Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 370/2015

U S N E S E N Í

statutárního města Brna

G. M. V.

, zastoupenému JUDr. Zdeňkem Bařinou, advokátem se sídlem v Troubsku, Nová 285/33, o vyklizení bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. července 2014, č. j. -94, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. října 2013, č. j. -75, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku

„jednopokojový byt č. 14, nacházející se v V. nadzemním podlaží domu na ulici G., č. or. 17, č. p. 390, v k. ú. K., obec B.“

(dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. července 2014, č. j. -94, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Na zjištěném skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že po nájemci J. R. (zemřelému 20. června 2008) nepřešlo právo nájmu k předmětnému bytu na žalovaného podle věty první , , ve znění účinném ke dni 20. června 2008 (dále jen „obč. zák.“). Podle názoru obou soudů je tomu tak proto, že nebyl naplněn předpoklad vedení společné domácnosti žalovaného a nájemce bytu (nepřetržitě alespoň po dobu tří let před smrtí nájemce), jelikož jejich soužití nemělo charakter trvalosti.

Dovolání žalovaného (dovolatele) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle (, , ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2 ve spojení s čl. VII / – dále opět jen „“), neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.

Předně je zapotřebí zdůraznit, že podle ustálené soudní praxe se přechod nájmu bytu vždy řídí právní úpravou účinnou v době úmrtí nájemce bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. dubna 2009, sp. zn. , uveřejněný pod C 7242 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozsudku Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 7. prosince 2009, sp. zn. ). Z toho bez dalšího vyplývá, že otázku přechodu nájmu bytu musel dovolací soud posuzovat podle dosavadních právních předpisů, tj. , , ve znění účinném ke dni úmrtí nájemce bytu – dále opět jen „obč. zák.“ (viz rovněž věta první za středníkem , ).

Odvolacímu soudu lze přisvědčit v názoru, že i v případech přechodu nájmu bytu podle § 706 odst. 2 věty první obč. zák. je třeba, aby soužití v bytě s nájemcem mělo charakter trvalosti. Přitom soužití se považuje za trvalé, jestliže tu jsou objektivně zjistitelné okolnosti svědčící o souhlasné vůli nájemce bytu a osoby žijící s ním v jeho bytě žít v trvalém životním společenství. Nestačí tedy, aby taková osoba jen občas nájemce navštěvovala, poskytovala mu přechodnou nebo příležitostnou pomoc v domácnosti, nebo aby dokonce byla v nájemcově bytě pouze hlášena k trvalému pobytu (srov. R 34/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, od něhož soudní praxe do současné doby nezaznamenala odklon, o čemž svědčí např. rozsudky Nejvyššího soudu z 16. března 2010, sp. zn. , ze 14. února 2012, sp. zn. , a z 28. srpna 2013, sp. zn. ). Musí tedy jít o příslušnost (trvalé povahy) ke společné domácnosti nájemce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 29. března 2006, sp. zn. /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí Ústavní soud České republiky odmítl usnesením z 31. srpna 2006, sp. zn. ). Úmysl založit a vést trvalé životní společenství tedy musí být dán jak na straně nájemce bytu, tak i na straně osoby, na níž má nájem bytu přejít. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena rovněž v názoru, že důkazní břemeno ohledně skutečností rozhodných pro přechod práva nájmu bytu tíží ve sporu toho z účastníků, který tyto skutečnosti tvrdí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 18. září 1997, sp. zn. ) a že spolužití jiné osoby s nájemcem bytu musí být uskutečňováno v tomtéž bytě (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 29. srpna 2000, sp. zn. , z 20. března 2003, sp. zn. , a z 18. února 2004, sp. zn. ).

Od citované judikatury se odvolací soud neodchýlil (jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe), jestliže na základě zjištěného skutkového stavu (jejž podle současné právní úpravy nelze v dovolacím řízení úspěšně zpochybnit) dovodil, že nebyl naplněn předpoklad přechodu nájmu v podobě vedení společné domácnosti žalovaného a nájemce bytu (nepřetržitě alespoň po dobu tří let před smrtí nájemce) ve smyslu § 706 odst. 2 věty první obč. zák. Seznámil-li se totiž žalovaný a nájemce bytu bezprostředně (několik dnů) před začátkem soužití v bytě, lze sotva usuzovat na jejich úmysl založit a vést spolu trvalé životní společenství; naopak okolnost, že ani během jejich společného soužití si žalovaný nevybudoval k nájemci zřetelnější vazbu, vypovídá o tom, že společnou domácnost nevytvořili ani později před úmrtím nájemce.

S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle , a proto je dovolací soud podle odmítl – se souhlasem všech členů senátu ( ) – pro nepřípustnost.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. větu druhou ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. dubna 2015

JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu