Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
5439E7A5FCB89E10C1257EA60030E555.html
HTML · 19.25 KB
No categories available
33 Cdo 2477/2014
33 Cdo 2477/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Mgr. A. G., zastoupené JUDr. Milošem Slabým, advokátem se sídlem Mohelnice, Nádražní 381/9, proti žalovanému Ing. T. K., zastoupenému Mgr. Ondřejem Richterem, advokátem se sídlem Praha 2, Trojanova 2022/12, o zaplacení 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 EC 58/2009 , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2014, č. j. 58 Co 585/2011 -288, takto:
I. Dovolání se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 23. 6. 2011, č. j. 16 EC 58/2009 -191, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 210.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 1. 2014, č. j. 58 Co 585/2011 -288, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ohledně částky 200.000,- Kč s příslušenstvím potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil jen tak, že jejich výše činí 152.200,- Kč, jinak jej potvrdil; současně rozhodl o nákladech odvolacího a dovolacího řízení (rozhodl tak poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 10. 2013, č. j. 33 Cdo 2026/2012 -270, zrušil jeho rozsudek ze dne 8. 2. 2012, č. j. 58 Co 585/2011 -247, ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba o zaplacení 200.000,- Kč s příslušenstvím).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. ; dále jen „o. s. ř. ), spatřuje v tom, že dovolacím soudem právní otázka dříve vyřešená v rozsudku ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010 , by měla být - z blíže rozvedených důvodů - dovolacím soudem posouzena jinak. Konkrétně jde o posouzení otázky účinků tzv. koncentrace řízení podle § 118b o. s. ř. o. s. ř. Žalovaný prosazuje, že ke koncentraci řízení podle § 118b odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. dochází bez ohledu na to, zda byli účastníci v předvolání k jednání o koncentraci a jejích účincích poučeni.
Dovolací soud nemá důvod posuzovat nastolenou otázku jinak, než jak byla v souladu s rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010 , uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 98/2013, posouzena v předchozím zrušovacím rozhodnutí ze dne 29. 10. 2013, č. j. 33 Cdo 2026/2012 -270. Námitka žalovaného, že vzor č. 024, jímž byl zástupce žalobkyně k prvnímu jednání předvolán, poučení o koncentraci řízení obsahoval, se nemůže prosadit, neboť nevystihuje jediný v úvahu přicházející dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , ale zpochybňuje skutkové zjištění, na němž je právní posouzení založeno. Nad to dovolací soud připomíná, že jeho předchozí kasační rozhodnutí vycházelo z jiného zjištění než mu podsouvá žalovaný, a to, že „v pořadí první jednání k projednání věci samé nařízené na den 15. 4. 2010, k němuž byl předvolán pouze právní zástupce žalobkyně prostřednictvím vzoru č. 024 o. s. ř. o. s. ř. a právní zástupce žalovaného prostřednictvím vzoru č. 026 o. s. ř. o. s. ř. , soud prvního stupně, aniž se toto jednání uskutečnilo, odročil na den 25. 5. 2010, k němuž zástupce účastníků předvolal vzorem č. 050 o. s. ř. “ Z tohoto zjištění pak dovodil, že nepoučil-li soud prvního stupně účastníky o koncentraci řízení a o jejích účincích v předvolání k prvnímu jednání, které se ve věci uskutečnilo dne 25. 5. 2010, nemohla skončením tohoto jednání koncentrace řízení nastat.
Přípustnost dovolání nezakládá ani argumentace žalovaného, že napadené rozhodnutí je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu prezentovanou rozhodnutími ze dne 11. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4520/2007 , ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4312/2008 , ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3878/2008 , a ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2090/2009 . Žalovaný se mylně domnívá, že napadené rozhodnutí spočívá na závěru, že k prokázání uzavření smlouvy o půjčce podle § 657 zákona č. 40/1964 Sb. , občanského zákoníku , ve znění účinném do 31. 12. 2013 - srov. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen „obč. zák.“), postačí, je-li prokázáno, že věřitel měl dostatečné finanční prostředky k tomu, aby mohl dlužníkovi půjčku poskytnout. Přehlíží, že odvolací soud vyšel ze skutkového závěru, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 400.000,- Kč na úhradu jeho dluhu vzniklého před uzavřením jejich manželství (o čemž nebylo mezi účastníky sporu) a že prokázala zdroj těchto finančních prostředků, jež tvořily příjmy z advokátní praxe z doby před uzavřením manželství a peněžní dary od jejích prarodičů. Prosazuje-li žalovaný oproti odvolacímu soudu závěr, že žalobkyně neprokázala, že poskytnutý peněžní obnos pocházel z jejích výlučných prostředků, nejedná se (opět) o uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , neboť tyto námitky směřují primárně proti správnosti, popř. úplnosti skutkových zjištění, z nichž soudy obou stupňů vycházely. Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. a contrario).
Žalovanému nelze přisvědčit, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na dovolacím soudem dosud nevyřešené otázce, a to, zda po uzavření písemné smlouvy podle § 24a odst. 1 písm. a/ zákona č. 94/1963 Sb. , o rodině (dále též „zákona o rodině“), a po zániku manželství účastníků takové smlouvy rozvodem dle § 24a zákona o rodině se může jeden z účastníků smlouvy proti druhému z nich úspěšně domáhat žalobou ze smlouvy o půjčce zaplacení tvrzeného peněžního nároku vzniklého mezi nimi za trvání manželství. Dovolací soud totiž již v rozsudku ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4913/2009 , formuloval a odůvodnil právní závěr, že dohoda v případě tzv. nesporného rozvodu podle § 24a zákona o rodině může mít charakter generálního narovnání ve smyslu § 585 obč. zák., jestliže z jejího obsahu a okolností případu lze dovodit, že dopadá na veškeré dosavadní závazky smluvních stran (tj. i těch, jež netvoří předmět společného jmění manželů) a že žádná ze stran nebude mít vůči druhé další nároky ani závazky (s výjimkou práv, na než nemohly pomýšlet). V posuzovaném případě odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že účastníci v souvislosti s rozvodem manželství uzavřeli dne 25. 1. 2008 dohodu o vypořádání vzájemných majetkových vztahů, v níž shodně uvedli, že touto dohodou jsou jejich majetkové vztahy týkající se společného jmění manželů a bydlení pro dobu po rozvodu vypořádané. Jestliže součástí skutkového stavu, z něhož odvolací soud při právním posouzení věci vyšel, nebylo zjištění, že dohoda účastníků se týká všech jejich dosavadních závazků (jako tomu bylo ve věci sp. zn. 28 Cdo 4913/2009 ), čemuž odpovídalo i následné jednání účastníků (žalovaný žalobkyni půjčku splácel), pak se nemůže prosadit právní názor žalovaného, že uzavření dohody podle § 24a odst. 1 písm. a/ zákona o rodině vylučuje možnost žalobkyně úspěšně se vůči němu domáhat zaplacení tvrzeného dluhu ze smlouvy o půjčce, podle níž mu poskytla své prostředky na úhradu jeho dluhu z úvěrové smlouvy, kterou uzavřel před manželstvím. I když odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí pregnantně nevyjádřil právní závěr, že ujednání obsažené v článku III. dohody nelze považovat za tzv. generální narovnání dopadající na všechny dosavadní závazky mezi účastníky, nepochybně z takového právního závěru při rozhodování vycházel, měl-li za to, že dohoda účastníků se týkala jen vypořádání jejich společného jmění manželů.
Přípustnost dovolání nelze spojit ani s řešením otázky, kterou podle přesvědčení žalovaného dosud dovolací soud nevyřešil, a to určení výše nákladů řízení v důsledku nesprávné aplikace vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátního tarifu) odvolacím soudem, který rozhodoval poté, co Ústavní soud zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb. , podle níž o nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně. Žalovaný má za to, že odvolací soud nesprávně změnil nákladový výrok rozhodnutí soudu prvního stupně, který odpovídal právnímu předpisu účinnému v době rozhodování soudu prvního stupně.
O nákladech řízení odvolací soud rozhodl v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. V souvislosti se zrušením vyhlášky č. 484/2000 Sb. nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12 , uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb., s účinností od 7. 5. 2013, Nejvyšší soud již dříve uzavřel, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup podle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř. o. s. ř. , tedy určení odměny advokáta za zastupování účastníka řízení podle advokátního tarifu. Rozhodným okamžikem pro posouzení, který právní předpis je třeba aplikovat, je zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. Rozhoduje-li tedy soud o nákladech řízení (byť v odvolacím řízení) po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. , tj. po 7. 5. 2013, použije pro určení výše odměny advokáta advokátní tarif (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010 , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2013, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013 , a ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013 , uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2/2014 a 40/2014). Na uvedeném závěru nemění nic ani skutečnost, že odvolací soud rozhodoval o náhradě nákladů řízení, která proběhla před zrušením vyhlášky č. 484/2000 Sb. Nejvyšší soud rovněž již dříve ve svých rozhodnutích formuloval a odůvodnil právní závěr, podle kterého nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu (nejen vznik nároku, ale i jeho výše je závislá na rozhodnutí soudu); jinými slovy řečeno, pohledávka vzniká teprve pravomocným rozhodnutím soudu o přiznání náhrady nákladů jednomu z účastníků proti druhému (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 32 Odo 529/2003 , ze dne 30. 3. 2009, sp. zn. 20 Cdo 1932/2007 , ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 29 Cdo 238/2007 , nebo ze dne 30. 3. 2009, sp. zn. 20 Cdo 1932/2007 ). Rozhodl-li tudíž odvolací soud dne 30. 1. 2014 (tj. po dni 7. května 2013, ke kterému byla zrušena vyhláška č. 484/2000 Sb. ) o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně podle advokátního tarifu, a nikoli podle v tu dobu již zrušené vyhlášky č. 484/2000 Sb. , pak se od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. o. s. ř. ).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. června 2015
JUDr. Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu