Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 3632/2012

23

Cdo 3632/2012

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně QANTO ENERGO s.r.o., se sídlem v Praze 7 - Holešovice, Bubenská 8a/943, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 29017408, zastoupené JUDr. Petrem Cardou, advokátem, se sídlem ve Svitavách, Pod Věží 121/3, proti žalovanému S. J., zastoupenému Mgr. Irenou Jonákovou, advokátkou, se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní 14, o zaplacení částky 1,371.505,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 18. června 2012, č. j. 18 Co 246, 249/2012-221, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 9. února 2012, č. j. -177, zastavil řízení ohledně části úroku z prodlení ve výši 0,5 % ročně z částky 1,371.505,- Kč od 1. ledna 2004 do zaplacení (bod I. výroku), zamítl žalobu ohledně částky 1,371.505,- Kč s 2% úrokem z prodlení ročně od 1. ledna 2004 do zaplacení (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod III. výroku). Doplňujícím usnesením ze dne 9. února 2012, č. j. -179, pak okresní soud uložil žalobkyni nahradit státu náklady řízení ve výši 7.470,- Kč.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 18. června 2012, č. j. 18 Co 246, 249/2012-221, rozsudek soudu prvního stupně, vyjma odvoláním nenapadeného výroku I., změnil tak, že uložil žalovanému povinnosti zaplatit žalobkyni částku 1,371.505,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 1. ledna 2004 do zaplacení (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů (druhý výrok) a o povinnosti žalovaného nahradit státu náklady řízení ve výši 8.358,70 Kč (třetí výrok).

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, současně zopakoval důkaz ručitelským prohlášením a uznáním dluhu a doplnil dokazování výslechem svědka Ing. K. F. Zjistil, že společnost JARÝ & SYN s.r.o., jejímž byl žalovaný jednatelem, uznala dne 12. ledna 2004 svůj dluh vůči původní žalobkyni (společnosti QANTO s.r.o.) ve výši 2,139.368,- Kč za dodané zboží, jež bylo vyfakturováno fakturami konkrétně specifikovanými v uznání dluhu. Na ručitelském prohlášení datovaném dne 12. ledna 2004 je uvedeno, že firma JARÝ & SYN s.r.o. se sídlem v H. T. dluží firmě QANTO s.r.o. se sídlem ve S.h, částku 2,139.368,- Kč za zboží podle faktur, které jsou uvedeny níže. Níže ale nic uvedeno nebylo. Dluh společnosti JARÝ & SYN s.r.o. byl následně částečně uhrazen, neuhrazena zůstala žalovaná částka.

Odvolací soud se předně neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že právní vztah účastníků, který by mohl být založen ručitelským prohlášením ze dne 12. ledna 2004, je vztahem občanskoprávním. Vzhledem k povaze samotných zajišťovaných závazků společnosti JARÝ & SYN s.r.o. vůči žalobkyni jakožto závazků obchodněprávních se v souladu s ustanovením , obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“) řídí i zajištění takových závazků obchodním zákoníkem.

Stejně tak nesouhlasil s jeho závěrem o neplatnosti ručitelského prohlášení z důvodu jeho neurčitosti. Při respektování výkladových pravidel daných ustanovením § 266 obch. zák. a zásady autonomie vůle stran dospěl odvolací soud k závěru, že se jedná o právní úkon určitý, že výkladem bylo možno dovodit, o které konkrétní závazky se jedná. Žalovaný byl zároveň společníkem a jednatelem dlužníka - společnosti JARÝ & SYN s.r.o. a jménem této společnosti žalovaný podepsal uznání závazku, v němž jsou jednotlivé faktury přesně specifikovány. Za této situace nemůže být dle odvolacího soudu nejmenších pochyb o tom, jaké závazky byly předmětem uznání dluhu (správně ručitelského prohlášení). Dále upozornil, že nikdy nebylo tvrzeno, že by v okamžiku vzniku ručitelského prohlášení existovaly i jiné závazky společnosti JARÝ & SYN s.r.o. vůči původní žalobkyni, které nebyly obsaženy v uznání dluhu ze dne 12. ledna 2004. Plnil-li následně žalovaný předmětné závazky společnosti JARÝ & SYN s.r.o., pak tato částečná plnění mají též charakter uznání ručitelského závazku ve smyslu ustanovení § 323 odst. 2 ve spojení s § 407 odst. 3 obch. zák.

Ohledně podpisu ručitelského prohlášení dospěl odvolací soud k závěru, že bylo dostatečným způsobem prokázáno, že žalovaný ručitelské prohlášení datované dne 12. ledna 2004 podepsal. K žalovaným tvrzené dohodě mezi původní žalobkyní a likvidátorem společnosti JARÝ & SYN s.r.o. uzavřel, že žádná dohoda, která by měla za následek zánik závazků společnosti JARÝ & SYN s.r.o. vůči původní žalobkyni, a tedy i zánik ručení žalovaného za tyto závazky, uzavřena nebyla.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy uplatňuje dovolací důvod vymezený v ustanovení písmeno b/ ).

Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že ručitelské prohlášení je platným právním úkonem, neboť splňuje požadavek určitosti a srozumitelnosti. Dle jeho názoru ručitelské prohlášení postrádá vymezení určitého závazku dlužníka, když je tento specifikován pouze peněžní částkou. Namítá, že nestačí odkaz na jinou u, která není nedílnou součástí prohlášení. Určitost závazku nelze ztotožňovat pouze s určením jeho výše, naopak musí být skutkově označen tak, aby ho nebylo možno zaměnit s jiným. U právních úkonů, pro které je zákonem požadována písemná forma, se určitost zjišťuje z textu tvořícího obsah y a není možno jí dovozovat výkladem nebo souvislostmi s jinou vystavenou písemností.

K částečné úhradě dluhu uvádí, že se tak stalo na základě dohody, uzavřené mezi likvidátorem společnosti JARÝ & SYN s.r.o. a jednatelem původní žalobkyně. Žalovaný v souladu s touto dohodou závazky společnosti JARÝ & SYN s.r.o. splnil a přivodil tak zánik zajišťovaného závazku a potažmo i závazku ručitelského.

V závěru dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání žalovaného vyjádřila tak, že je považuje za nedůvodné a že souhlasí se závěry odvolacího soudu.

Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že rozhodné znění pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další zákony.

Nejvyšší soud, jako soud dovolací ( ), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou - žalovaným ( ), řádně zastoupenou advokátem ( ), dospěl k závěru, že dovolání je ve věci samé přípustné podle a opírá se o způsobilý dovolací důvod uvedený v , kterým lze namítat, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady řízení se z obsahu spisu nepodávají a dovolatel ani takové vady v dovolání výslovně nenamítá.

Dovolací soud se proto dále zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení 241a odst. 2 písm. b) , kterým je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).

Otázkou náležitostí prohlášení ručitele (§ 303 obch. zák.) se Nejvyšší soud zabýval např. již v rozsudku ze dne 29. listopadu 2006, sp. zn. . V něm dovodil, že prohlášení o ručení musí obsahovat označení věřitele, dlužníka a ručitele, vymezení (určitého) ručením zajišťovaného závazku a projev vůle ručitele, že tento závazek uspokojí, neučiní-li tak dlužník. Uvedené platí bez ohledu na to, zda je zajišťován již existující nebo budoucí závazek. Přitom požadavek „určitosti“ zajišťovaného závazku je nezbytné vykládat tak, že jde o jeho identifikaci takovým způsobem, aby nebyl zaměnitelný s jiným. Požadavek, aby ručitel byl seznámen s podmínkami zajišťovaného závazku, z dotčené právní úpravy dovodit nelze. Nejvyšší soud dále v rozsudku ze dne 30. ledna 2013, sp. zn. , dovodil, že nedůvodná je námitka ručitele, že nevěděl, jaká je výše úvěru, za nějž poskytnul ručení. Je věcí ručitele, zda se seznámil s podmínkami poskytovaného úvěru, aby věděl, co podepisuje. Byla-li nevědomost způsobena tím, že si nepřečetl smlouvu obsahující zajišťovaný závazek či se o ní jinak neinformoval, nemůže být tato okolnost k tíži věřitelky.

V projednávané věci ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že žalovaný učinil ručitelské prohlášení, v němž se zavázal uhradit dluh ve výši 2,139.268,- Kč za dodané zboží žalobkyní společnosti JARÝ & SYN s. r. o. Aplikoval-li odvolací soud k výkladu právního úkonu učiněného žalovaným výkladová pravidla podle ustanovení § 266 odst. 1 obch. zák. postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 25. září 2007, sp. zn. ). Podle § 266 odst. 1 obch. zák. se projev vůle vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám. Odvolací soud správně dovodil, že žalovanému i žalobkyni bylo známo, za jaké závazky z dodaného zboží je ručitelské prohlášení činěno, neboť žalovaný byl zároveň společníkem a jednatelem dlužníka - společnosti JARÝ & SYN s.r.o. a jménem této společnosti žalovaný podepsal ve stejný den jako ručitelské prohlášení i uznání samotného závazku, v němž byl dluh přesně specifikován.

Postup odvolacího soudu při aplikaci § 266 odst. 1 obch. zák není v rozporu ani se závěry, které Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 26. března 2008, sp. zn. . Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vysvětlil, že je-li pro právní úkon předepsána písemná forma, je pro posouzení určitosti právního úkonu (i za použití výkladových pravidel projevu vůle dle § 266 obchodního zákoníku – dále též jen „obch. zák.“) rozhodný projev vůle účastníků vyjádřený v písemné formě. K tomu je nutné dodat, že interpretace obsahu právního úkonu soudem podle § 266 obch. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Výkladem dle § 266 obch. zák. lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle doplňovat (srov. shodně právní závěry například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. října 1998, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 1999, pod číslem 30, či v jeho rozsudku ze dne 7. listopadu 2000, sp. zn. .

Nedůvodnou je i námitka o zániku zajišťovaného dluhu na základě tvrzené dohody mezi původní žalobkyní a likvidátorem společnosti JARÝ & SYN s.r.o. Ze skutkových zjištění soudů přitom vyplynulo, že žádná taková dohoda, která by měla za následek zánik závazků společnosti JARÝ & SYN s.r.o. vůči původní žalobkyni, a tedy i zánik ručení žalovaného za tyto závazky, uzavřena nebyla.

Protože se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení věty první zamítl.

Podle ustanovení věty první by soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž je , kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem]. Podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle a nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. , uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle věty první části věty za středníkem

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními věty první, a , neboť žalobkyně má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z částky 13.820,- Kč podle , ve znění pozdějších předpisů, za jeden úkon právní služby (podané vyjádření k dovolání), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč dle , a 3 citované vyhlášky a částky 2.965,20 Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty z této odměny a z náhrad ( ), tedy celkem ve výši 17.085,20 Kč. Dále dovolací soud pro plný úspěch ve věci přiznal žalobkyni i právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 18. června 2012, č. j. 18 Co 246, 249/2012-219, které sestávají z částky 13.820,- Kč podle citované vyhlášky, z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč dle , a 3 citované vyhlášky a částky 2.965,20 Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty z této odměny a z náhrad ( ), tedy celkem ve výši 17.085,20 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.

V Brně dne 25. června 2013

JUDr. Pavel H o r á k , Ph.D.

předseda senátu