Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1700/2016

30 Cdo 1700/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce L. M., zastoupeného Mgr. Václavem Petráskem, advokátem se sídlem ve Zlíně, J. A. Bati 5637, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2015, č. j. -110, takto:

Odůvodnění:

Žalobce se na žalované jednak domáhal zaplacení 124 500 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. , jednak požadoval zrušení stanoviska žalované ze dne 25. 1. 2013, č. j. 2210/2012-ODSK-ODSK/13.

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 7. 2014, č. j. -79, žalobu o zaplacení částky 124 500 Kč zamítl (výrok I), řízení v části požadující zrušení stanoviska žalované ze dne 25. 1. 2013, č. j. 2210/2012-ODSK-ODSK/13, zastavil (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 300 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 a čl. II bod 2 ), dále jen „ “, odmítl.

Otázka, zda v jednání žalované, která v zákonem stanovené lhůtě šesti měsíců neprojednala žádost žalobce a následně vznesla námitku promlčení, lze spatřovat výkon práva v rozporu s dobrými mravy, nemůže založit přípustnost dovolání podle , neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že nebyly zjištěny žádné konkrétní skutečnosti, jež by představovaly natolik závažný zásah, aby bylo možno uvažovat o nepřípustné šikaně žalobce a tedy o výkonu práva v rozporu s dobrými mravy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. , dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. , jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. ).

Přípustnost dovolání nemůže založit námitka, že žalovaná nesplnila svou poučovací povinnost, když žalobce nepoučila o hrozícím promlčení. Ani v případě soudu se na případné promlčení práva nevztahuje poučovací povinnost uvedená v , neboť se jedná o institut hmotného práva a nikoliv procesního (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. ). V případě správního orgánu sice výslovně nestanoví, že poučovací povinnost správního orgánu se vztahuje pouze na procesní práva a povinnosti, nicméně z povahy jako procesního předpisu vyplývá, že správní orgán je povinen poučit účastníky o právech a povinnostech plynoucích z právních předpisů upravujících řízení před správními orgány. Poučovací povinnost se tedy nevztahuje na poučování o otázkách hmotného práva, tedy zda a jak mají účastníci řízení hájit v řízení svá práva a jaké důsledky pro ně plynou z toho, že tak neučiní. Přiměřenost poučení o hmotných právech znamená, že účastníkům řízení se musí dostat poučení zejména o těch procesních právech, která spadají pod právo na spravedlivý proces. Poučovací povinnost se nadto váže pouze k úkonům správního orgánu (viz Vedral, J. : Komentář. Praha: BOVA POLYGON, 2006, s. 77 – 79; shodně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2010, sp. zn. ; viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. ).

Konečně ani otázka, zda podáním včasné stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva mohlo být zabráněno promlčení žalobcem uplatněného nároku, přípustnost dovolání podle nezakládá, neboť odvolací soud správně vyšel z toho, že taková stížnost nebyla žalobcem podána před nabytím účinnosti , tj. před 27. 4. 2006 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. ). Na projednávanou věc se tedy – jak přiléhavě konstatoval odvolací soud – přechodné ustanovení upravené v čl. II vůbec nevztahuje.

Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti ( ), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.

V Brně dne 12. října 2016

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu