přede dnem účinnosti tohoto zákona mezi Ministerstvem obrany a místně příslušným územním samosprávným celkem podle právních předpisů o hospodaření s majetkem státu, se dnem účinnosti tohoto zákona považují za smlouvy o bezúplatném převodu majetku státu za smlouvy podle tohoto zákona”. V parlamentní rozpravě k návrhu citovaného zákona ve vystoupení poslance A. S. na 14. schůzi Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky dne 9. dubna 2003 zaznělo, že v se hovoří o bezúplatném převodu formou darovací smlouvy, ve které lze sice omezit výkon vlastnických práv k darovanému majetku, ale pouze v nezbytně nutném rozsahu, a to zřízením práva odpovídajícího věcnému břemeni ve prospěch státu nebo jiné osoby. Další omezení se nepředpokládají, což je z pohledu územních samosprávných celků jenom dobře. Naproti tomu dříve uzavřené smlouvy o bezúplatném převodu vlastnictví, např. podle , tato omezení mají, což zajisté znevýhodňuje tyto obce a města před těmi, které uzavřou darovací smlouvy podle tohoto zákona. Z uvedeného důvodu pozměňovací návrh výboru pro obranu a bezpečnost (...) umožní změnu původně stanovených podmínek a omezení, které brzdí v současné době aktivity jednotlivých obcí právě při přeměně bývalých vojenských objektů pro účely ve veřejném zájmu. Vysloveně přitom bylo zmíněno omezení po dobu deseti let od uzavření smlouvy nepřevést vlastnické právo k nemovitostem na osobu třetí, vyjma zpětného bezúplatného převodu do vlastnictví státu. Poslanec J. V. nutnost uvedené legislativní úpravy spatřoval pak v nezbytnosti sladit postup převádění před nabytím účinnosti tohoto zákona a po něm.

Ze shora podaného výkladu vyplývá, že legislativní změnou provedenou mocí zákonodárnou (mělo dojít a) došlo k zásahu do právního vztahu, jehož jedním z účastníků byl stát (Česká republika), který se tak prostřednictvím nové zákonné úpravy „vzdal“ části svých práv omezujících nového nabyvatele majetku původně patřícímu státu. Nejde totiž o vzdání se práva podle § 574 odst. 2 obč. zák. na základě právního úkonu (§ 34 obč. zák.), ale o důsledek legislativních změn.

Teleologický výklad ustanovení a tak dostatečně podporuje úsudek, k němuž odvolací soud dospěl, tedy že dříve sjednaná omezení vlastnických práv (nad rámec věcných břemen nezbytně nutných) pozbyla v důsledku účinnosti.

Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy v dotčeném směru správné a dovolací důvod podle nebyl naplněn. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle části věty před středníkem zamítl. Dovolací námitkou zpochybňující závěr odvolacího soudu dovozující, že právo žalobkyně je navíc promlčeno, se již s ohledem na výše uvedené závěry nezabýval.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že žalovanému, který by podle , , a měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 29. února 2012

JUDr. Václav D u d a, v. r.

předseda senátu