Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
608B67A9531B0022C1258098002AE556.html
HTML · 13.62 KB
No categories available
30 Cdo 1700/2016
30 Cdo 1700/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce L. M., zastoupeného Mgr. Václavem Petráskem, advokátem se sídlem ve Zlíně, J. A. Bati 5637, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 117/2013 , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2015, č. j. 58 Co 9/2015 -110, takto:
Odůvodnění:
Žalobce se na žalované jednak domáhal zaplacení 124 500 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 6 C 22/97 , jednak požadoval zrušení stanoviska žalované ze dne 25. 1. 2013, č. j. 2210/2012-ODSK-ODSK/13.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 7. 2014, č. j. 22 C 117/2013 -79, žalobu o zaplacení částky 124 500 Kč zamítl (výrok I), řízení v části požadující zrušení stanoviska žalované ze dne 25. 1. 2013, č. j. 2210/2012-ODSK-ODSK/13, zastavil (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 300 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. ), dále jen „o. s. ř. “, odmítl.
Otázka, zda v jednání žalované, která v zákonem stanovené lhůtě šesti měsíců neprojednala žádost žalobce a následně vznesla námitku promlčení, lze spatřovat výkon práva v rozporu s dobrými mravy, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. o. s. ř. , neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že nebyly zjištěny žádné konkrétní skutečnosti, jež by představovaly natolik závažný zásah, aby bylo možno uvažovat o nepřípustné šikaně žalobce a tedy o výkonu práva v rozporu s dobrými mravy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2651/2010 , dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2125/2012 , jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010 , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 2364/11 ).
Přípustnost dovolání nemůže založit námitka, že žalovaná nesplnila svou poučovací povinnost, když žalobce nepoučila o hrozícím promlčení. Ani v případě soudu se na případné promlčení práva nevztahuje poučovací povinnost uvedená v § 5 o. s. ř. o. s. ř. , neboť se jedná o institut hmotného práva a nikoliv procesního (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1444/12 ). V případě správního orgánu správní řád sice výslovně nestanoví, že poučovací povinnost správního orgánu se vztahuje pouze na procesní práva a povinnosti, nicméně z povahy správního řádu jako procesního předpisu vyplývá, že správní orgán je povinen poučit účastníky o právech a povinnostech plynoucích z právních předpisů upravujících řízení před správními orgány. Poučovací povinnost se tedy nevztahuje na poučování o otázkách hmotného práva, tedy zda a jak mají účastníci řízení hájit v řízení svá práva a jaké důsledky pro ně plynou z toho, že tak neučiní. Přiměřenost poučení o hmotných právech znamená, že účastníkům řízení se musí dostat poučení zejména o těch procesních právech, která spadají pod právo na spravedlivý proces. Poučovací povinnost se nadto váže pouze k úkonům správního orgánu (viz Vedral, J. Správní řád : Komentář. Praha: BOVA POLYGON, 2006, s. 77 – 79; shodně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2010, sp. zn. 1 As 51/2010 ; viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5446/2014 ).
Konečně ani otázka, zda podáním včasné stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva mohlo být zabráněno promlčení žalobcem uplatněného nároku, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud správně vyšel z toho, že taková stížnost nebyla žalobcem podána před nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. , tj. před 27. 4. 2006 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2651/2010 ). Na projednávanou věc se tedy – jak přiléhavě konstatoval odvolací soud – přechodné ustanovení upravené v čl. II zákona č. 160/2006 Sb. vůbec nevztahuje.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. o. s. ř. ).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 12. října 2016
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu