Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 299/2003

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. dubna 2002, č. j. -108, potvrdil v pořadí druhý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (soudu prvního stupně) ze dne 13. listopadu 2001, č. j. -94, jímž byla žalované uložena povinnost vyklidit a vyklizený žalobkyni do tří měsíců od právní moci rozsudku odevzdat „byt o velikosti 1+1, II. kategorie ve IV. poschodí domu čp. 1705 v P., v Ch. ulici č. 2“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. V pořadí první (zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 9. prosince 1997, č. j. -13, byl k odvolání žalobkyně zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 12. května 1998, č. j. -30, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že žalovaná neprokázala, že žila se zemřelým nájemcem bytu alespoň po dobu tří let před jeho smrtí ve společné domácnosti, a nesplnila tak jeden z předpokladů přechodu nájmu dle ustanovení (dále jen „obč. zák.“). Proto žalobě na vyklizení bytu vyhověly.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které odůvodnila tím, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ve smyslu ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), a jedná se o posouzení otázky, zda se zemřelým nájemcem bytu žila v den jeho smrti ve společné domácnosti dle ust. obč. zák. Namítala, že soudy obou stupňů zákonnou podmínku žití ve společné domácnosti vyložily v tom smyslu, že měla v řízení prokazovat, jakým způsobem byla společná domácnost vedena. Žalovaná však má zato, že z provedených důkazů jasně vyplývá, že se zemřelým nájemcem bytu měla od r. 1985 intimní známost, od r. 1987 spolu žili ve společném bytě. Z intimní známosti a spolužití v jednom bytě pak dle jejího názoru je jasně dáno, že žili jako druh a družka ve smyslu obč. zák., a tedy vedli společnou domácnost tak, jak je definována v obč. zák. Navrhla, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření vyvracela opodstatněnost dovolacích námitek, navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( a odst. 2 ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními a c/

Podle není dovolání v dané věci přípustné jednak proto, že prvý rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen pro nedostatečná skutková zjištění a nepřezkoumatelnost, aniž by odvolací soud zavázal soud prvního stupně právním názorem, jenž by předurčoval jeho následné rozhodnutí ve věci, jednak proto, že prvý rozsudek soudu prvního stupně směřoval proti žalované M. R., zatímco druhý rozsudek (v důsledku přistoupení R. D. do řízení a zpětvzetí žaloby proti M. R.) směřoval proti R. D., a ve vztahu k ní tak byl rozsudkem prvým.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ). Jelikož ve smyslu je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.

Dovolatelka především zpochybňuje právní posouzení věci tím, že předkládá vlastní verzi skutkového stavu a tvrdí, že v řízení bylo prokázáno, že nejméně po dobu tří let bydlela v předmětném bytě s jeho nájemcem. Polemika s právním posouzením věci je tedy budována na částečně odchylném skutkovém základě, který však v dovolacím řízení nemůže být měněn, neboť jak již bylo řečeno, přichází-li v úvahu přípustnost dovolání pouze podle , je nepoužitelný dovolací důvod zpochybňující skutková zjištění ( ).

Pokud je dovoláním napadáno řešení právní otázky, zda zákonný předpoklad žití ve společné domácnosti vyložily soudy obou stupňů správně, pokud požadovaly, aby žalovaná prokázala, jakým způsobem byla společná domácnost vedena, pak uvedená otázka není otázkou zásadního právního významu, neboť byla posouzena v souladu se závěry konstantní judikatury.

V soudní praxi (srov. zprávu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10.6.1982, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, pod pořadovým číslem 34, str. 525, od jejíchž závěrů se judikatura neodchýlila ani po účinnosti novely , provedené - viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.4.1997, sp. zn. , ze dne 29.8.2000, sp. zn. , ze dne 14.2.2001, sp. zn. , ze dne 27.3.2002, sp. zn. ) je pro obě skupiny osob uvedené v větě první a druhé obč. zák. společně pojem „společné domácnosti\" vykládán tak, že je třeba, aby jejich soužití s nájemcem bytu bylo trvalé povahy, tj. musí jít o příslušnost k domácnosti nájemce, vyznačující se souhlasným úmyslem nájemce a spolužijící osoby vytvořit trvalé, předem časově neomezené životní společenství. Soužití lze považovat za trvalé, jestliže tu jsou objektivně zjistitelné okolnosti, které svědčí o úmyslu vést takovéto životní společenství. U osob uvedených v ustanovení větě druhé obč. zák. se vyžaduje ještě navíc buď péče o společnou domácnost, nebo odkázanost výživou na nájemce bytu (vedle soužití s nájemcem bytu ve společné domácnosti po dobu tří let před jeho smrtí). Judikatura je ustálena rovněž v názoru, že důkazní břemeno ohledně skutečností rozhodných pro přechod práva nájmu bytu ve smyslu ustanovení obč. zák. tíží ve sporu toho z účastníků, který tyto skutečnosti tvrdí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.9.1997, sp. zn. ) a že spolužití jiné osoby s nájemcem bytu musí být uskutečňováno v tomtéž bytě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.3.2003, sp. zn. ).

Z uvedeného je zřejmé, že osoba, která tvrdí, že na ní přešlo právo nájmu, musí prokázat konkrétní okolnosti svědčící o tom, že nejen vedla se zemřelým nájemcem bytu společnou domácnost (a jde-li o osobu uvedenou v § 706 odst. 1 větě druhé obč. zák., musí se vedení společné domácnosti vyznačovat nejen bydlením v jednom bytě a existencí objektivních okolností nasvědčujících shodnému úmyslu vytvořit trvalé životní společenství, nýbrž i spotřebním charakterem takového soužití, tj. společným hospodařením), ale také že buď o tuto domácnost pečovala, nebo byla na nájemce odkázána výživou. Pokud neprokázala ani vedení společné domácnosti v uvedeném smyslu, je pojmově vyloučeno splnění některé z posléze uvedených dvou alternativ. Osoba uplatňující přechod nájmu tedy musí prokázat (slovy dovolatelky) „jakým způsobem byla společná domácnost vedena“. Je pak též zřejmé, že pouhé intimní soužití žalované s nájemcem bytu splnění podmínky vedení společné domácnosti v předmětném bytě nesplňuje.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle , a proto je podle a odmítl.

Žalovaná z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, proto je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení (, , a ). Náhrada je tvořena paušální odměnou za zastupování advokátem ve výši 950,- Kč (, ve spojení s , ve spojení s a , ve znění pozdějších předpisů) a paušální částkou hotových výdajů ve výši 75,-Kč (, a 3 , ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný navrhnout výkon rozhodnutí.

V Brně dne 18. února 2004

JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.

předsedkyně senátu