Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 2477/2014

33 Cdo 2477/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Mgr. A. G., zastoupené JUDr. Milošem Slabým, advokátem se sídlem Mohelnice, Nádražní 381/9, proti žalovanému Ing. T. K., zastoupenému Mgr. Ondřejem Richterem, advokátem se sídlem Praha 2, Trojanova 2022/12, o zaplacení 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2014, č. j. -288, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 23. 6. 2011, č. j. -191, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 210.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 1. 2014, č. j. -288, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ohledně částky 200.000,- Kč s příslušenstvím potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil jen tak, že jejich výše činí 152.200,- Kč, jinak jej potvrdil; současně rozhodl o nákladech odvolacího a dovolacího řízení (rozhodl tak poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 10. 2013, č. j. -270, zrušil jeho rozsudek ze dne 8. 2. 2012, č. j. -247, ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba o zaplacení 200.000,- Kč s příslušenstvím).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost ve smyslu , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 ; dále jen „ ), spatřuje v tom, že dovolacím soudem právní otázka dříve vyřešená v rozsudku ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. , by měla být - z blíže rozvedených důvodů - dovolacím soudem posouzena jinak. Konkrétně jde o posouzení otázky účinků tzv. koncentrace řízení podle Žalovaný prosazuje, že ke koncentraci řízení podle dochází bez ohledu na to, zda byli účastníci v předvolání k jednání o koncentraci a jejích účincích poučeni.

Dovolací soud nemá důvod posuzovat nastolenou otázku jinak, než jak byla v souladu s rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 98/2013, posouzena v předchozím zrušovacím rozhodnutí ze dne 29. 10. 2013, č. j. -270. Námitka žalovaného, že vzor č. 024, jímž byl zástupce žalobkyně k prvnímu jednání předvolán, poučení o koncentraci řízení obsahoval, se nemůže prosadit, neboť nevystihuje jediný v úvahu přicházející dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle , ale zpochybňuje skutkové zjištění, na němž je právní posouzení založeno. Nad to dovolací soud připomíná, že jeho předchozí kasační rozhodnutí vycházelo z jiného zjištění než mu podsouvá žalovaný, a to, že „v pořadí první jednání k projednání věci samé nařízené na den 15. 4. 2010, k němuž byl předvolán pouze právní zástupce žalobkyně prostřednictvím vzoru č. 024 a právní zástupce žalovaného prostřednictvím vzoru č. 026 , soud prvního stupně, aniž se toto jednání uskutečnilo, odročil na den 25. 5. 2010, k němuž zástupce účastníků předvolal vzorem č. 050 “ Z tohoto zjištění pak dovodil, že nepoučil-li soud prvního stupně účastníky o koncentraci řízení a o jejích účincích v předvolání k prvnímu jednání, které se ve věci uskutečnilo dne 25. 5. 2010, nemohla skončením tohoto jednání koncentrace řízení nastat.

Přípustnost dovolání nezakládá ani argumentace žalovaného, že napadené rozhodnutí je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu prezentovanou rozhodnutími ze dne 11. 12. 2009, sp. zn. , ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. , ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. , a ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. . Žalovaný se mylně domnívá, že napadené rozhodnutí spočívá na závěru, že k prokázání uzavření smlouvy o půjčce podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 - srov. (dále jen „obč. zák.“), postačí, je-li prokázáno, že věřitel měl dostatečné finanční prostředky k tomu, aby mohl dlužníkovi půjčku poskytnout. Přehlíží, že odvolací soud vyšel ze skutkového závěru, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 400.000,- Kč na úhradu jeho dluhu vzniklého před uzavřením jejich manželství (o čemž nebylo mezi účastníky sporu) a že prokázala zdroj těchto finančních prostředků, jež tvořily příjmy z advokátní praxe z doby před uzavřením manželství a peněžní dary od jejích prarodičů. Prosazuje-li žalovaný oproti odvolacímu soudu závěr, že žalobkyně neprokázala, že poskytnutý peněžní obnos pocházel z jejích výlučných prostředků, nejedná se (opět) o uplatnění dovolacího důvodu podle , neboť tyto námitky směřují primárně proti správnosti, popř. úplnosti skutkových zjištění, z nichž soudy obou stupňů vycházely. Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz a contrario).

Žalovanému nelze přisvědčit, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na dovolacím soudem dosud nevyřešené otázce, a to, zda po uzavření písemné smlouvy podle , o rodině (dále též „zákona o rodině“), a po zániku manželství účastníků takové smlouvy rozvodem dle zákona o rodině se může jeden z účastníků smlouvy proti druhému z nich úspěšně domáhat žalobou ze smlouvy o půjčce zaplacení tvrzeného peněžního nároku vzniklého mezi nimi za trvání manželství. Dovolací soud totiž již v rozsudku ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. , formuloval a odůvodnil právní závěr, že dohoda v případě tzv. nesporného rozvodu podle zákona o rodině může mít charakter generálního narovnání ve smyslu obč. zák., jestliže z jejího obsahu a okolností případu lze dovodit, že dopadá na veškeré dosavadní závazky smluvních stran (tj. i těch, jež netvoří předmět společného jmění manželů) a že žádná ze stran nebude mít vůči druhé další nároky ani závazky (s výjimkou práv, na než nemohly pomýšlet). V posuzovaném případě odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že účastníci v souvislosti s rozvodem manželství uzavřeli dne 25. 1. 2008 dohodu o vypořádání vzájemných majetkových vztahů, v níž shodně uvedli, že touto dohodou jsou jejich majetkové vztahy týkající se společného jmění manželů a bydlení pro dobu po rozvodu vypořádané. Jestliže součástí skutkového stavu, z něhož odvolací soud při právním posouzení věci vyšel, nebylo zjištění, že dohoda účastníků se týká všech jejich dosavadních závazků (jako tomu bylo ve věci sp. zn. ), čemuž odpovídalo i následné jednání účastníků (žalovaný žalobkyni půjčku splácel), pak se nemůže prosadit právní názor žalovaného, že uzavření dohody podle zákona o rodině vylučuje možnost žalobkyně úspěšně se vůči němu domáhat zaplacení tvrzeného dluhu ze smlouvy o půjčce, podle níž mu poskytla své prostředky na úhradu jeho dluhu z úvěrové smlouvy, kterou uzavřel před manželstvím. I když odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí pregnantně nevyjádřil právní závěr, že ujednání obsažené v článku III. dohody nelze považovat za tzv. generální narovnání dopadající na všechny dosavadní závazky mezi účastníky, nepochybně z takového právního závěru při rozhodování vycházel, měl-li za to, že dohoda účastníků se týkala jen vypořádání jejich společného jmění manželů.

Přípustnost dovolání nelze spojit ani s řešením otázky, kterou podle přesvědčení žalovaného dosud dovolací soud nevyřešil, a to určení výše nákladů řízení v důsledku nesprávné aplikace (advokátního tarifu) odvolacím soudem, který rozhodoval poté, co Ústavní soud zrušil , podle níž o nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně. Žalovaný má za to, že odvolací soud nesprávně změnil nákladový výrok rozhodnutí soudu prvního stupně, který odpovídal právnímu předpisu účinnému v době rozhodování soudu prvního stupně.

O nákladech řízení odvolací soud rozhodl v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. V souvislosti se zrušením nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. , uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb., s účinností od 7. 5. 2013, Nejvyšší soud již dříve uzavřel, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup podle věty první části věty za středníkem , tedy určení odměny advokáta za zastupování účastníka řízení podle advokátního tarifu. Rozhodným okamžikem pro posouzení, který právní předpis je třeba aplikovat, je zrušení Rozhoduje-li tedy soud o nákladech řízení (byť v odvolacím řízení) po zrušení , tj. po 7. 5. 2013, použije pro určení výše odměny advokáta advokátní tarif (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2013, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. , a ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. , uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2/2014 a 40/2014). Na uvedeném závěru nemění nic ani skutečnost, že odvolací soud rozhodoval o náhradě nákladů řízení, která proběhla před zrušením Nejvyšší soud rovněž již dříve ve svých rozhodnutích formuloval a odůvodnil právní závěr, podle kterého nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu (nejen vznik nároku, ale i jeho výše je závislá na rozhodnutí soudu); jinými slovy řečeno, pohledávka vzniká teprve pravomocným rozhodnutím soudu o přiznání náhrady nákladů jednomu z účastníků proti druhému (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. , ze dne 30. 3. 2009, sp. zn. , ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. , nebo ze dne 30. 3. 2009, sp. zn. ). Rozhodl-li tudíž odvolací soud dne 30. 1. 2014 (tj. po dni 7. května 2013, ke kterému byla zrušena ) o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně podle advokátního tarifu, a nikoli podle v tu dobu již zrušené , pak se od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.

Nejvyšší soud proto dovolání odmítl ( ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. června 2015

JUDr. Blanka M o u d r á

předsedkyně senátu