Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 3558/2014

30 Cdo 3558/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Simona v právní žalobce P. R., zastoupeného JUDr. Blankou Schӧblovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jaselská 205/25, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, identifikační číslo organizace 00025429, o zaplacení 1,500.000,- Kč, o ustanovení advokáta, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2, pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. března 2014, č.j. -16, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. května 2014, č.j. -28, takto:

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl usnesením ze dne 19. března 2014, č.j. -16, že se žalobci přiznává osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu (výrok I.) a návrh žalobce na ustanovení zástupce z řad advokátů se zamítá (výrok II.). Soud prvního stupně uvedl, že není v dané věci splněna podmínka ochrany zájmů žalobce, neboť žalobce sám má nejlepší vědomost o průběhu celého soudního řízení, na jehož průtahy si stěžuje a rozhodl proto, že jeho návrh na ustanovení zástupce z řad advokátů není důvodný.

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 12. května 2014, č.j. -28, v napadeném výroku, kterým byl zamítnut návrh žalobce na ustanovení zástupce z řad advokátů, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně a dodal, že návrh na ustanovení zástupce z řad advokátů není důvodný zejména s ohledem na to, že z předchozích podání žalobce vyhotovených při hájení jeho zájmů je zjevné, že nelze přehlédnout jeho odbornou erudici. Žalobce se správně orientuje v právní úpravě i judikatuře Ústavního soudu, Nejvyššího soudu i Nejvyššího správního soudu a dokáže přehledně shrnout a definovat skutková zjištění, uplatněný návrh i žalobní petit, což svědčí o jeho aktuální schopnosti vystupovat v řízení bez podpory advokáta.

Proti usnesení odvolacího a výslovně též proti výroku II. usnesení soudu prvního stupně podal žalobce (dále jen „dovolatel“) dovolání k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolací soud“), jehož přípustnost spatřuje v ustanovení , (dále jen „ “). Dovolatel je toho názoru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel uvádí, že na rozhodnutí odvolacího soudu je třeba pohlížet jako na překvapivé a nepředvídatelné, neboť to, že v jeho případě jsou splněny podmínky pro ustanovení zástupce z řad advokátů, je notorieta, která je soudům známá z jejich úřední činnosti, protože různé soudy opakovaně dovolateli zástupce z řad advokátů v různých řízeních ustanovily. Dovolatel dále uvádí, že usnesení jsou nepřezkoumatelná, rozporná a nesou znaky libovůle. Dle jeho názoru jsou totiž usnesení nedostatečně odůvodněná, když se soudy omezují na pouhý odkaz na právní předpisy, aniž by vyložily právně přezkoumatelnou kvalifikační úvahu. Tvrzení soudů jsou dle jeho názoru alibistická. S ohledem na vše shora uvedené považuje dovolatel rozhodnutí za svévolná, extrémně formalistická, narušující právní jistotu a předvídatelnost soudního rozhodování, rovnost účastníků v řízení a rozporná s judikaturou Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu, přičemž na podporu svých tvrzení odkazuje na četná rozhodnutí všech shora uvedených soudů. Dovolatel proto navrhuje, aby soud usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. a usnesení soudu druhého stupně v plném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Jelikož napadená rozhodnutí byla vydána dne 19. března 2014 a dne 12. května 2014, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle (dále jen „ “), ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 ).

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Usnesení soudu prvního stupně nelze dovoláním úspěšně napadnout. Z ustanovení plyne, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení odvolání, pokud to zákon nevylučuje. proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně či jeho jednotlivému výroku.

Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, dovolací soud řízení o dovolání směřujícímu proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. března 2014, č.j. -16, podle a věty první zastavil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2014, sp. zn. ).

Podle ustanovení , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud konstatoval, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení , je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení nebo jeho části (srov. např. usnesení ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. ). Dovolání tuto náležitost postrádá.

Dovolatel ve svém dovolání uvádí, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z dovolání však není patrno, při řešení jaké právní otázky hmotného nebo procesního práva se měl dle názoru dovolatele odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani od jaké rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl odvolací soud odchýlit. Dovolatel sice odkazuje na množství rozhodnutí vrcholných soudních orgánů, kdy v závorkách následně heslovitě uvádí, čeho se podle jeho názoru rozhodnutí týkají, takové odkazy však nelze považovat za dostačující, neboť jsou v převážné většině nepřípadné nebo bez zjevného vztahu k projednávané věci.

Pokud dovolatel poukazuje na možné vady řízení, tyto námitky nejsou samy o sobě způsobilé založit přípustnost dovolání a dovolací soud by se jimi mohl zabývat až tehdy, pokud by byla dána přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu ustanovení , nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu ustanovení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2014, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2014, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. a další).

V souzené věci tak nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání ( věta první ), jako nepřípustné odmítl ( věta první a odst. 2 ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodněn ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. prosince 2014

JUDr. Lubomír P t á č e k, Ph.D.

předseda senátu