Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 378/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce Z. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému m. K., zastoupenému advokátem, o určení výlučného nájemce bytu, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. června 2007, č. j. -60, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Kolíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. listopadu 2006, č. j. -36, výrokem I. zamítl žalobu na určení, že žalobce je výlučným nájemcem „bytu č. 22 v K. II, K. ulici čp. 963“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).

Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že žalobce žil v předmětném bytě se svou babičkou Z. B. (nájemkyní bytu) od 9. března 2005, že dne … jeho babička zemřela, že dne 17. května 2006 požádal žalovaného o uznání přechodu nájmu bytu a že žalovaný to odmítl a vyzval jej k vyklizení bytu do 30. června 2006. Dále zjistil, že žalobce se podrobil – s negativními výsledky bez stanovení konkrétní diagnózy – řadě lékařských vyšetření z důvodu nespecifikovaných obtíží s dolními končetinami a že tato vyšetření neprokázala patologii. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu § 80 písm. c/ zákona

č. , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“). Dále dovodil, že otázku přechodu nájmu bytu je v daném případě zapotřebí řešit podle

, , ve znění účinném ke dni úmrtí babičky žalobce /a ve znění po novele provedené / (dále jen „obč. zák.“); na tom nic nemění ani ustanovení , které pouze vylučuje použitelnost ustanovení věty třetí (ve spojení s větou první) obč. zák. na osoby, které nájemce přijal do společné domácnosti před účinností , avšak netýká se vnuků nájemce (viz věta třetí obč. zák. ve spojení s ). Poté rovněž dovodil, že na žalobce nájem předmětného bytu nepřešel proto, že s babičkou nežil ve společné domácnosti nepřetržitě alespoň po dobu tří let ( věta první obč. zák.); pro rozhodnutí, že žalobce se stal nájemcem bytu ( věta druhá obč. zák.), pak není naplněn předpoklad důvodů zvláštního zřetele hodných.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne ze dne 27. června 2007, č. j. -60, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil v nákladovém výroku II.; jinak ho potvrdil (dále též jen „potvrzující výrok“) a rozhodl

o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem i s právními závěry, které na jeho základě přijal soud prvního stupně. Zdůraznil, že zemřela-li babička žalobce jako původní nájemkyně předmětného bytu dne … , tj. až po nabytí účinnosti novely provedené , mohlo – s přihlédnutím k ustanovením a – právo nájmu bytu přejít na žalobce jako jejího vnuka pouze za podmínek stanovených v větě první obč. zák., tj. především za předpokladu, že žil s babičkou ve společné domácnosti nepřetržitě alespoň po dobu tří let před její smrtí. Protože tento předpoklad nebyl naplněn a pro rozhodnutí, že se žalobce stal nájemcem bytu ( věta druhá obč. zák.), není naplněn předpoklad důvodů zvláštního zřetele hodných, odvolací soud zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení V dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu

( ) – vyjádřil nesouhlas s aplikací obč. zák. na zjištěný skutkový stav věci. Podle jeho názoru „není rozhodující, jestli jeho babička zemřela před či po účinnosti novelizovaného “. V této souvislosti poukázal na ustanovení , které nazval „zmírňujícím ustanovením“. Měl za to, že „pro právní hodnocení zjištěného skutkového stavu je třeba užít zákona o jednostranném zvyšování nájemného z bytu“; toto ustanovení pokládal „za výkladově jednoznačné a působící v jeho prospěch“ a domníval se, že „odvolací soud tomuto ustanovení nevěnoval žádnou pozornost“. Za absurdní pokládal „výklad hmotněprávní normy soudem odvolacím“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku ( ), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném případě jeho potvrzujícímu výroku) upravuje ustanovení a c/

Protože ustanovení přípustnost dovolání nezakládá (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle Je-li přípustnost dovolání podle spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle

Dovolací soud zastává názor, že dovolatel – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání – uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle Se zřetelem k tomuto uplatněnému dovolacímu důvodu a jeho obsahové konkretizaci dospěl dovolací soud k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí lze přisoudit zásadní právní význam především pro řešení právní otázky, zda – s přihlédnutím k datu úmrtí babičky žalobce – lze otázku přechodu nájmu bytu řešit podle , , ve znění po novele provedené (dále opět jen „obč. zák.“); za zásadně právně významnou pokládá však dovolací soud rovněž otázku výkladu ustanovení Uvedené právní otázky totiž nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání – pro řešení zmíněných otázek – přípustným podle

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení věty druhé vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v , a b/ a , jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ). Existence těchto vad nebyla v dovolání namítána a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.

Při řešení první právní otázky (otevřené dovolacímu přezkumu) vychází dovolací soud z ničím nezpochybněného skutkového zjištění, že babička žalobce zemřela

21. dubna 2006, tj. po účinnosti , která nastala dne 31. března 2006 ( ). Přitom zastává názor, že otázku přechodu nájmu bytu na vnuka jeho nájemce je zapotřebí řešit podle právní úpravy účinné v době úmrtí nájemce, neboť až od této doby (po smrti nájemce bytu) je namístě úvaha o přechodu nájmu bytu. Pro tyto účely je tedy rozhodující doba úmrtí nájemce bytu – nastala-li uvedená právní skutečnost do 30. března 2006, bude se otázka přechodu nájmu řešit podle právní úpravy účinné do tohoto data; nastala-li v době od 31. března 2006, bude se postupovat již podle ve znění po novele provedené Přechod nájmu bytu na vnuka jeho nájemce se tudíž bude v posléze uvedeném případě řídit ustanovením obč. zák. a vnuci proto budou – ve srovnání s předchozí právní úpravou – v otázce přechodu nájmu bytu

v méně výhodném postavení. Ke stejnému názoru, tj. k názoru, že zemřel-li nájemce dne 31. března 2006 a později, přechází nájem bytu na vnuka pouze za podmínek stanovených v obč. zák., se ostatně přihlásila i odborná literatura (srov. např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M. Hulmák, M. a kol., II., -880, Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2008, 1085 s., str. 1912). Lze však odkázat rovněž na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. října 1994, sp. zn. , uveřejněný v sešitě č. 1 z roku 1994 časopisu Právní rozhledy, v němž byla řešena obdobným způsobem otázka přechodu nájmu bytu v případě, kdy nájemce zemřel poté, co nabyl účinnosti , kterým se mění, doplňuje a upravuje .

Na osoby, které pečovaly o společnou domácnost zemřelého nájemce, nebo na osoby, které na něj byly odkázány výživou, nájem bytu od 31. března 2006 nepřechází v případě, kdy nájemce přijal tyto osoby do bytu až po sjednání nájemní smlouvy; to neplatí v případě, kdy mezi pronajímatelem a nájemcem byl i pro tyto osoby přechod nájmu bytu výslovně písemně sjednán (§ 706 odst. 2 věty první a třetí obč. zák.). Z uvedeného vyplývá, že pronajímatel – stejně jako v předchozí době – nemůže sice nájemci zabránit, aby si do bytu po sjednání nájemní smlouvy takové osoby přijal; od 31. března 2006 však může – prostřednictvím ustanovení § 706 odst. 2 věty třetí před středníkem obč. zák., které mu takovou možnost dává – zabránit, aby na takové osoby přešlo právo nájmu bytu v případě úmrtí jeho nájemce, a to tím, že neuzavře s nájemcem bytu písemnou dohodu připouštějící takový přechod nájmu.

Ustanovení § 706 odst. 2 věty třetí před středníkem obč. zák. však neplatí, jde-li

o vnuky nájemce (viz § 706 odst. 2 věta třetí za středníkem obč. zák.). Na vnuky nájemce tedy může nájem bytu přejít za podmínek uvedených v § 706 odst. 2 větě první obč. zák., popřípadě za podmínek normovaných ustanovením § 706 odst. 2 věty druhé obč. zák. může soud rozhodnout, že se stávají nájemci bytu, přičemž není zde zapotřebí písemné dohody mezi pronajímatelem a nájemcem ve smyslu věty třetí před středníkem obč. zák. Ustanovení věty třetí před středníkem obč. zák. tedy neplatí pro vnuky nájemce; proto ustanovení nelze chápat jako ustanovení zmírňující postavení žalobce jako vnuka zemřelé nájemkyně bytu, jak se mylně domníval dovolatel. Pro úplnost zbývá dodat, že ustanovení jako ustanovení přechodné pouze umožňuje, aby na osoby, které pečovaly o společnou domácnost zemřelého nájemce, nebo na osoby, které na něj byly odkázány výživou, nájem bytu od 31. března 2006 přešel i bez písemné dohody mezi pronajímatelem a nájemcem (viz věta třetí před středníkem obč. zák.) v případě, že nájemce takové osoby do společné domácnosti přijal před účinností

Jestliže odvolací soud s ohledem na skutkové zjištění, že babička žalobce zemřela dne 21. dubna 2006, použil při řešení otázky přechodu nájmu bytu ustanovení obč. zák., je jeho rozhodnutí v napadeném potvrzujícím výroku správné. Na tom nic nemění ani to, že v této souvislosti nepřípadně odkázal rovněž na ustanovení

Lze uzavřít, že dovolací důvod podle nebyl uplatněn opodstatněně.

Z vyložených důvodů vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle a jeho obsahové konkretizace správný ve smyslu věty před středníkem Dovolací soud proto dovolání podle téhož ustanovení zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení větu první, , , a o skutečnost, že žalovanému nevznikly (podle obsahu spisu) v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by měl právo vůči dovolateli.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. dubna 2009

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu