Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 5446/2014

30 Cdo 5446/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka, ve věci žalobce Ing. J. K., zastoupeného Mgr. Janem Zrnovským, advokátem se sídlem v Liberci, Revoluční 66, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, pro náhradu škody ve výši 60 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 14. 4. 2014, č. j. -161, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 10. 7. 2013, č. j. -141, ve výroku I. stanovil, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 60 000 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. (dále jen „posuzované řízení“), dále právnímu zástupci žalobce přiznal odměnu ve výši 13 650 Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci v záhlaví uvedeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že se žaloba co do částky 60 000 Kč zamítá (výrok I.), ve výroku II. zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).

Žalobce se v posuzovaném řízení, které bylo zahájeno dne 25. 6. 1991, domáhal zaplacení částky 31 279 Kč. Řízení proběhlo před soudy všech tří stupňů. Ve věci byla též podána ústavní stížnost. Ústavní soud o této ústavní stížnosti rozhodl dne 4. 9. 2003, kdy byla stížnost odmítnuta. Tímto rozhodnutím bylo předmětné řízení ukončeno. Žalobce dále podal dne 4. 3. 2004 stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“). Po podání této stížnosti nabyla dne 27. 4. 2006 účinnosti novela č. 160/2006 novelizující , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Touto novelou bylo stanoveno, že v případě nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem podle , za předpokladu že žalobce podal před nabytím účinnosti této novely stížnost k ESLP, k promlčení nároku dojde za 1 rok od účinnosti této novely. K promlčení nároku žalobce tak mohlo dojít nejdříve dne 27. 4. 2007. Dne 22. 11. 2006 podal žalobce žádost o přiznání odškodného adresovanou Ministerstvu spravedlnosti. O této žádosti bylo rozhodnuto dne 14. 6. 2007. Rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 15. 7. 2007. Dle promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců. Nárok žalobce se tedy nemohl promlčet dříve než 27. 10. 2007. Žaloba, kterou bylo zahájeno toto řízení, byla podána dne 5. 12. 2007. Soud prvního stupně po posouzení věci dospěl k závěru, že námitka promlčení uplatněná žalovanou je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu , , neboť žalobce nebyl právně zastoupen a žalovaná žalobci neposkytla žádné poučení týkající se možného promlčení jeho nároku. Proto k námitce promlčení nepřihlížel a rozhodl o nároku žalobce, kdy mu byla přiznána částka 60 000 Kč. Žalovaná se proti tomuto rozsudku odvolala. Odvolací soud změnil výrok soudu prvního stupně týkající se přiznané částky, neboť dospěl k závěru, že námitka promlčení byla uplatněna řádně. K tomu uvedl, s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, že k porušení dobrých mravů nedošlo, neboť se žalovaná uplatněním námitky promlčení nesnažila poškodit či znevýhodnit žalobce. Podle odvolacího soudu nelze porušení dobrých mravů spatřovat ani s odkazem na povinnosti, které žalované neukládá žádný právní předpis. Žalovaná nebyla povinna žalobci zajistit v průběhu řízení právní zastoupení ani ho poučovat o možném promlčení, neboť v tomto případě se jedná o hmotné právo. Odvolací soud tedy přihlédl k námitce promlčení a žalobu zamítl.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním v rozsahu výroku I., aniž by vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Z obsahu dovolání plyne, že dovolatel za právní otázku, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, považuje otázku uplatnění námitky promlčení ve vztahu k dobrým mravům. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil povinnosti žalované. Žalobce, jakožto slabší subjekt vůči dominantnímu postavení žalované, byl v nevýhodném postavení. Žalovaná měla k tomuto nerovnému postavení přihlížet zejména tím, že dovolatele měla poučit o možnosti promlčení. Když tak neučinila, dopustila se porušení dobrých mravů, což však odvolací soud nesprávně vyhodnotil.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolacím řízení rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 a čl. II bod 2 ), dále jen „ “

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř, dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

