Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2682/2009

U S N E S E N Í

J. B.

České republice – Ministerstvu spravedlnosti

se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16,

o náhradu škody

, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2009, č. j. -47, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky 3.886.868,- Kč s přísl. s tím, že se jedná o náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě. Usnesením policejního rady Policie ČR, OŘ Kutná Hora, SKPV Kutná Hora ze dne 8. 10. 2002, č. j. ČTS:ORKH-531/OOK-2002, bylo zahájeno trestní stíhání jeho osoby pro trestný čin loupeže ve formě spolupachatelství dle § 9 odst. 2 a § 234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, a pro trestný čin porušování domovní svobody formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 a § 238 odst. 1, 2 trestního zákona. Dne 11. 10. 2002 byl usnesením Okresního soudu v Kutné Hoře, č. j. -53, vzat do vazby podle § 68 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění tehdejších předpisů, z důvodů uvedených v § 67 písm. a) trestního řádu, přičemž vazba započala dne 9. 10. 2002 v 7.15 hodin. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2002, č. j. -28, byla stížnost žalobce do citovaného usnesení zamítnuta jako nedůvodná. Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 4. 4. 2003, č. j. -268, byl žalobce shledán vinným ze spáchání trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona a trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 trestního zákona ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona a byl odsouzen podle § 234 odst. 1 a § 35 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let ve věznici s ostrahou. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2003, č. j. -310, byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla vrácena. Usnesením téhož soudu z téhož dne, č. j. -306, byl žalobce (coby obžalovaný) propuštěn z vazby na svobodu. Následně byl žalobce rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 4. 11. 2004, č. j. -460, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2005, č. j. -496, zproštěn obžaloby. U žalobce během jeho pobytu ve vazbě došlo k opakovaným hlubokým depresím, sebevražedným pokusům a dalším závažným projevům nemocí, které se u něho na základě prožitého šoku projevily, jakož i k podstatnému zhoršení neurologických onemocnění. Po propuštění se stav neupravil, vazba měla negativní vliv na rodinný a pracovní život žalobce. Žalobce tak požaduje zaplacení ušlého výdělku, renty, bolestného a ztížení společenského uplatnění. Náhradu škody za ušlý výdělek za dobu výkonu vazby žalobce od žalované obdržel ve výši 97.749,- Kč (viz č. l. 25 spisu).

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 25. 6. 2008, č. j. -32, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci nelze právo na náhradu škody přiznat, a to vzhledem k námitce promlčení vznesené žalovanou. Zprošťující rozhodnutí v podobě rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře, č. j. -460, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze, č. j. -496, nabylo právní moci dne 24. 3. 2005, přičemž od tohoto data počala běžet dvouletá promlčecí doba upravená v , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Promlčecí doba dle citovaného zákona neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu šesti měsíců. S ohledem na toto ustanovení pak promlčecí doba marně uplynula dne 25. 9. 2007. Žaloba byla podána až dne 8. 11. 2007, a je tak zřejmé, že námitka promlčení je důvodná.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 2. 2009, č. j. -47, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud zrekapituloval skutkový a právní stav věci a uzavřel, že právo žalobce na náhradu škody je skutečně promlčeno. Žalobci začala běžet promlčecí doba s ohledem na uplatněný nárok z titulu nezákonného rozhodnutí o vazbě a s přihlédnutím k ust. dnem následujícím po dni, kdy nabylo právní moci rozhodnutí, jímž byl žalobce zproštěn obžaloby, tedy dnem 25. 3. 2005. Vzhledem k nutnosti aplikace ust. skončila promlčecí doba dnem 25. 9. 2007. Jelikož žaloba byla podána dne 8. 11. 2007, nebylo možno o věci rozhodnout jinak, než žalobu zamítnout. Odvolací soud rovněž dovodil, že neobstojí námitky žalobce, že objektivní promlčecí doba u náhrady škody na zdraví neběží a že se náhrada škody na zdraví nepromlčuje. Pro uplatňování a rozhodování o námitce promlčení u nároků na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření se uplatní speciální právní úprava obsažená v ust. , která ze zákonné úpravy vztahující se k těmto nárokům nevyjímá nároky na náhradu škody na zdraví. Nelze tedy použít ust. citovaného zákona či , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel se domnívá, že nárok na ušlý výdělek či jiná čistě majetková újma se promlčuje ve lhůtě stanovené v , avšak v případě škody na zdraví „nejde o lhůtu speciální, ale přímo na ni dopadá ustanovení , neboť škoda na zdraví se projevuje v delším časovém horizontu, kdy nejzávažnější následky nastaly až ve lhůtě delší než by byl sama promlčecí lhůta dle z. č. a shodně tak i projevy a následky ztížení společenského uplatnění bylo možno posoudit až v podstatně delším časovém horizontu“. Závěrem dovolatel navrhnul, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle , (dále jen „ “), ve znění účinném přede dnem, kdy nabyl účinnosti , kterým byla provedena novela tohoto předpisu (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení ).

Nejvyšší soud jakožto soud dovolací ( ) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas ( ) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem ( ). Žalobce dovozuje přípustnost dovolání z ust. a dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, byl uplatněn podle ust.

Dovolání však přípustné není.

Přípustnost dovolání podle ust. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. nebo b) (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Dle ust. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

O takový případ se zde však nejedná.

V posuzovaném případě nabyl zprošťující rozsudek právní moci dne 24. 3. 2005. V souladu s ust. a pak promlčecí doba uplynula dne 25. 9. 2007. Zákonná úprava je zde zcela jednoznačná a bezrozporná. Již z uvedeného je zřejmé, že soudy obou stupňů věc rozhodly správně, jak bylo popsáno výše, pokud žalobu zamítly vzhledem k vznesené námitce promlčení. Jestliže pak žalobce tvrdí, že nejzávažnější zdravotní následky vazby se projevily až po uplynutí promlčecí doby, je třeba zdůraznit, že z obsahu spisu je zjevné, že podání žalobce, zastoupeného advokátem, datované dne 12. 10. 2006, v němž u žalované uplatnil nárok na náhradu škody na zdraví, jež mu měla být způsobena rozhodnutím o vazbě, bylo žalované doručeno dne 13. 2. 2007 (viz č. l. 20 spisu). Vzhledem k okamžiku, kdy žalobce nárok na náhradu škody uplatnil u žalované, je zřejmé, že se následky tvrzené škody na zdraví projevily již před uplynutím promlčecí doby (jinak by je žalobce u žalované dozajista neuplatňoval). Neexistuje tedy důvod, který by žalobci bránil právo včas uplatnit u soudu. Musel si být vědom faktu, že řízení u žalované bude pravděpodobně trvat nejméně v řádu měsíců a že v souladu s ust. se vzhledem k němu promlčecí doba staví pouze na dobu maximálně šesti měsíců (v duchu zásady ignoratia legis neminem excusat to žalobce vědět měl, v řízení byl navíc zastoupen advokátem, takže jeho práva byla dostatečně bráněna). Pokud tedy žalobce podal žalobu až po uplynutí promlčecí doby, musí nyní nést následky s tím spojené.

Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní význam a dovolání přípustnost ve smyslu ust. , a Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. , věty první, a jako nepřípustné odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. , věty první, , , části věty první, a , neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. dubna 2011

JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.

předseda senátu