Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3268/2014

28 Cdo 3268/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně IKOZ, s. r. o., IČ 475 38 171, se sídlem v Mníšku pod Brdy, Stříbrná Lhota 745, zastoupené JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 18/25, proti žalované M. B., IČ 738 15 977, místem podnikání v Mníšku pod Brdy, Lhotecká 1053, zastoupené JUDr. Alenou Jarešovou, advokátkou se sídlem v Praze 10 – Malešicích, Polygrafická 262/3, o zaplacení 200.150,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2013, č. j. -252, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně

je povinna

zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 11.422,40 Kč k rukám advokátky JUDr. Aleny Jarešové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 31. 1. 2013, č. j. -220, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 8. 2013, č. j. -239, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalované dožadovala zaplacení částky 200.150,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud zjistil, že žalobkyně pronajala žalované nebytové prostory ve své nemovitosti, přičemž tyto prostory byly v nájemní smlouvě vymezeny pouze odkazem na kolaudační rozhodnutí ze dne 21. 3. 2005 a plánek č. 1 s tím, že zmíněné y měly tvořit nedílnou součást smlouvy. Smlouvu o nájmu daných prostor ovšem soud považoval za neurčitou, a tedy i neplatnou dle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), poněvadž v ní nebyla specifikována výměra ani umístění pronajímaných prostor a plánek, který žalobkyně předložila teprve na posledním jednání soudu po téměř čtyřech letech od zahájení řízení, v době uzavírání smlouvy její součást netvořil. Názor soudu nezvrátilo ani žalobkyní předložené kolaudační rozhodnutí ze dne 18. 2. 2005, neboť nebylo prokázáno, že se skutečně jedná o rozhodnutí, jež mělo být připojeno k nájemní smlouvě a jež v této smlouvě bylo identifikováno toliko svým vydáním ke dni 21. 3. 2005. V dané věci nebylo sporu, že žalovaná prostory v nemovitosti žalobkyně užívala, pročež žalobkyni mohlo vzniknout právo na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu obč. zák. Jelikož však žalobkyně přes opakované poučení nenavrhla žádné důkazy ke zjištění výše obvyklého nájemného za obdobné prostory v daném místě a čase, respektive množství energií, jež žalovaná spotřebovala, nemohl soud než žalobu zamítnout.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 11. 2013, č. j. -252, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud aproboval skutkové závěry soudu prvního stupně i jeho právní názor, že nájemní smlouva uzavřená mezi účastníky musela být shledána neplatnou, jelikož v ní nebyla upřesněna výměra ani umístění prostor, jež představovaly její předmět. Soud prvního stupně správně konstatoval, že plánek předložený přibližně po čtyřech letech probíhajícího řízení netvořil přílohu předmětné smlouvy, a přesvědčivý byl rovněž jeho úsudek, že ohledně kolaudačního rozhodnutí ze dne 18. 2. 2005, jež okresní soud provedl k důkazu, nebylo postaveno najisto, zda je totožné s rozhodnutím ze dne 21. 3. 2005, které mělo být ke smlouvě připojeno. Žalobou uplatněný nárok bylo možno posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení, ježto však žalobkyně navzdory několika procesním poučením nevyčíslila přesnou výši bezdůvodného obohacení ani v tomto směru nenavrhla žádné relevantní důkazy, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu brojí žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost má za danou skutečností, že se odvolací soud při posouzení otázky platnosti nájemní smlouvy odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (jmenovitě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. ), když při výkladu tohoto právního úkonu nepřihlédl ke všem okolnostem souvisejícím s uzavřením a trváním smluvního vztahu ani k obsahu předloženého kolaudačního rozhodnutí. Rozpor s ustálenou rozhodovací praxí byl založen i tím, že odvolací soud nezhodnotil veškeré důkazy s ohledem na jejich obsah a vzájemnou souvztažnost. Dovolatelka pokládá za nesprávné, pokud soudy nižších stupňů dovodily, že součást nájemní smlouvy netvořil plánek předmětných prostor, jen na základě fáze řízení, ve které dovolatelka tuto u soudu předložila, a také v této otázce spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání. Navíc podotýká, že kopii smlouvy se všemi přílohami předložila soudu již v minulosti, obsah spisu však neodpovídá procesním úkonům účastníků a nebyl ze strany soudu prvního stupně veden řádně.

Rovněž pochybnosti soudů nižších stupňů o totožnosti předloženého kolaudačního rozhodnutí s rozhodnutím, jež bylo přílohou nájemní smlouvy, jsou neopodstatněné, neboť datum 21. 3. 2005 je datem nabytí právní moci kolaudačního rozhodnutí vydaného dne 18. 2. 2005, pročež lze jednoznačně konstatovat, že nájemní smlouva odkazuje právě na toto rozhodnutí, které umožňuje dostatečnou identifikaci pronajímaných nebytových prostor. Vadný je též závěr odvolacího soudu o nemožnosti určení výše plnění za odběr elektrické energie, neboť žalobkyně vypočetla množství energie spotřebované žalovanou jako rozdíl celkového množství elektřiny odebraného v daném objektu a odběru energie zjištěného pomocí podružných elektroměrů, jež měřily spotřebu toliko v té části nemovitosti, kterou žalovaná neužívala.

Odvolací soud dále nesprávně posoudil otázku uznání dluhu žalovanou, k němuž došlo podpisem splátkového kalendáře, jejž obě strany připravily s úmyslem uspokojit jasně identifikovanou pohledávku žalobkyně a v němž byla uvedena výše dluhu žalované vůči žalobkyni. Lze přitom dovodit, že přinejmenším ve výši částky uvedené ve faktuře č. 100531 na úhradu nájemného, kterou žalobkyně v řízení předložila, žalovaná svůj dluh uznala. S přihlédnutím ke všem uvedeným důkazům je nutné uzavřít, že předmětná nájemní smlouva je platná, ostatně žalovaná ji za platnou pokládala po celou dobu, kdy pronajaté nebytové prostory užívala, což měl odvolací soud při hodnocení určitosti smlouvy vzít v úvahu. Z těchto důvodů dovolatelka navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Ve svém vyjádření k dovolání poukázala žalovaná na skutečnost, že dovolatelka rozporuje hodnocení důkazů soudem prvního stupně a soudem odvolacím, jež však podle konstantní judikatury dovoláním napadnout nelze. Námitka, že soud nehodnotil důkazy s ohledem na jejich obsah a vzájemnou souvztažnost, je podle názoru žalované velmi nekonkrétní, odkazy dovolatelky na dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou pak zcela nepřípadné, neboť se týkají věcí skutkově odlišných, respektive spočívajících na jiné právní otázce. Dovolacímu soudu proto navrhuje podané dovolání odmítnout, eventuálně zamítnout.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle , (dále jen „ “), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , zabýval jeho přípustností.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Na předmětné dovolání však jako na přípustné ve smyslu citovaného ustanovení pohlížet nelze.

Dovolatelka formulací svých dovolacích námitek zpochybňuje převážně hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, nedbajíc, že podle rozhodného znění procesní úpravy je jediným způsobilým dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci ( ) a že úlohou Nejvyššího soudu, jak opakovaně připomíná ve své rozhodovací praxi, přehodnocování skutkových zjištění není (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. ). Přípustnost dovolání tak nemůže být dovozována z polemiky se závěrem nalézacích soudů, že plánek předložený dovolatelkou na posledním jednání ve věci před soudem prvního stupně netvořil součást nájemní smlouvy, již uzavřela se žalovanou. Pakliže soudy za daných okolností při zjišťování skutkového stavu braly v potaz i stádium procesu, v němž došlo k předložení určitého důkazu, nevykročily tím z mezí zásady volného hodnocení důkazů a své povinnosti pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, pročež dovolací soud nemůže než respektovat výsledek jejich úvahy stran váhy jednotlivých důkazů. Obdobně i dovolatelčina kritika zjištění odvolacího soudu, podle nějž určení množství energií odebraného v rozhodném období žalovanou není na základě provedeného dokazování možné, má povahu čistě skutkovou a nepoukazuje na žádnou právní otázku ve smyslu Jiný závěr konečně nelze učinit ani ohledně námitky, že odvolací soud nesprávně posoudil, zda došlo k uznání dluhu žalovanou, podává-li se z napadeného rozsudku, že v řízení nebyl proveden žádný důkaz, jenž by takové uznání podpisem splátkového kalendáře či jiné y žalovanou prokazoval, a že naopak žalovaná obsah faktur adresovaných jí žalobkyní rozporovala. Dovolatelka tak ani v tomto bodě nenapadá právní hodnocení věci odvolacím soudem, nýbrž předestírá odlišnou verzi výkladu projevů vůle žalované, tedy okolností skutkové povahy (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. ), než z jakých při svém právním posouzení vycházel odvolací soud, což nicméně v dovolacím řízení s úspěchem činit nelze (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. ). Vytýká-li dovolatelka okrajově odvolacímu soudu nedostatky při vedení spisu, jedná se o námitku konkrétní vady řízení, nikoli však o označení otázky procesního práva, s ohledem na niž by se dovolání mohlo jevit přípustným (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. , popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. ).