Žalobce nikde v dovolání nevymezil, který z předpokladů uvedených v považuje za naplněný. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že projednání dovolání není možné, aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. ; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz, usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Rovněž Ústavní soud ve zmíněném usnesení sp. zn. potvrdil, že „[k] tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení ).“

Ústavní soud se dále k otázce vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. , kde vysvětlil, že: „(…) novelizace ( , který zavedl nově povinnost pro dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání) řešila přetížení Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat. Novela chtěla reagovat i na to, že ‚velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání sepisovaných advokáty je na opravdu nízké úrovni. Nejčastěji se jedná o dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody (...)‘ (viz důvodová zpráva k ). Z toho plyne, že záměrem novely (v podobě vytvoření příslušné nové náležitosti dovolání) byla regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá. To v konečném důsledku může snížit finanční náklady potenciálních dovolatelů za dovolací řízení. Konečně smyslem zakotvení této nové obligatorní náležitosti může být i urychlení dovolacího řízení, protože důsledně vzato je Nejvyššímu soudu advokátem dovolatele interpretována jeho vlastní judikatura, což může Nejvyššímu soudu práci ulehčit (byť tím nebude vázán).“

Ostatně, doplňuje na okraj Nejvyšší soud výjimečně a pro informaci, otázky, které dovolatel v dovolání nastoluje, již v judikatuře dovolacího soudu opakovaně řešeny byly. Co se týče otázky vznesení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy, tak již odvolací soud dovolatele odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. . Závěr tam uvedený shodně potvrzuje i další judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. , usnesení ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. , rozsudek ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11/2000 pod pořadovým číslem 126, či rozsudek ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. ) i judikatura Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. , nález ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. , nebo nález ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. ).

Ve skutkově obdobné věci se Nejvyšší soud k běhu promlčecí lhůty dle čl. II, části za středníkem, již vyjádřil v rozsudku ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. (ústavní stížnost podaná proti tomuto rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. ), přičemž i v tomto rozsudku se zabýval otázkou vznesení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy. Na tam uvedeném závěru nemůže nic změnit, ani opožděné vyjádření příslušného úřadu k podané žádosti, když ve věci posledně uvedené se příslušný úřad k žádosti nevyjádřil vůbec (shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. , nebo usnesení ze dne 18. dubna 2012, sp. zn. ).

Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka, že žalovaná nesplnila svou poučovací povinnosti, když dovolatele neinformovala o hrozícím promlčení. Ani v případě soudu se na případné promlčení práva nevztahuje poučovací povinnost uvedená v , neboť se jedná o institut hmotného práva a nikoliv procesního (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. ). V případě správního orgánu sice výslovně nestanoví, že poučovací povinnost správního orgánu se vztahuje pouze na procesní práva a povinnosti, nicméně z povahy jako procesního předpisu vyplývá, že správní orgán je povinen poučit účastníky o právech a povinnostech plynoucích z právních předpisů upravujících řízení před správními orgány. Poučovací povinnost se tedy nevztahuje na poučování o otázkách hmotného práva, tedy zda a jak mají účastníci řízení hájit v řízení svá práva a jaké důsledky pro ně plynou z toho, že tak neučiní. Přiměřenost poučení o hmotných právech znamená, že účastníkům řízení se musí dostat poučení zejména o těch procesních právech, která spadají pod právo na spravedlivý proces. Poučovací povinnost se nadto váže pouze k úkonům správního orgánu (viz Vedral, J. . Komentář. BOVA POLYGON, Praha 2006, s. 77 – 79; shodně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2010, sp. zn. ).

Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka, že soudy nižších stupňů chybně stanovily konec posuzovaného řízení, když dle informací uveřejněných na portálu www.justice.cz posuzované řízení skončilo až po dni 5. 12. 2007. Tím dovolatel napadá skutková zjištění soudů nižších stupňů, přičemž dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání žalobce trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a která nebyla žalobcem odstraněna v zákonné lhůtě ( a ). Nutno upozornit, že pro dovolací řízení neplatí ( ).

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 20. května 2015

JUDr. František I š t v á n e k

předseda senátu