Jediná dovolatelkou vznesená námitka, z níž by potenciálně mohla vyplývat přípustnost jejího dovolání, se týká posouzení platnosti předmětné smlouvy o nájmu nebytových prostor. Ani zde však nelze mít za to, že by se soudy nižších stupňů ve svém právním posouzení odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která v případech, kdy je pro právní úkon stanovena pod sankcí neplatnosti písemná forma (jež byla v projednávané věci vyžadována , o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů), ukládá posuzovat určitost projevu vůle podle obsahu y, na níž je tento úkon zaznamenán. Nestačí přitom, že účastníkům smlouvy je jasné, co je jejím předmětem, není-li to poznatelné z textu y, neboť určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2006, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2013, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. ). Požadavku určitosti vymezení předmětu písemného právního úkonu lze vyhovět i písemným odkazem na jinou u, z níž je předmět úkonu objektivně (tedy každému, a nikoli jen smluvním stranám) poznatelný, a to za předpokladu, že je v této ě označen zcela nezaměnitelným způsobem (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. ). S předeslanými tezemi ovšem souvisí i to, že také samotný odkaz smluvních stran na jiný dokument by měl být natolik určitý, aby umožňoval jednoznačné ztotožnění y, v níž je provedeno vymezení předmětu smlouvy uzavírané v obligatorně písemné formě.

Nepřisvědčily-li proto soudy nižších stupňů tvrzení dovolatelky, že kolaudační rozhodnutí ze dne 18. 2. 2005, jež v řízení předložila, bylo identické s oním rozhodnutím, které předmětná nájemní smlouva označuje výlučně prostřednictvím skutečnosti, že pochází „ze dne 21. 3. 2005“, nelze jejich úvahy ohledně této otázky za daných okolností pokládat za nepřiměřené či vykračující z mezí stanovených dřívější judikaturou dovolacího soudu, a jejich úsudek tedy není na místě zpochybňovat (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. ). V tomto směru by nebylo přiléhavé ani dovozovat, že se napadený rozsudek dostává do rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. , jehož stěžejním závěrem je potřeba hodnocení určitosti nájemní smlouvy ve světle všech souvisejících okolností každého případu, což v přezkoumávané věci soudy nižších stupňů učinily způsobem v zásadě uspokojivým (ohledně listin, jež měly tvořit nedílnou součást nájemní smlouvy). Dovolatelkou zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. , pak postrádá jakoukoli relevanci ve vztahu k řešené kauze, neboť pojednává o soukromoprávních následcích stavebního určení pronajímaných prostor podle veřejnoprávních předpisů, nikoli o požadavcích na náležité vymezení předmětu nájmu ve smlouvě.

Jelikož tedy dovolatelka nepředestřela žádnou otázku hmotného nebo procesního práva ve smyslu , přistoupil Nejvyšší soud v souladu s , větou první, k odmítnutí jejího dovolání pro nepřípustnost.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , věty první, , , části věty před středníkem, a V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. , publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. . Dle a bodu 6 činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 9.140,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení má tedy žalovaná právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 11.422,40 Kč.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. března 2015

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu